Destrukce láskou

Nazvat svůj román Nejostřejší pokrmy tatarské kuchyně byl od německé spisovatelky ruského původu Aliny Bronsky odvážný čin. Kniha by se snadno mohla ocitnout v oddělení gastronomie, což by byla v případě tohoto románu věčná škoda. Jídlo se v něm sice sem tam zjeví, ale opravdovou lahůdkou je peprná pusa tatarské vypravěčky Rosalindy, jež s půvabem a elegancí carevny zničí všechny své blízké včetně sebe. Samozřejmě z lásky.

Dobré úmysly

Pokud by ústřední postava matky a babičky Rosalindy měla mít svůj epitaf, zcela jistě by jím bylo přísloví o cestě do pekla a dobrých úmyslech. Hranice mezi láskou a despotismem je v knize více než leitmotivem – je přímo mantrou, která se jako memento zjevuje v každém činu, slovu či myšlence hlavní postavy a vypravěčky, jejíž charakter je vystavěn natolik komplexně, až se může zdát, že svérázná, chorobně čistotná a neskonale životaschopná Rosalinda opustí románové stránky, aby mohla překvapenému čtenáři – s patřičně peprným komentářem – uklidit nepořádek v kuchyni. Tato poněkud bizarní představa se pohybuje někde na ose veselého přání a zděšeného odmítání, jelikož je čtenář od první stránky rozpolcen mezi obdivem, fascinací, strachem, pohoršením a hrůzou z této dokonale vyvážené postavy.

Obdiv a fascinace zde ale nepatří ani tak tatarskému tornádu něžně zvanému Rosalinda (která má ke křehké růži blízko asi jako panter k plyšové kočce), nýbrž autorce románu, která se po tenkém ledě kýče, ironie, dramatu a burlesky pohybuje s bravurou ruských krasobruslařů. Nakolik je titulní postava románu zhoubná a pohlcující, je ostatně patrné i z této recenze –ovládla její řádky, a to i přesto, že zdaleka není jedinou zajímavou postavou díla.

Ti druzí

Dokonalým protikladem k pulsující Rosalindě je její dcera Zulfia. Ta svou pasivitou, chronickou únavou a mátožnou bledostí připomíná oběť upíra. Upíra zvaného matka. Vedlejší postavy se submisivně (v případě Rosalindina manžela až devótně) podřizují ženskému veliteli, jediný, kdo má zdánlivou výhodu, je vnučka Aminat, kterou její babička nekriticky zbožňuje. A právě zde se obloukem vracíme k přísloví o dobrých úmyslech – Rosalindina snaha o lepší život pro vnučku končí u německého pedofila, jenž sice pojme za manželku její matku Zulfii, ale chorobnou náklonnost směřuje k dospívající Aminat, a to přímo před zavřenýma očima ctižádostivé babičky. Úhel pohledu, v celém románu věnovaný výlučně ich-formě Rosalindy, se změní pouze jednou, ale o to fatálněji v burleskním závěru, kdy Aminat coby vítězka televizní soutěže ve zpívání promluví o svém údělu zneužívaného dítěte, bezohledně vytrženého z vlastních kořenů. Komplexnost hlavní postavy udrží autorka i v této mrazivé epizodě: Rosalinda posoudí Aminatinu zpověď jako mediální lež a svou vnučku vnímá jako nevděčné dítě, jež nedokáže ocenit, co pro něj babička vykonala.

Alina Bronsky je však autorkou příliš pečlivou a uvědomělou na to, aby Rosalindu nechala odpočívat ve škatulce despoty a chorobné egoistky. Po smrti dcery projde hlavní postava krizí, ve které jí sice její nezlomné ego nedovolí spatřit vlastní vinu, ale skrze drobné pomatení smyslů začne vnímat svou dceru Zulfii v jiném světle – ne jako neschopnou, ošklivou a slaboduchou ženu, ale jako obětavou a empatickou bytost. Její smrt se pro bouřlivou Rosalindu stane blahodárným sedativem, jež konečně umožní jejímu okolí dýchat. Bláznivá tragikomedie i neméně bláznivá vypravěčka končí v rukou pečujícího bohatého Angličana, jenž je jedinou výhradně funkční postavou, která však právě svým pohádkovým charakterem skvěle zapadá do tatarské burlesky. A jako memento v závěru přichází na scénu vyrovnaná, životaschopná a zářící Lena, dospělá nevlastní sestra Aminat, která se shodou šťastných okolností ještě jako malé dítě dostala ze spárů velitelské babičky. Až zde si čtenář (nikoli Rosalinda!) uvědomí, jak by mohly vypadat životy a charaktery vedlejších postav, nebýt dobrých úmyslů jedné ambiciózní Tatarky.

Autorka je básnířka.