Gesamtkunstwerk Pláteník

Provokativní teze knihy Borise Groyse Komunistické postskriptum (2005, česky v knize Gesamtkunstwerk Stalin. Rozpolcená kultura v Sovětském svazu – Komunistické postskriptum, 2010; recenze a komentář na straně 7 a 35) o tom, kterak politický režim Sovětského svazu byl realizací vlády filosofů z Platónovy Ústavy, není ani tak důležité znovu osvětlovat, jako spíše pokusit se nalézt paralely ke zdejšímu prostředí. Postkomunistická situace má autorovými slovy tu přednost, že vyjevuje kapitalismus jako uměle vytvořený politický projekt, a nikoliv přirozený proces ekonomického vývoje. Toto tvrzení ale v českém prostředí rozhodně nenachází zastání u většinové společnosti. Přestože stále nedokážeme bez vášní a rozhořčení mluvit o dějinné etapě ohraničené revolučními roky 1948 a 1989, v reflexi na tehdejší kulturní tvorbu to přece jen možné být začíná. A jelikož kultura byla velmi podstatnou složkou společenského gesamtkunstwerku všech komunistických států, mluvíme-li o kultuře, mluvíme také o ideologii, jejích předpokladech, funkcích a důsledcích.

Antický filosof soudruh Pláteník

Jen těžko budeme v české televizní tvorbě hledat seriál, v němž by mechanismy moci byly více vyexponovány, zpřístupněny a zidealizovány jako v seriálu Okres na severu z počátku osmdesátých let. V režii tvůrce z nejangažovanějších Evžena Sokolovského a scenáristicky excelujícího Jaroslava Dietla vznikl seriál, který měl být oslavou uměřeného a humanistického vládnutí společnosti. Hlavními hesly takového způsobu vládnutí jsou: vláda jazyka, udržování napětí v protikladnosti a neustálý ohled na celek společnosti. V hlavních rolích se také objevili zasloužilí umělci a přesvědčení straníci (Jaroslav Moučka, Jiřina Švorcová, Petr Haničinec a mnoho dalších). Velká oslava revolučního pohybu může začít.

Paradox seriálu Okres na severu tkví v jedné zásadní věci. Pravda zde nefunguje jako jasně hmatatelný ideologický rámec ani jako racionalizovaná organizace práce, k níž vede cesta produktivity vyčíslená ve faktických údajích pokroku. Ani v samotné umělecké idealizaci už nemůže být pojímána nezastřeně. Tak jako stín zemřelého po atomovém útoku zůstává otisknut do reality, ovšem zdroj jeho projekce zničila devastující erupce energie, zůstává utopický ideál vetkán do dějinného procesu. V kontaktu s jediným ideálním stavem každé ideologie, Rájem, jsou pouze vyvolení. Okres na severu má tu jedinečnou zásluhu v kulturně-politickém boji, že osobu vyvolenou zplodil. Vrchní tajemník okresního výboru, soudruh Pláteník, má vlastnost, kterou svými slovy označuje za „vnitřní kompas“, jímž jako skutečný filosof Platónovy Obce váží na vahách úsudku hmotnost protikladů a zároveň má před zrakem neustále Ideu Dobra. To jest takovou ideu, ke které se musí všechny ostatní ideje navracet jako ke svému prameni a která je v nich všech již vždy přítomna. Tedy uvažování vždy s ohledem na celek. Bez výhrad solidární, beztřídní společnost je časoprostorem, jejž soudruh Pláteník obývá a svou úpornou intelektuální a psychologickou prací se jej snaží přenést na zem.

Degret a handgranát

Srovnáme-li popis způsobu založení vlády v komunistickém Sovětském svazu v knize Borise Groyse a operační modus chování okresního výboru KSČ, nacházíme v seriálu atributy nutné k vládnutí téměř v holé podobě. Kde Groys mluví o univerzálním vlivu jazyka na všechny sféry lidského života, který je schopen přesahovat ekonomii i kapitál, tam Pláteník hovoří o slovu jako „degretu a handgranátu“. Nemluví ovšem o slovesném způsobu přikazovacím, ale o síle slova, která je schopná vzbudit důvěru v každém člověku a motivovat jej k tomu, aby se podílel na zamýšlených inovacích, změnách či usneseních.

Veskrze didaktický tón seriálu, v němž zaznívá touha stát se společenským předobrazem, upozorňuje na další Groysem zmiňovanou skutečnost spojenou se socialistickým realismem, a to že byl vytvořen takzvaně seshora; tedy vysoce vzdělanou elitou, jejímž úkolem bylo vymyslet funkční model umělecké tvorby, jímž by se umění plně integrovalo do společnosti. Nesmí ale zapomínat na svůj revoluční program, přeměnu sociálního řádu, a tak nemůže vzniknout nikdy zespodu, tedy z vůle lidu, ale jedině v dialektickém pohybu mezi racionálním konstruováním ideálních stavů a sférou emocí (láskou). Jedině ve vzájemném pohybu mezi uspokojujícími a frustračními nárazy obou oblastí vzniká životaschopné napětí, jemuž je ochoten podvolit se celek.

Paradigmatická role socialisticky realistického umění je v Okrese na severu postavena do metapozice, jsme přímo v patrech stranického ústředí a sledujeme ideálního vrcholného představitele KSČ. Odsud se musíme dostat k otázce, komu je vlastně seriál určen. Má snad ukazovat stranickým činovníkům, jak by jejich práce měla ve skutečnosti vypadat? I tuto interpretaci sice můžeme použít, ale mnohem přiléhavěji působí taková, v níž se vytváří projektivní sounáležitost strany a televizního diváka. Ano, soudruh Pláteník je moudrý a velký člověk, ale bez tebe, člověče, nezmůže nic! Konání stranického aparátu má nakonec za cíl pomocí odkrytí svých funkčních mechanismů vytvořit silně emotivní vztah k epicentru moci. Právě v tom můžeme vidět tragiku seriálu. Už samotná existence Okresu na severu totiž poukazuje na selhání komunistického projektu v českém prostředí.

Jazyk vítězí

Jazyk i zde má reálnou moc. Poněvadž je zakotven jak významově, tak mocensky v ideologii a jejích prostředcích vykonávání moci. Jazyk dokáže usvědčovat, odsuzovat, rozhodovat o budoucnosti člověka. Také veškeré významné scény se uskutečňují v dialozích (interiér, dvě křesla, stůl). Dialog představuje za prvé protikladné (tedy dialektické) paradoxní vztahování se k celku řeči, tedy filosofování, a za druhé je naprosto charakteristickým způsobem komunikace. Dialogy jsou přitom platónské v tom ohledu, že usilují o co největší názornost (abstraktní je vždy spojeno s konkrétním) a v řeči se diskutující snaží obsáhnout co nejširší pole problematického bodu. Střet názorů však musí vždy směřovat zpět k nejlepšímu možnému řešení, které zastřešuje totalita. Dramatické události jsou v seriálu málokdy vizuálně zachyceny, ale jsou analyzovány ex post v rozhovoru. Tak kupříkladu výbuch chemičky, jenž je zcela zásadní pro celý děj, byste v třináctidílném seriálu hledali marně. Vše důležité přece bylo řečeno, k čemu ještě obraz? Tato úvaha svádí i k dalšímu promýšlení vztahu komunikačního kódu (lingvistický vs. vizuální) k jeho vlastní přesvědčivosti. Jazyk zcela převládá nad obrazem.

Když soudruh Pláteník ukončí svůj proslov při zasedání libovolné komise či sdružení, následuje shrnutí, které je zakončeno zvoláním: „Vaše slova nám pomůžou v naší práci!“ Řeč, promluva v jeho případě působí jako síla, díky níž je nastíněný projekt dosažitelný. Groys při popisu specifik stalinského režimu oproti avantgardnímu sovětskému umění poukazuje na zcela zásadní rozdíl: „Avantgardní umělec si myslel, že stačí vybudovat svět v podobě stroje, a ten se začne hýbat a žít; Stalin naopak pochopil, že má­-li stroj ožít, je třeba mu vdechnout lásku k jeho stvořiteli – jedině tak se zvítězí nad smrtí, Stalinem stvořený člověk splyne se svým stvořitelem v unio mystica, vydá mu svou individuální vůli a naplní vůli svého tvůrce.“ Za jméno Stalin je možné si dosadit Pláteník (Moučka) a máme svého socialistického hrdinu par excellence. Jednou z cest za záchranu levicového myšlení je pomoci Jaroslavu Moučkovi, aby se v nebi konečně setkal se svým obrazem v kolektivní paměti.

Autor je bohemista.