Edvard Beneš na export

Kdo někdy besedoval s našimi někdejšími spoluobčany, které jsme zvyklí nazývat sudetskými Němci, ví, že pouhé vyslovení Benešova jména působí jako muleta v aréně. Převést tento většinou nezažitý a jen přejímaný postoj na reálnou základnu bylo by dozajista skutkem záslužným. Jiří Gruša, autor nedávno vydaného knižního eseje Beneš jako Rakušan, zdá se pro takový osvětový čin neobyčejně vhodný. Už téměř třicet let žije v německy hovořícím prostředí, byl tam velvyslancem, vedle toho ministrem v české vládě atd. atd., především je však autorem knížek, které česko-německému porozumění nepochybně prospěly. Tohle všechno, včetně erudice historika, Jiřího Grušu k proměně druhého československého prezidenta z fantoma v postavu, jíž německý čtenář dokáže porozumět, předurčuje. Nebýt ovšem autorovy výchozí představy, že Edvard Beneš byl vlastně osobou s vratkým morálním základem, která kromě jiného „prošvihla dva státy“, jimž stála v čele.

Edvard? Gruša nikde tohoto jména – na rozdíl od Beneše, který se tak nazýval po celý dospělý život – neužívá. Měl přece na křestním listu Eduard, „hezky po germánsku“, tak se toho držme, co je psáno, je i dáno. Má to být snaha zdůraznit nějaké rakouské kořeny? A co vůbec znamená titul Grušovy knížky „Beneš jako Rakušan“? Na třech místech své práce, již označuje jako psychogram, se to Gruša pokouší vysvětlit. Pokaždé pouhými dvěma větami, a také marně. Nezbývá než mít za to, že jde o marketingovou konstrukci, která má vzbudit zájem.

Měli jsme bojovat?

V Grušově eseji sotva najdete o Benešovi dobré slovo. Odsuzuje, jak jinak, především prezidentův postoj k mnichovskému diktátu. Podle Gruši, který se v tom mnichovském roce narodil, byli občané Benešovým postojem „překvapeni tak dokonale, že ani nepovstali, aby ho svrhli“. Měli ho tedy svrhnout a na jeho místo povolat některého z bojechtivých, autoritativních vůdců? Uvádět tak jako Gruša, že vojenskou obranu Československa požadovaly všechny tehdejší politické strany stejně jako generální štáb armády, je tvrzení odvozené od následné propagandy a skutečných vojenských odborníků se sotva týká. Samozřejmě bylo možné a dozajista i hrdinské jít s Německem do války. Poté, co veřejnost ve Francii i Anglii měla stále v čerstvé a bolestné paměti předchozí Velkou válku, poté, co zejména po anšlusu Rakouska už nebylo možné republiku úspěšně hájit z dnes legendárního systému pohraničních pevnůstek, válka Československa s Hitlerem mohla být jen statečným a sebeobětavým gestem, podobným o rok pozdější obraně napadeného Polska. Benešovu odpovědnost za Mnichov nelze vyvozovat z přijetí tamějšího diktátu, tak jako ovšem nelze ani opomenout jeho spoluodpovědnost za směřování evropské zahraniční politiky, od konstrukce versailleského míru až po ústupky demokratických zemí agresorům.

Beneš a odsun

Není s podivem, že i pro druhou a závěrečnou část Benešova působení v republice postrádá Gruša jakoukoli empatii. Nečiní ho odpovědným za únor 1948, o to víc zdůrazňuje jeho negativní úlohu při utváření osvobozeného státu bez Němců, aniž chápe snahu o „etnicky čisté“ státy jako mnohem širší, nikoli jen československou záležitost. Že se jí Beneš aktivně zúčastnil, že k pojetí kolektivní viny nevyslovil své námitky demokrata, je věc druhá.

Poválečné dekrety prezidenta republiky jsou pro Grušu symptomem Benešovy autoritativní politiky. Že 143 poválečných dekretů, nad jejichž množstvím se děsí, bylo vytvářeno ve spolupráci s vládou a posléze schváleno československým parlamentem, že sem patří třeba i dekret o ukončení letního času nebo o založení nových vysokých škol, ponechává Gruša jaksi stranou. Výsledný dojem z odstavců věnovaných vyhnání německy hovořících občanů musí koneckonců lahodit těm, kdo za hlavního strůjce svých poválečných těžkostí pokládají Beneše a pojmy odsun a Beneš jim splývají jako synonyma. Vidíte, stejný názor má i český autor, a ne ledajaký!

Vinit Beneše, že svými postoji, častěji pak nepostoji pomohl republiku dovést k únoru 1948, bylo by krátkozraké a zaujaté. V teple svých domovů a v bezpečí současnosti můžeme samozřejmě vytvořit scénáře, podle nichž nebylo dalších čtyřicet československých let neodvratným osudem, raději však prezentujme fakta a nechme na čtenáři, jak bude o jednotlivých protagonistech soudit.

Co s ním?

Na Edvardu Benešovi lze kritizovat mnohé. Jeho představu o Stalinově říši, která se v poválečných časech bude stále víc přiklánět k mezinárodní spolupráci svobodných národů. Jeho abdikaci z funkce prezidenta teprve tehdy, kdy už se nemohla stát obecně srozumitelným výrazem nesouhlasu. Beneš měl řadu osobních vlastností, pro které by s ním sotva kdo z nás chtěl trávit dovolenou. Byl však pro řadu dalších desetiletí posledním představitelem státu právem chápaného jako demokratický.

Esej Jiřího Gruši Beneš jako Rakušan se dobře čte, mnozí na něm ocení autorovu schopnost, někdy až posedlost hrát si se slovy, být archeologem výrazů poztrácených v čase. Jenže českému čtenáři, pokud nesdílí autorův apriorní odsudek, mnoho neřekne, a vyjde-li v němčině (zatím byl uveřejněn jako přednáška), může jen oživit staré a zkreslené sentimenty.

Autor je historik.