Utopie katalogů utopie

Když Thomas More vymýšlel název pro svůj „ideální stát“, nemohl mít ani tušení, jak se jeho neologismus „utopia“ rozšíří. Ze slovní hříčky se stalo označení korpusu textů, chápaných někdy i jako žánr, označení pro způsob myšlení a zároveň slovo používané v současné češtině pro něco, co se nám zdá nesmyslné, nereálné. Skrze několik více či méně elegantních etymologických kliček se dá podvojnost použitá Morem, ú­-topia jako místo nikde a eu-topia jako dobré místo, rozvést do libovolné šíře – od teze, že utopie je vlastně základ fikce, až po tvrzení, že utopické je jakékoli lidské anticipační uvažování a jednání, tedy to, které ještě není aktuální. Příkladem etymologizující gymnastiky je třeba takovýto postup: ú­-topie je místo nikde, takže utopie je prostor nikde, prostor fikce, kde se mohou odehrávat buď dobré (eutopie), nebo špatné (dystopie) představy společnosti. Touto klasifikací ale můžeme roztřídit úplně všechny fiktivní texty. Kde se však potom ztratila ona specifičnost textů utopických, od kterých jsme vyšli?

Katalogy utopií

Abychom se hned na začátek nezamotali do tohoto spletence významů, je potřeba rozlišit terminologická použití slova utopie a jeho použití běžná, respektive neterminologická. Jaký je mezi nimi rozdíl? Termínem budeme rozumět takové slovo, které používám s odkazem na nějakou jeho definici, všechny ostatní případy jsou neterminologickým užitím. Hledání odpovídající definice a spor o pravou podstatu utopie je vlastně jen nepochopením fungování jazyka. Množství definic, někdo by možná řekl „významová bohatost“, utopie napovídá, že je spíše s naším tázáním něco v nepořádku, než že jdeme dobrou nebo snad tou nejlepší cestou. Problém spočívá v tom, že v takové chvíli uvažujeme o významech slov jako o popiskách určitých věcí, které nějak jsou. Kde a co je potom utopie mimo jazyk? Spor o definici není nesmyslný z toho důvodu, že by nešla jedna zvolit jen proto, že fenomén utopie je bohatý, a tudíž bude pojem utopie vždy polysémní a ambiguitní, nýbrž prostě proto, že většinou nemáme rámec, ve kterém by zvolení některé z definic mělo nějaký užitek. Důsledkem této obtíže jsou rozsáhlé katalogy utopií. Katalog je seznam, který není celistvý, pojme vždy jen sezonní nabídku. Představíme-li si třeba leták zlevněného zboží, tak důvodem slevy produktů není nějaká společná vlastnost, ale jednoduše rozhodnutí obchodníka, že právě tyto produkty mají být v této sestavě zlevněny.

Jsou tak jen katalogy utopií, ať už se selekce jejich textů zakládá na explicitní definici, nebo na nějaké „temné“ představě, pomocí které se snaží autor katalogu explicitní definici vyhnout. Temná představa ale v tomto případě není nic jiného než nějaká naivní definice typu „místo nikde“ a v takovém případě by se utopie jevila skutečně bezbřehá. Takový katalog se snaží dokázat existenci utopického žánru na základě textů, které ovšem jeho autor vybral podle nějaké definice, jejíž náležitost má doložit výběr textů, které přece zjevně odpovídají utopickému žánru, a takto bychom se mohli točit donekonečna.

Podobně bychom mohli rekapitulovat dlouhé chronologické bibliografie, jejichž pouhá část by zabrala celý prostor tohoto eseje. Začátky utopií jsou doloženy nejdále do počátků písemnictví, ale vezmeme-li to důsledně, tak samo zakládání organizace prvobytně pospolných společností a její vývoj až do současnosti bychom museli vysvětlovat nějakým utopickým impulsem. Utopický impuls či tendence, termín původně pocházející od Ernsta Blocha, je právě ono rozvedení utopičnosti do podoby (zjednodušíme-li to) jakékoli prospektivní činnosti a můžeme na něj narazit doslova na každém kroku. (Neboť i nezapočatý krok v sobě nese onu možnost došlápnout nějak nově.) Tento způsob uvažování je populární zejména při popisu funkce umění jako utopické, neboť má často transgresivní charakter vzhledem k panujícím kulturním a estetickým normám. Ale opět, máme-li být důslední, celé lidské vnímání je v podstatě utopické, neboť vždy anticipujeme, abychom mohli vůbec něco vnímat. Je tedy na místě se ptát: Má zde slovo utopie či utopický nějakou zvláštní funkci? Říká opravdu ještě něco jiného, než že slovo utopický lze aplikovat na cokoli?

Když trochu slevíme a budeme chtít přece jen představit nějakou posloupnost textů, tak počátek musíme připsat Morovi. Ale More se zcela zjevně vyjadřuje k Platónovi (v něm bychom právě měli hledat zatím jen utopický impuls). Na druhé straně třeba Bacon reaguje na Mora, a tímto způsobem by se klidně dal vystavět nějaký řetězec na sebe odkazujících textů a ty označit jako utopie. Například Campanella se zase pře s Aristotelem, ale co třeba Rabelaisovo dílo Gargantua a Pantagruel, ve kterém je asi víc odkazů, i když značně rozverných, na Morovu Utopii než kdekoli jinde? Onen domněle úhledný řetězec se zdál úhledným jen proto, že jsme měli texty už předvybrány.

Obvyklé řešení praví: zahrnout Rabelaise a pak další a další texty, až se katalog stane neúnosně rozsáhlým a je třeba ho ukončit. Pozoruhodným jevem, který najdeme u Mora, Campanelly i Bacona, je užití výčtů různých předmětů, ctností apod. Tyto výčty působí zvláštně proto, že jsou součástí jinak propracovaných uzavřených systémů, avšak samy jsou neukončené (dle mého názoru dokonce neukončitelné, ale o tom jindy), respektive ukončené něčím jako „a další“. Vtipné potom je, když se do stejných potíží dostávají autoři, kteří chtějí vytvořit nějaký ucelený katalog. Tvrdit pak, že utopie prodělávají nějaký vývoj, by mělo smysl pouze za nějakým jiným účelem, než je vytvoření katalogu. Například si vezměme zkoumání politického myšlení různých epoch skrze jejich vztahování se buď ke konkrétním dílům, nebo k nějakému fenoménu utopie. To bychom ale museli být zase dosti opatrní a utopie by znamenala nejspíš zcela konkrétní soubor textů vhodných pro daný účel. Vývoj prodělává vztahování se ke světu, vývoj prodělává jazyk, ale utopie nejsou nějaký rod, který by prodělával vývoj.

Nakonec by se přece dalo mluvit o utopiích jako o textech zabývajících se ideální či optimální organizací společnosti. Ale který politický projekt si neklade za cíl být optimální? Tím se ocitáme znovu u blochovského problému všeutopičnosti lidského údělu. Snaha řešit palčivé problémy epochy, v níž zrovna žijeme, dokážeme-li nějaké řešení navrhnout, je tak samozřejmá, že nevidím důvod, proč ji nazývat utopická, a přitom se tvářit, že toto slovo používám jako termín. Ani esenciální přístup hledající definici, ani intertextový přístup hledající odkazy nevymezí jasně prostor oněch utopických textů. Máme však ještě možnost držet se podobností, srovnávat a nacházet nová spojení, aniž bychom se museli zavděčit nějakému pochybnému kánonu a rozličným pseudopojmům připisovaným slovu utopie.

Knížka vpravdě zlatá

Katalogy nakonec nejsou tak zlé, pokud jde o jejich funkci nabízet zvědavému čtenáři zajímavé čtení. Kvůli obrovskému množství s utopiemi usouvztažňovaných textů a projektů se nyní omezíme jen na tři, ale zato na ty, které se zmiňují snad ve všech katalozích. První je samozřejmě Morova Knížka vpravdě zlatá a stejně užitečná jako zábavná o nejlepším stavu státu o novém ostrově Utopii, prvně latinsky vydaná v roce 1516.

Pro mě Morova kniha není zvláštní tím, že by měla zakládat nějaký žánr, i když něco jistě zakládá. Lépe je tomu něčemu říkat třeba tradice kladení si určitých otázek, i když i v tomto směru bych nabádal k opatrnosti. Hodnota Utopie podle mého spočívá v tom, jak je vystavěná, jak je komplikovaná a obojetná. Nějaký žijící More v ní paroduje Mora v podobě postavy, slepé k výdobytkům nejlepšího státu, o kterém mu vypráví Hythlodaios neboli tlachal. Celý systém fungování Utopie, celé její společenské uspořádání je vystavěno z hypotézy lidské přirozenosti, která spočívá ve dvou prostých binárních opozicích bolesti – slasti a nemoci – zdraví, které jsou sobě analogické. Na určité představě lidské přirozenosti staví každá politická teorie, u Mora si to však lze dobře uvědomit. Komičnost a podvojnost Morovy utopie se dá ilustrovat třeba na zlatých nočnících, které utopijští obyvatelé používají, přestože zároveň pohrdají zlatem a vším, co je v Morově Anglii spojeno s bohatstvím, a tudíž materiální nerovností mezi lidmi. Zlatý nočník tu zastupuje Morovo vyrovnávání se s dobovou situací a vysmívá se nestoudnosti bohatství. Avšak je tu ještě zlatý nočník jako součást systému utopie, protože pokud má každá utopijská rodina či snad každý Utopijec zlatý nočník, pak tyto nočníky představují zlatou rezervu Utopie, jelikož soukromé vlastnictví v Utopii přece neexistuje. A tato nenápadná rezerva se může využít na utopijskou válečnou politiku, podplácení nepřátel a najímání žoldáků. V Morově Utopii je totiž potřeba neustálý přebytek, neboť dostatku stále hrozí možnost nedostatku, stejně jako je zdraví ohrožováno nemocí. Přebytek a zdraví, a tudíž i střídmost a ctnost ustavují nezrušitelný optimální stav.

More sám ovšem skončil nedobře, když byl na příkaz Jindřicha VIII. sťat a jeho hlava byla pověšena na Tower Bridge. Na druhé straně se mu díky této nepříjemnosti dostalo pocty, že je jako sv. Tomáš More mimo jiné patronem humoru. (Tomu odpovídá i komický způsob, jakým je uváděn v některých encyklopediích jako Svatý Sir Tomáš More.)

Sluneční město

Campanellovo Sluneční město, nebo jak zní tradiční český překlad, Sluneční stát, je velmi bizarním textem, který opravdu stojí za přečtení, a domnívám se, že by mu dost slušelo i divadelní nastudování. A to proto, jak špatně je dialog mezi janovským námořníkem (návštěvníkem státu) a řádovým velmistrem napsán. Právě divadelní podání by divákovi mohlo poněkud usnadnit proniknutí do promyšleného stroje, jakým Sluneční stát je. Proč by to dnes ale mělo někoho zajímat, když je to „překonaná utopická představa“? Třeba proto, že česky máme k dispozici překlad z ruského překladu ze sedmdesátých let minulého století a potom ještě stařičký překlad z originálu, dostupný pouze ve studovnách knihoven. Překlad z ruské verze není náhodný, protože Campanella byl v době sovětské revoluce v Rusku dosti populární, což dokládají i podařené parodizující komentáře, třeba v Čevenguru Andreje Platonova. Pro široké publikum může být podnětné vidět stát fungující na precizní organizaci podle astrologických předpovědí. To je zajímavé už proto, že astrologie je stále v kursu, a vedle toho je tu analogie s technokratickou organizací naší společnosti. Člověku se třeba hned vybaví naše poněkud slepá důvěra v předpovědi počasí nebo nezměrná touha, plápolající v každém civilizovaném jedinci, vědět dopředu, co se stane, aby samotná událost mohla být odfajfkována jako přesné naplnění našeho očekávání a neohrožovala nás nejistotou výsledku. Chceme znát, kdy nastanou zemětřesení, abychom se včas evakuovali; kdo je potenciální vrah, abychom je mohli preventivně eliminovat, atd.

Bensalem

V takzvaných utopiích přicházejí na přetřes různé myšlenky a nápady na řešení specifických problémů. Otázkou je, proč bychom jednotlivé aplikace či inspirace těmito řešeními měli vztahovat k celému korpusu určitých textů, nebo byť i k jedinému dílu. Vezměme si nyní Novou Atlantidu Francise Bacona. Je jistě docela možné, že se vznik učené společnosti v Británii tímto textem inspiroval a že klasifikace a hierarchizace pozic ve výzkumné instituci ostrova Bensalemu, Šalamounově domě, se stala základem pro podobné uspořádání. Těžko ale budeme v Baconově textu hledat něco jako metodologii empirické vědy, ke které se autor v Nové Atlantidě otevřeně hlásí. Bacon neříká, jaká pravidla mají experimenty mít, říká jen, že experiment vede k lepšímu poznání, které nakonec vyústí v poznání úplné. Mnoho autorů zvučných jmen, jako třeba Northop Frye (a je to už obecné klišé), připisuje Nové Atlantidě toto tvrzení: „V Nové Atlantidě je věda základem blahobytu ideálního státu Bensalem.“ To není pravda hned z několika důvodů. Technologický rozvoj, který je výsledkem činnosti Šalamounova domu, je paralelní společenskému uspořádání Bensalemu, jedno z druhého nevyplývá jako nějaká dějinná či jiná nutnost. Optimální společnost Bensalemu je konzervována tak, že vládce Solamona uzná zvyky země jako optimální, tedy takové, že by je jakákoli změna mohla jen zhoršit, a proto uzavře ostrov před cizinci. (Jako je Utopie odvozena z opozice zdraví – nemoc, je Bensalem odvozen z koncepce „zvyků“ jako základního prvku ustavujícího lidské chování, což je analogické standardizaci empirické vědy Šalamounova domu.) To je jediný důvod pro optimální stav společnosti v Bensalemu. Šalamounův dům označují Bensalemští jako maják státu a projevují jeho členům, tzv. Otcům, mimořádnou úctu. Otcové sice poskytují některým Bensalemským možnost využívat inovací, zejména v oblasti zemědělství a potravinářství, ale know-how zůstává jejich tajemstvím. Šalamounův dům coby maják osvětluje dílo Boží a je v jiné formulaci zrcadlem všeho vědění, neboť si tajně získává znalosti i od jiných národů, ale je také jakousi černou dírou pohlcující veškerou moc a právo vědět.

Tento letmý pohled na pár detailů, jak doufám, ilustruje mé přesvědčení, že na tzv. utopiích je mnohem cennější studium jednotlivých knih než nějaká jejich paušalizace, snaha třídit je a klasifikovat. Jaký má smysl urputný badatelský hon za hledáním utopičnosti v každém textu a představování výsledků pátrání jako důkazu všudypřítomnosti utopie, který ovšem nic víc neříká. Nevidím tak důvod, proč tyto tři texty nadále nazývat utopiemi, ale vidím důvod se jimi zabývat. Jejich kvalita nespočívá v tom, že představují nějaké vzory hodné následování nebo že zakládají nějakou utopickou tradici. Přicházejí a rozvíjejí však témata nanejvýš aktuální, jakými jsou systematická a efektivnější organizace města a žitého času, konec dějin, lidská přirozenost atd.

Utopie účasti ve finále

V současném mediálním diskursu je slovo „utopie“ hojně užívaným, až poněkud nadužívaným artiklem. Často se můžeme dozvědět, že účast nějakého sportovce ve finále je či není pouhá utopie nebo že myslící stroj již není utopií, případně že nějaký politik je jen utopista. Těmto větám docela dobře rozumíme, aniž bychom museli nějak úporně přemýšlet, jak se vztahují k textům, které jsou jako utopie označovány, nebo k teoriím formulujícím například vztah utopie a ideologie. Funkce, kterou slovo „utopie“ převážně plní, je vyjádření aktualizace něčeho neočekávaného, zejména v technologické či sportovní oblasti, nebo diskvalifikace protivníka v diskusi poukazem na chiméričnost jeho proslovených představ. Je to degradace pojmu utopie? Není. Oproti Orwellovi se nedomnívám, že by významy slov šly nějak konzervovat. To, co si spojujeme například s klasickými, ale i fourierovskými utopiemi, je přece nedílnou součástí moderní společnosti ve všech jejích projevech. Není ale důvod to nazývat utopičností moderny, je to prostě modernost moderny. Degradace to není také proto, že jde o jiný pojem utopie než v případě označení Morova díla. Etymologický či historický původ v porozumění těmto užitím nehraje žádnou, a to ani zanedbatelnou roli. Slovníky ale právě velmi často toto rozlišení, které jsem zde použil já, nečiní. Původ onoho diskvalifikačního významu utopie je patrně Engelsovo rozdělení na utopický a vědecký socialismus. Dnes se ovšem výtkami utopismu častují politici zleva doprava a obráceně. Ale přiznejme si, že morovsky propracované návrhy reforem by byly mnohem menší utopií než ty v současnosti předkládané.

A víte, co udělá Thomas More, když potká Francise Bacona a Tommasa Campanellu na skalnatém pobřeží nejlepšího ze všech ostrovů? Utopí je.

Autor je komparatista.