„Jsme velmi bohatá a šťastná země. Všichni máme boty, nikdo z nás nemá hlad, absolutní většina z nás jezdí na dovolenou, chodíme do restaurací, kouříme a pijeme,“ oznámil národu ministr financí Kalousek (Právo 28. května 2011). Z velké části s ním lze vlastně souhlasit. Z globálního hlediska patříme k velmi bohatým zemím, ani bezdomovcům u nás na rozdíl od běžných obyvatel některých koutů světa nehrozí smrt hladem, i nějakého kuřiva a pitiva se jim dostane. A dovolenou, tu mají permanentní, nemusí ani nikam jezdit. Zda to stačí k tomu, abychom byli zemí opravdu šťastnou, to je už trochu složitější otázka. Uvědomuje si to nakonec i pan ministr, když na tváři té bohaté země nachází přece jen jeden výrazný kaz: „Řekněte to natvrdo – lidé ztrácejí ochotu k obětem, když vidí, že se bezostyšně krade. To je pravdivý, strašlivý argument. Nedá se s tím dělat nic jiného než se s tím porvat, dávat věrohodné důkazy, že s tím jako vláda bojujete, a nejen o tom žvaníte. Tady má současná vláda dluh.“
Tedy další dluh, který je třeba splatit. Tentokrát morální: vláda nedostává principům, které sama proklamovala, a tak ztrácí důvěru voličů. Je třeba pošramocenou pověst napravit, aby lidé byli znovu ochotni k obětem. Teze „jsme velmi bohatá země“ pak v tomto kontextu znamená: máme ještě co obětovat. A obětovat bychom měli, v tom spočívá morální rozměr tohoto režimu, nemůžeme si rozmařile jezdit na dovolenou a chodit po restauracích (to všechno v botách!), když státní pokladna strádá.
Onen „pravdivý a strašlivý argument“ stojí za zapamatování. Možná totiž s nebývalou pronikavostí vystihuje podstatu toho, čím se může stát tolik skloňovaný boj proti korupci. Několik dní před publikací Kalouskova rozhovoru byl – jako na zavolanou – zveřejněn manifest Veřejnost proti korupci, který dokonce vyhlašuje korupci válku, do níž jsou voláni všichni občané, neboť všichni prý za současný stav neseme svůj díl viny. Korupce podle signatářů manifestu „těžce poškozuje morální rozměr listopadové revoluce 1989, která svrhla komunismus a zavedla zde demokracii“.
Ve výčtu konkrétních požadavků lze najít mnoho rozumných opatření, jako zpřísnění pravidel pro financování politických stran či prosazení zákona o státní službě. V preambuli, shrnující důvody pro zmiňovanou válku, mne však zarazilo tvrzení, že korupce „omezuje konkurenci jako základní předpoklad fungování volného trhu“. Možná je to jen přeřeknutí, v tomto případě ale zvlášť pozoruhodné. Ideál konkurence a volného trhu coby pilířů demokracie je totiž jedním ze stavebních kamenů neoliberální ideologie, kterou jindy někteří ze signatářů – zejména Jiří Pehe a Jan Štern coby autoři Manifestu radikálního liberalismu – halasně kritizují a připisují jejím obhájcům vinu za „mafiánský kapitalismus“. Pomineme-li problém, zda opravdu korupce „omezuje konkurenci“, nebo je pouze její specifickou podobou, vyvstává především otázka, zda demokratický režim nemusí „omezovat konkurenci“ programově, a to ve jménu sociálních, ekonomických nebo kulturních práv.
Příznačný se zdá být i záměr autorů „lobbovat“ za boj proti korupci u „zodpovědných politiků“. Asi to tak nezamýšleli, ale nemůže to být nakonec pomocná ruka podaná Miroslavu Kalouskovi a jeho vládě, aby se zachránil „morální rozměr“ režimu a lidé byli ochotni k obětem – včetně obětí volného trhu? Válka proti korupci se v lecčems může podobat válce proti teroru. V principu ji lze vést donekonečna, protože potíraný jev se asi nikdy nepodaří zcela vymýtit, minimálně díky potřebě koupit si čistou image ve společnosti, která si z války proti korupci učinila náhražku politiky. Právě to je nebezpečí, které se v protikorupčním dispozitivu skrývá. Nejde o samotné potírání korupce, které by mělo být samozřejmostí, ale o svébytný typ depolitizace, kdy se ve jménu celospolečenské očisty, k níž se mohou – ba musejí – přihlásit všichni (vždyť kdo by byl pro korupci), zakrývá podstatný konflikt o neoliberální „reformy“ a jejich globální politický kontext.
Kalouskovo „řekněte to natvrdo“ se může stát mementem. Říká vlastně, že problém nastává, když lidé vidí, že se bezostyšně krade. Problém tedy zmizí, když lidé nic vidět nebudou, respektive budou se dívat jinam. Nestane se z války proti korupci clona, která občanům zaslepí zrak?
Autor je filosof.