Pomalý pohyb na literárním smetišti

Nečekaně starosvětská novela dosud vždy mimořádně brutálního čističe ruské literatury Vladimira Sorokina (nar. 1955) Vánice (Metěl, 2010) se vleče po – fyzické a duchovní – cestě za lékařem Garinem a vozkou Kuckou po zasněžené horizontále. Pod ní zmizela stezka a nad ní těžce visí navztekané nebe, zabírající jako u ruských realistických malířů dvě třetiny plochy obrazu. Archetypální dvojice intelektuála (dřív to býval šlechtic s mesianistickými sklony, později lékař) a mužika tu prochází trasou ke spáse (své i cizí) vyextrahovanou z klasické literatury.

Když novelu kyselinou leptám

Kdyby se text dostal do rukou některému z raných morfologů prózy, mohl by záznam putování vypadat takto: I. hrdinovi je staničním dozorcem odepřena pomoc na cestě za dobrým skutkem (interiér 1), II. hrdina získává koně a s průvodcem se vydává na cestu, III. překážka – prasklá sanice 1 (narazí na kouzelný prostředek A), IV. překonání překážky, V. překážka – prasklá sanice 2, VI. zastávka u záporného hrdiny mlynáře, pohlavní akt s jeho ženou (interiér 2), VII. hrdina s pomocníkem pokračují v bloudění, VIII. setkání s čaroději (interiér 3), požití kouzelného prostředku B – drogy; vize mučení, stimulace radosti ze života, IX. putování, X. hádka s pomocníkem, XI. nebezpečí – vlci, XII. kouzelný prostředek C – alkohol, XIII. překážka – zlomená sanice 3, XIV. hrdina se odlučuje od pomocníka, bloudí, bojí se smrti, XV. návrat k samohybu, usmíření, XVI. smrt pomocníka, XVII. zajetí hrdiny nepřáteli.

Vyzrazení děje by nikomu nemělo ublížit, neboť jde o prefabrikát. Sorokin je konceptualista, tedy prozaik-analytik, a to typ autorsky mimořádně odtažitý (na rozdíl od tvůrců proslulého „moskevského romantického konceptualismu“ Rubinštejna či Prigova). Ve Vánici jako už tolikrát simuluje vybraný proud národního písemnictví, aby odhalil jeho moc nad čtenářem a posléze ji zneškodnil. Má velice rád špatné, nepřesné texty; pracuje mnohem častěji s hlavním proudem, s literární mrvou – než s nejkrásnějšími květy, jež z ní vzešly a jež se do ní vracejí v ovadlém, epigonském stavu. Zpracovává, jako morfologové, celek. Takže tato Vánice (název v ruské literatuře již vícekrát zadaný) je sice variací na povídku Lva Nikolaviče Tolstého Pán a kmán (Chozjajin i rabotnik, 1895), v níž na konci naopak zemře kupec Vasilij Andrejevič a přežije nevolník Nikita, a také odkazuje na různě hřejivá slunce ruské literatury Čechova, Veresajeva, A. N. Tolstého, Bulgakova, Bloka, ale důležitý je jenom pocit. Pocit klasičnosti, pocit moudrého, bezpečného a vševědoucího vyprávění, jež s upřímným sentimentem zachycuje bídu lidského bytí v područí nevyzpytatelné Boží vůle.

Novinkou u Sorokina ovšem je, že k evokaci nepoužívá útržky stylu či sporadické kulisy, což doposud bohatě stačilo, nýbrž především strukturu příběhu (jak vidno, zpevněnou motivickými triádami a gradovaným opakováním dvojice krize-peripetie). A podobně nová, náramně osvěžující je citlivost, s níž svou matnou xerokopii delší povídky či krajinomalby z široce pojatého přelomu 19. a 20. století rozleptává.

Po pitvách dojetí

V rozprostřeném příběhu se totiž sporadicky ocitají cizí, halucinnogení, futuristické, ale i starobylé, lidově satirické prvky. Kuckovi koníci a zlý mlynář jsou velikosti pinče, cestu přehradí mrtvola „velikána“ (fyzického obra, ale čtěme také: odrovnaného klasika), doktor zkouší nové drogy od středoasijských „vitaminderů“, jede očkovat národ proti nemoci zatažené z Bolívie, která mění lidi v zombie, dlouhé večery u mlynářů krátí „rádio“ vysílající hologramy, doktora na konci zajmou Číňani; naznačuje se, že povědomý starý příběh se odehrává v budoucnosti, po apokalypse. Vánici lze tedy číst i jako osobitý pandán k oblíbenému postapokalyptickému románu Cormaka McCarthyho Cesta (The Road, 2006, česky Argo 2008 v překladu Jiřího Hrubého).

Tyto běžné atributy autorova díla posledních let ovšem nic nedestruují, jen tak žákovsky vyrušují, zpochybňují, odcizují. A stará Sorokinova teze o strašlivé totalitárnosti textů, žánrů, jazykových i jiných kulturních celků dostává naprosto nový rozměr, spojitelný s hlavním tématem tohoto čísla A2: uvolněné tíhnutí k retru, přiznanou potřebu oné totalitně uzavřené literatury. Nejvýznamnější a nejnesmiřitelnější konceptuální prozaik Vladimir Sorokin, který svými pitvami dokázal na čas znechutit čtení i těm nejžíznivějším knižním bytostem, se nyní věnuje láskyplné restauraci jedné z trosek na polosoukromém smetišti literatury.

Výtvarnou obdobu Vánice najdeme v mnoha malbách Erika Bulatova (nar. 1933), například v obrazu Tam, tam, cestami (Tam, tam, po dorogam, 1998, ze sbírky loni zesnulého konceptualistického básníka Vsevoloda Někrasova). Plátno je rozděleno na dvě půlky, dva čtverce. Jeden tvoří pocta realismu, polní cesta se vine od nás do středu, kde se ve studeném ranním oparu rozkládá na horizontu pole vesnička se vzrostlými stromy. Nad nimi nebe. Pravá půlka je černá, na ní jen měsíc a rozmlžené okno jako jeho satelit. Poloviny spojuje nesměle rušivý nápis Tam tam a tam a dům. Tatáž fascinovanost průměrným uměním, totéž rozverně dojaté remcání. Vladimir Sorokin se ve Vánici dostal do fáze metakonceptualismu, který v jeho verzi nese znaky překvapivého vypravěčova polidštění.