Povídky dánské básnířky a prozaičky na první pohled zarazí napětím mezi chladným, do detailů vykresleným vyprávěním a emocionálně zabarveným dějem, který je plný násilí, úzkosti a smrti. Setkáváme se tu s divokým zvířetem, které se skrývá v našich nitrech.
Sbírka povídek dánské spisovatelky Naji Marie Aidtové (nar. 1963) nazvaná Pavián (Bavian, 2006) byla v autorčině rodné zemi poctěna nejvýznamnějším oceněním, Cenou kritiky, a rovněž nejprestižnějším skandinávským literárním oceněním, Cenou Severské rady. Naja Marie Aidtová přitom v roce 1991 debutovala básnickou sbírkou, a tento fakt se viditelně podepsal i na uvedeném povídkovém souboru.
Staccato, legato, largo
Všech patnáct povídek si důsledně zachovává rytmus, který je v přesném souladu s ilustrovaným dějem – proudy krátkých, úderných vět gradujících děj střídají vláčné popisné pasáže, přecházející do mrazivě hluchých míst – povídky místy fungují skoro jako komponované skladby. Mnohé současné prozaické útvary se přitom často potýkají právě s problémem nedostatečné rytmizace jazyka – jako by se zapomnělo na fakt, že i ta je součástí stylové výbavy díla a na jeho celkové kvalitě i vyznění se významně podílí.
Právě styl je to, co dělá z většiny povídek sbírky Pavián delikátní čtenářský zážitek. Autorka ho buduje s lehkostí, přičemž nezapře dědictví severské literatury, ale i literatury německé. Strohý, lakonický, odtažitý styl místy evokuje jiného autora, kterého v českém překladu nakladatelství Dauphin vydává – Švýcara Petera Stamma. V tomto typu prózy se největší bouře skrývají pod zdánlivě klidnou hladinou, Aidtová je však v porovnání se Stammem podstatně živočišnější, drsnější, explicitnější. Jednotlivé povídky jsou v podstatě jakýmisi nad-vhledy do situací. Často hrůzné, násilné, úzkostné výjevy se dějí jakoby za sklem, čtenář je emocionálně vyhrocenými situacemi vtahován do děje, nevzrušená narace však způsobuje odstup. Ocitáme se tak v trochu zvráceném postavení – postavy trpí, vypravěč vše nevzrušeně, ale detailně komentuje a čtenář jako výstupní instance má z toho všeho požitek. Otázka násilí zde přitom není pravým tématem – je definovaným faktem, jenž je všudypřítomný, protože je součástí lidské povahy. Autorka tematizuje temné stránky života, přičemž absolutně pomíjí jakkoliv výrazné, zlomové situace. Nebo přesněji řečeno, tyto zlomové, existenciální momenty vidí v každodennosti, v banalitě všedních situací, kde se vše temné utváří, aby se mohlo posléze rozlézt a rozkládat.
Postavy stažené z kůže
Většina povídek jako by zesměšňovala představu idylické všednodennosti – autorka popíše esteticky působivé prostředí, aby do něj vzápětí zasadila drsné, ponuré nebo deprimující dění. Z žánrového hlediska jsou to sice typické povídky – výseky z reality, překvapivé nebo vypointované zakončení se však až na dvě výjimky nekoná. Výsek zůstává výsekem v pravém slova smyslu, povídky končí zdánlivě lapidárně, většinou úplně banální větou, vyznívají do ztracena. Tento postup je však pro ně bytostně důležitý, protože pomáhá zachovávat tvar textu i celkový styl. Postavy jsou stažené z kůže, obnažené na kost. Nehezké, trpící, nejisté, ponížené i ubližující. Ani takové „posvátné“ vztahy, jako jsou vztahy rodičů a dětí, nezůstanou ušetřeny. Primárním určujícím znakem všech postav je přitom iracionálnost jejich jednání. U některých povídek by se mohlo zdát, že popisy prostředí podléhají zaběhnutému klišé, že postavy jednají jako podle návodu, že žijí život vyčtený z laciných románů. Při bližším pohledu a rovněž v celkovém kontextu knihy je však jasné, že právě toto je jedna z mrazivých součástí reality – že lidé, stejně jako postavy v povídkách Naji Marie Aidtové, žijí poznané standardy, jakkoliv směšné či neuspokojující, přičemž vlastně neumějí zdůvodnit proč. Titul knihy – Pavián – představuje divoké zvíře, zároveň však živočišný druh lidskému druhu nejbližší. Je symptomatické, že je zmíněn jen jednou, a to v poslední povídce, ve zdánlivě vtipné, nedůležité replice.
Vrcholem a rovněž završením celé sbírky je poslední povídka Komáří štípanec. Lapidárně vyznívající titul přesně vystihuje její atmosféru i téma.V ní se ze šťastného, byť trochu egoistického mladého muže stává troska na pokraji života a daleko za okrajem lidské důstojnosti. A to vše kvůli nevinnému komářímu štípnutí. Možná. To, proč se tak skutečně stalo, zůstává zamlčeno. Kniha nehledá příčiny, sleduje a komentuje důsledky. Ve strohé, mlčenlivé krajině každé povídky však lze tušit odpověď.
Autorka je básnířka.
Naja Marie Aidtová: Pavián. Přeložila Helena Březinová. Dauphin, Praha 2010, 204 stran.