Humanitní sféra v době radikální ekonomizace prohrála. Tištěné literární časopisy na to reagují různě. Nejsilnější je ovšem proud konzervativní: udržování zmenšujících se ostrovů, étos obětavé práce, apolitičnost, estetický pohled na veřejné záležitosti. Vychází to i z poptávky: čeští čtenáři jsou na politiku spojovanou s psaním o umění alergičtí.
„Ale já věřím, že i v éře jedniček a nul si rádi najdete čas na starosvětské večery s Hostem, lampou a šálkem něčeho dobrého.“ (Martin Stöhr, Host 1/2010) „Tisknu Vám na dálku ruku.“ (častá věta Radka Fridricha v rubrice Hostinec časopisu Host, například 2/2008) „Prohlášení prezidenta republiky (…), že by se v případě takové stavby [Kaplického knihovny – pozn. L. B.] nechal po vzoru Greenpeace k čemusi připoutat řetězem, jenom potvrzuje estetické niveau obdivovatele Kristiána Kodeta.“ (Karel Haloun, Revolver Revue 73) „Jedním z charakteristických rysů skutečného umění bývá nenápadnost: velké dílo se navenek často tváří jakoby nic, pod povrchem ale vře.“ (Petr Onufer v RR 78, citováno v editorialu) „Víno bieblovské, skoro tropické“ (Bogdan Trojak, stálá rubrika Hostu 2008–2009, občas s odkazem, kde víno koupíte, třeba u Trojaka). „České poezii by podle mého soudu velice prospělo, kdyby kritik Piorecký přibrzdil a mnohé si znovu v klidu promyslel. A brzda, Karle, je – příznačně – ten pedál uprostřed (L. Kasal, Tvar 8/2001) „Robert Krumphanzl (…) je ovšem také nakladatel vydávající ryze nekomerční literaturu a jako takový svým veřejným kritickým rozborem kulturní politiky tohoto státu v dané oblasti riskuje, že mu to na popularitě u grantových komisí (…) nepřidá. Obdobné riziko ostatně podstoupila i Revolver Revue, když Krumphanzlovu analýzu otiskla. Autor a redakce RR tak učinili o své vůli a nečekají, že jim za to někdo v prostředí zdejšího literárního provozu bude děkovat.“ (Terezie Pokorná, Tvar 4/2008) „Však co zmůžeme, milá paní Terezie? Nenajdou-li si lepší zábavu, ať se děti [R. Krumphanzl a Božena Správcová – pozn. L. B.] pošťuchují.“ (Lubor Kasal, tamtéž)
Nemá příliš smysl vybírat našim literárním a kulturním časopisům vlivné či energické vzory ze zahraničí, alespoň ne ve chvíli, kdy ty české teprve pomalu připouštějí, většinou zadní brankou, že jejich potíže jsou důsledkem konkrétního, našeho politického systému. Nejde jen o problémy financování provozu (dostatečně medializovaného i problematizovaného), ale i autorské: vzdělávací systém důsledně eliminuje lidi schopné myslet a psát; časové možnosti dobrých autorů, kteří mají dva až tři úvazky najednou, většinou na živnostenský list či na dohodu o provedení práce, anebo se o zaměstnání (už i nahlas) bojí, klesají; případná touha kriticky psát se rozpouští ve vzájemně splývajících koncepcích jednotlivých listů (autorské okruhy téměř všech se protínají). Hlavním proudem v této společenské menšině je uzavírání se do vnitřního exilu – třeba literárním biedermeierem (Host), „kulturní sebeobranou“ (Revolver Revue), „mapováním“ ubývajícího domácího literárního provozu (Tvar), usebraným prodléváním v nadčasových textech (Souvislosti). Vnitřní potřeba kulturních a politických diagnóz a vzpour slábne i z toho důvodu, že prostě k ničemu nevedou.
Centrální ekonomismus
Kritika se stala jen jedním z produktů na trhu názorů (jak postřehl rychlopalný teoretik umění Boris Groys) a reálně nikoho neohrožuje. Můžete si psát, co chcete. Pište si. Témata veřejné debaty (často zástupná) určuje za pomoci mainstreamových médií někdo jiný, například prezident Klaus s -ismy, korupční kauzy objevujeme v režii ministra financí, historické nálezy vycházejí nejčastěji z Ústavu pro studium totalitních režimů a na ně navázaných redakcí (za všechny ČRo Rádio Česko a Respekt), předvolební a „reformní“ témata jako hrozba Řeckem a státní dluh, případně hodnocení ratingovými agenturami, jsou kapitola sama pro sebe, velmi plodná.
Co by mohlo vést k pozdvižení (témat či zadnic) v literárních časopisech? Kromě vlastního a bezprostředního existenčního ohrožení to může být snad jen (povědomá!) mezní situace. To by někdo musel být postaru perzekvován za názory. Přesně to vystihl ve své poznámce ke knize historika Michala Pullmana (recenze na straně 34) kulturní redaktor Lidových novin (7. 6. 2011) Ondřej Štindl: „Musím se znovu zeptat na tu neskončenou normalizaci. Vyhazují dnes vládnoucí koaliční strany někoho z práce (ne že by k tomu neměli blízko komunističtí pohrobci ze sociální demokracie, viz bývalá hejtmanka a nyní opět poslankyně Milada Emmerová, která se loni zbavila šéfa Galerie Klatovy/Klenová Marcela Fišera), znemožňují dětem studovat? Trvá cenzura? Sestavuje někdo seznamy nepřátelských osob?“
Mocenské nástroje se změnily, centrálně řízený chod celé společnosti včetně obsahu a obsazení literárních časopisů byl nahrazen soustředěným tlakem – ekonomickým. Vyhazovy z práce (z důvodů „zeštíhlování“) budou čím dál hladší, do vězení se normální člověk taky může lehce dostat (stane-li se třeba obětí exekucí nebo byznysu s hazardem), šikana policie (nejen cizinecké) a na ni napojených institucí (záchytek, sociálních pracovníků a výchovných ústavů, to v případě odebírání dětí chudým rodičům) neklesá, seznamy taky máme (soupis „extremistických hnutí“ spolkne ledaskoho), cenzury díky ekonomizaci médií netřeba, obsah se tříbí sám. A zájemce o studium vytřídí školné a půjčky.
Tento systém ekonomického utužování moci není nic složitého ani nezbadatelného, zvláště ne pro intelektuály. Zatím však mají pocit, že se jich samých dotýká málo. Ještě stačí vytvářet (povědomá!) sebezáchovná seskupení, vzájemně si přihrávat práci a granty. V tom frmolu není čas příliš obecně pochybovat. Dnes tolik rozšířený občanský masochismus (šetřeme – a začněme mnou) je obohacen o vytříbený vkus (slast bezpečně rozpoznané estetické hodnoty; obrazově to před volbami zpracovaly třeba Lidové noviny na titulní straně: Paroubek škaredý, žere párek, Schwarzenberg solidní, s dýmkou), o stud (já si nic nevyřvávám), mimořádnou pracovitost (ale pozor, mnozí jiní nepracují!) i nadhled (hobby, humor). Takže, cosi je ve vzduchu, ale není cenzor, není odpor.
Do ulic a vlastních řádků
V posledních čtyřech letech se společná mimotextová politická aktivita největšího množství lidí, kteří literární časopisy vytvářejí a čtou, projevila ve třech případech. Na jaře 2007 (pražská vzpoura vůči magistrátním „kulturním“ radním se rozrostla i mimo hlavní město), v únoru 2009 (ohlášené snížení dotací ministerstva kultury na živé umění) a v únoru 2011 (zvýšení daně z přidané hodnoty u knih). Vždy šlo o demonstrace a petice, spojovaly se různé kulturní oblasti, veřejnost i média. Šlo, jak vidno, bez výjimky o případy vlastního finančního ohrožení. Na ně navázala éra pokusů vyjednávání s „nimi“, politiky, převzetí ekonomizačního jazyka („Podpora kultury je chytrá investice!“) a pak rezignace.
A aktivita textová? Od roku 2007 do dneška byly hlavními kulturně-politickými tématy literárních časopisů: ohrožený Památník národního písemnictví, Kaplického Národní knihovna, Lexikon české literatury, Milan Kundera vs. Respekt, mainstreamizace Magnesie Litery, krize české literatury, vietnamský pseudonym Jana Cempírka, statistické údaje o čtenářích v ČR, genderově korektní vyjadřování, výuka literatury a konec Obce spisovatelů. V převážně neškodných polemikách vystupovali hlavně „potrefení“ nebo se odehrávaly jen v glosách. Jednou z výjimek byl skvěle zpracovaný blok Kundera – rok poté v Souvislostech 7/2009.
Širší záběry? Sporadicky byly. V Tvaru vyšel text Milana Valacha Kosíkovské inspirace v pozdním kapitalismu (3/2011) a rozhovory s politoložkou Vladimírou Dvořákovou (9/2011) a sociologem Janem Kellerem („Sociologické a beletristické knihy, které zastírají pravý stav věcí, jsou užitečné pro mocenskou elitu, a proto budou i nadále – i když spoře – financovány. Nestačí společnost jen nespravedlivě uspořádat; ještě tady musí byt jednak někdo fundovaný, kdo vás bude přesvědčovat, že takhle je to nejlepší, jednak někdo talentovaný, kdo vám to navíc umělecky ozvláštní, abyste z toho měli ten správný požitek.“ – 10/2010). Pronikavé kulturně-politické analýzy se objevovaly v Listech (Václav Jamek tam bravurně resuscitoval žánr politického fejetonu) a v názorově naprosto odlišné Revue Prostor (důležitá témata, místy v příšerném stylu a pokrytá balastem). Do Souvislostí, jež tisknou nejsoustavněji rozsáhlé eseje, literární rozhovory a beletrii, obestírajíce je intimním epistolárním společenstvím, cosi časového tu a tam propašovali Martin C. Putna nebo Jiří Zizler („Vláda knihy nejprve zatížila desetiprocentní daní, nyní přitvrdila a zvyšuje na dvacet procent. Teď se křičí, každý den přijde pět mailů s odkazy na podpisové akce, ale mělo se křičet už před lety. A navíc – kohopak volili milí nakladatelé a knihkupci? Jistě ne jiného než strany, které se nijak netajily tím, co budou provádět.“ – 1/2011). Host 7/2010 otiskl svěží stať Martina Puskelyho Zlý komunista – maligní nádor současné české prózy a v sešitku Událost sezóny 2007/2008 přiloženému k RR vyzval Jindřich Pokorný: „Opusťme tedy svá místa připodotýkatelů a hyperkritických veleduchů na okraji, sestupme na protivníkovo pole a zvláště přeběhlíky nešanujme.“ O moc víc (opominula jsem Weles a Kontexty) toho nebylo.
Archa aršička
Některé z redakcí pracují za obtížných podmínek a téměř v nezměněné sestavě už dlouhá léta, jsou znavené, nebo spokojené. Znavený je i sám předmět jejich zájmu. Narůstá tedy recyklace (přetiskování konferenčních příspěvků, laudatia, ukázky z knih, které sami chystáme k vydání nebo už i vydaných, texty převzaté z internetu, „incestní“ rozhovory, polemiky, ankety a recenze, rozvleklá dokumentace vlastních akcí – v tom je bezkonkurenční Rozrazil). Mizí vzájemná konfrontace, po roce 2009 jsme totiž už vědomě na příslovečné jedné lodi.
Je samozřejmě možné nevystrkovat nos do politiky, poctivě „dělat obor“ a v úporné snaze vyhýbat se prostituci takto pokračovat, dokud to půjde. Ale spíš už to chce posílit – literatuře vlastní – anarchii.