Disent jako retro styl

Než vodopády spadnou, ironický pseudo­deník talentovaného, ale (tím pádem) málo oceňovaného spisovatele, tvoří šedesát devět krátkých zápisů, řídkých, formálně připomínajících bakalářskou práci psanou na poslední chvíli (volné řádky, hodně citací, ilustrace, kapitolky na nové stránce, opakování postřehů z předchozí práce, zápisky 64.–68. jsou gradačně spojeny do jednoho „manifestu“ těsně před závěrem). Motto ze Stendhala, dedikace, reklamní slogan odkazující k L. Vaculíkovi a T. Capotemu: „Chladnokrevně intimní román volně navazující na klasiku Ludvíka Vaculíka Český snář (1980).“ V prvním zápisu rozchod, pak hladké, povrchní záznamy života dvaatřicetiletého spisovatele, herce a muzikanta, v nich hodně dialogů (o sexu, o literárním provozu) a banálních úvah (o globalizaci, o umění), konec – happy end, nová známost. To všechno by samozřejmě nestálo za řeč, kdyby to vyrůstalo z obsahu. Ten však jako u nějakého prastarého konceptualistického díla chybí. Místo něj je tu neustále zdůrazňována ironie. Její cíl je zapomenut. Zbylo vypravěčovo obtěžující uchichtávání, které lehce přeskakuje do sebelítosti či sebeobdivu.

Kromě emoční schematičnosti je dalším znakem odpočinkového čtení, které Labyrint v edici Fresh vydává, odvozenost. Tobiáš Jirous si vzal ze svých „vzorů“ ten nejpovrchnější obraz a dál jej rozmazává. Kafka – deprese, Capote ­– nonfiction, tj. zápis toho, co se opravdicky děje, Bukowski – chlast a ženské atd. To vše plus onen reklamní slogan by mohla být milá stručná anekdota... kdyby se v textu několikrát neukázalo, že to se svými „předchůdci“ autor myslí vážně. Český snář je pro něj taky „nonfiction“, Vaculík v něm přece popsal sebe a své literární přátele a na svou dobu byl (mj. eroticky) odvážný. Snář měl ohlas(y). Tak proč to nezkusit znovu? Vypravěč si ale z celého románu zapamatoval jediný zápis. „Pane Vaculík, vzpomínáte si? 26. října 1979 jste do Českého snáře napsal – …děsně chytrý pětiletý synek Tobiáš právě podle encyklopedie určoval, kterému živočichu patřila veliká kuželovitá bíle a hnědě skvrnitá ulita: našel, že to musí být kotouč indický. Pane Vaculík, tak ten kotouč stále mám, zrovna když píšu, jak jsem vás potkal v tramvaji a neměl jsem odvahu vás otravovat, tak na něj koukám. Možná by vás pobavilo, že skoro po pětadvaceti letech od vašeho Snáře, kde jste mě tak pěkně uvedl, se znovu potkáváme.“ (s. 32)

Smutnější než zplanění literárních témat je tu póza dítěte disentu u dvaatřicetiletého vypravěče (děj se odehrává v roce 2004). „Je skoro už patnáct let po sametovém převratu, komunisté mají druhou nejsilnější stranu v zemi. Prosrali jsme to. Co se stane, až se dostanou znovu k moci? Vyjde brožura Poučení ze sametového vývoje? (…) Co my, půjdeme znovu do lágru, nebo rovnou ke zdi?… Nevěřím, že by podruhé udělali stejnou chybu a nechali nás sepsat nějakou další chartu…“ (s. 31) „Dobře, pomodlím se před spaním i za důchodce… i když, jak je znám, všichni půjdou volit komunisty… Pomodlí se oni za mě, až půjdu jako odpůrce režimu bručet? (…) Dívám se na generaci, která nehnula ani prstem, abych já mohl žít v trochu lepším světě…“ (s. 126) Vypravěč se stylizuje do generace svých rodičů, jejich život v protikladu ke Snáři zjednodušuje. Simuluje. Vyrábí a prodává retro doplňky. Ve čtenáři narůstá stud a nemyslím, že to bylo autorovým záměrem.

Má-li knížka sloužit jako ukázka pražského literárního prostředí, hemží se to v něm, přes všechen sex v knize zmiňovaný, předčasně zestárlými, vyžilými, bezpohlavními figurami, které mezi sebou hrají takovou hru. Jezdí na čtení, diskutují, píší o sobě navzájem recenze, dostávají stipendia, slavnostně popisují každou svou soulož a mih vzdálené myšlenky. Kdy už se tím přestaneme zabývat jako literaturou? Jediným vtipným momentem knihy je vděčně uvedený seznam členů komise Nadace Českého literárního fondu, který knihu podpořil (s. 22).