Při předávání státních cen za literaturu a překlad vystoupili se svými projevy předseda vlády a ministr kultury. Ke komu mluvili a dalo se něco vyčíst mezi řídkými řádky?
Na první pohled jako by se zacyklil čas. V Českém muzeu hudby v Praze se v nezměněné režii opět předávala státní ocenění umělcům slova. V sále jako pokaždé od roku 1995, kdy tehdejší ministr kultury Pavel Tigrid udělování ceny obnovil, převládali titíž překladatelé, literární vědci a spisovatelé starší generace, zvědaví, kritičtí, dělní, přivyklí se v dobách nepřízně semknout.
Při bližším pohledu však od loňského roku přece jen nastaly změny. Tři. Za prvé, laureáti dostali větší finanční obnos (300 000 korun, loni 250 000), z něhož už lze při troše skromnosti rok pracovat na další knize, scénáři či dramatu, ale hlavně se ona částka poprvé dostala jak oceněnému spisovateli, tak překladateli. Do dneška byla odměna pro překlad poloviční (125 000 korun), jako by jeho význam byl matematicky odvoditelný od práce takzvaně původní. Tenhle nesmysl konečně zmizel. Za druhé, byl přímo vyhlášen laureát namísto zveřejňování tří kandidátů na každou cenu. „Divácky atraktivní“ dramatický prvek s čekateli se začal používat za ministra Dostála, jemuž se tehdy líbil na polské Nike a na české Magnesii Liteře. Jejich slavnostní předávání ale přenáší televize a v „soutěži“ jsou aktuální díla. Státní cena se pokoušela loni a předloni o podobnou časovou reflexi (knihy Edgara Dutky, Pavla Brycze), ale letošním rozhodnutím (Vladimír Körner a František Fröhlich) se vrací k uznání celoživotního díla, třeba i u příležitosti konkrétní knihy. A tady je vnucené soutěžení zahanbující: copak se před rokem dalo říci, že nad jedním z navrhovaných, Františkem Fröhlichem (severské literatury), vyhrála Pavla Lidmilová (portugalština)? A za třetí, přišel a promluvil premiér.
Vyprávějme své ságy
Mirek Topolánek, jemuž moderátor Brikcius čertvíproč popřál, aby sestavil vládu, jakou si všichni zasloužíme, přednesl řeč nazvanou O významu české kultury v integrované Evropě. Řekl, že není dobré, když se stát o kulturu příliš zajímá, to prý dělá, jen když ji chce znásilnit nebo si ji koupit. Projev, jejž premiérovi napsal patrně nějaký ztuhlejší rétor („chceme dál vyprávět naše ságy, zpívat naše písně“), obsahoval závažná kladná prohlášení a několik poznámek k financím, z nichž nemám dobrý dojem. Kultura je víc než jen součet žánrů, vyslovil například, umění je prý jazykem civilizace, globalizace je povrchní a naše kultura, což od politika ODS zní krásně, je především součástí kultury evropské („mluvíme česky v evropském kulturním kódu…, v univerzální kód nedoufám“). Tuto část projevu premiér pronášel nejistým, odcizeným hlasem, jako by se pohyboval v neznámém prostoru, čemuž se nelze divit, třeba i proto, že měl před sebou řady politikou těžce zkoušených lidí i znechucených estétů, z nichž někteří dokážou na politicích hodnotit především zjev. Fráze zněly frázovitě, ale díky za ostentativní projev premiérova zájmu o literaturu a za první pokus její význam alespoň nějak veřejně formulovat.
Jedno procento a nuda
Jistoty nabyl Topolánkův hlas ve chvíli, kdy nás upozornil, že to všechno ale neznamená víc peněz od státu. Dotace pro kulturu podle jeho názoru nejsou správné, umělci nemají být závislí na státu; měli by ji podporovat mecenáši spojení s nezávislými odborníky, a ne MK. Také by se měl upravit daňový systém pro lepší možnosti přispívání na kulturu. A nakonec, jak všichni víme, veřejných peněz nebude nikdy dost.
Ministr Martin Štěpánek by se po těch slovech měl orosit. Možná to jinými slovy znamenalo, že jeho post je už napůl zrušen. Ale on vypadal, že se spíš než na obsah slov svého šéfa soustředí na intonaci vlastního vatovitého proslovu, kde třeba opakoval (nechtěně parodoval) slova Pavla Tigrida o tom, že český stát za své ocenění literatury nic, ale zhola nic nechce. V tomto kontextu to vypadalo, že český stát od literatury nic, ale zhola nic pro sebe neočekává, neví, co užitečného by od ní tak měl chtít, tudíž pomalu, ale jistě starost o ni přenechá zcela trhu. To bylo dovršeno ještě krutou ranou z obrazovky nad pódiem, kde kdovíproč znovu zazněla dva roky stará slova Václava Klause o tom, že literatura je součást trhu a cenu jí určí čtenář. Klaus tehdy mluvil o ceně maloobchodní, ale celkovou cenu (cestovní ruch, propagace ČR v zahraničí, provokace k myšlení, nové pohledy na současnost, společný základ pro debatu s jinými kulturami i doma) nikdy promýšlet nechtěl. Mecenáši (vychovaní asi zahraničním prostředím, toužící po provokativním umění) tedy budou investovat do kultury stále větší peníze, stát nebude utrácet a znásilňovat, ale zisky z turistického ruchu a kulturního průmyslu půjdou do státní kasy dál.
Na předvolební heslo Jedno procento na kulturu tu nikdo nevzpomněl, nepřipomněl ho ani jeden z dojatých laureátů, ani Eugen Brikcius. Potlesk byl vlažný, tím se komentář nás publika vyčerpal. Navíc jsme, my lidé z literárního provozu, ukázali, že znovunabytou důstojnost akce bohužel stále spojujeme se smrtící nudou, takže pokud Mirek Topolánek vstřícně vydržel i sušší než suchý projev Aleše Hamana o Vladimíru Körnerovi, jistě neměl pocit, že je na slavnosti rozkvétajícího živého umění. Krev mu možná rozproudil až nepatřičně sem vtrhnuvší estrádní zpěv a vizáž 4tetu Jiřího Korna, který dokázal v sošném sále konečně rozpoutat pohyb: houf diváků utekl pryč.
Granty dnes
Poté, co jsem namalovala čerta na zeď s okamžitým přechodem na tržní zacházení s uměním (což se snad nepřihodí, stejně jako to zatím nevyšlo s rovnou daní), se podívejme, jak to se státními dotacemi bude letos. Respektive s oněmi nezávislými odborníky, již zatím nenašli pozorné ucho u mnoha mecenášů a jimž stále ještě naslouchá ministerstvo kultury. Stručně řečeno, nevíme. Minulý ministr Vítězslav Jandák totiž letos v březnu zrušil všechny dosavadní grantové komise a vyhlásil, že místo nich vzniknou odborná kolegia. Ta už nebudou poradním orgánem ředitele příslušného odboru, ale přímo ministra. Sám ministr také přejímá povinnost jmenovat předsedy jednotlivých kolegií; dosud si předsedu tajným hlasováním komise vybíraly samy. Počet členů kolegia má být menší (nejméně pět). Jandákův příkaz platí stále, ale žádná kolegia nevznikají. Žádosti o dotace a granty se letos podávají od 22. prosince, takže je skutečně nejvyšší čas, aby se současný ministr rozhodl, zda bude postupovat podle centralizujícího Jandákova ukazu, nebo vydá nový. Zatím je ticho a začíná hrozit, že nakonec místo odborníků nezávislých rozhodnou lidé, kteří budou rychle po ruce. Jsou samozřejmě mistři odborníci, kteří od ruky téměř neodcházejí, bylo by však lépe vybírat beze spěchu. A hlavně, což už se do prosince skutečně nestihne, je třeba vytvořit politiku podpory kultury, umět si říct, jaká je dnešní kultura, co od ní obecně chceme, proč ji podporujeme, podle jakých kritérií, co plánujeme dlouhodobě, a jak o tom všem srozumitelně diskutovat s plátci daní. Současný systém vychází z pojetí kultury jako nehybného pterodaktyla, jehož onálepkovanými kousky už nepohne ani Jiří Korn.