Mondschein po pitvě

Hlavním hrdinou většiny dystopických příběhů je člověk­ individualista vybavený nevšedními schopnostmi, který díky náhodě, vlastnímu úsilí či intenzivnímu prožitku prohlédne zákonitosti, jimiž se řídí okolní realita. Touha po autentickém, přirozeném světě je v nich často dávána do protikladu k politickému zřízení a útlaku ideologie. To, co hrdinové hledají, je svět apolitický a zcela svobodný. Pečlivě autorsky konstruovaný koncept přirozenosti v dystopiích prosvítá dosavadním, „zaslepeným“ vnímáním světa a pohled hlavního hrdiny je nevratně fascinován a magnetizován právě tímto autentickým bytím, jež se snaží nalézt. Společenské struktury jsou ztotožňovány s pouhými mechanismy, na něž je delegována opresivní funkce státního zřízení. Často tak opomíjejí, že mohou mít také své opodstatnění a dějinný význam.

V ideálním případě mohou dystopie v prostoru umělecké fikce konfrontovat existující společenská zřízení a zkoumat jejich pevnost a oprávněnost. Aby k něčemu takovému ovšem mohlo dojít, musí samotná fikce utvořit celistvý, totalitní časoprostor, jehož paralely s aktuálním světem konkretizuje čtenář v procesu čtení. Vtip dystopického žánru tedy v podstatě tkví v tom, že autor nejprve vybuduje neprodyšný a komplexní systém, do nějž posléze zasadí postavu, jejíž úlohou je dostat se vně struktury tohoto systému a tím jej popřít. Nepatrný prvotní impuls, který rozevírá škvíru v totalitě smyslu, se pomalu rozšiřuje, až dokonalou celistvost definitivně ničí. Už na této zcela základní rovině literární debut Mondschein novináře, scenáristy a moderátora Ondřeje Štindla selhává. Jím budovaný fikční svět není dokonale promyšlený a spíše se podobá stále se drolícímu torzu jedné ideje. Existuje v něm celá řada převzatých či odpozorovaných detailů, jež jsou na sebe vrstveny, aniž by zformovaly cokoliv jiného než neodbytný pocit selhání.

Simulakrum a dekadence?

Podstatným rysem topografie knihy je Dorma, virtuální realita, v jejíchž rysech rozpoznáváme dnešní Prahu, „kopie jedné méně významné metropole éry úpadku“. Nad městem se výhružně tyčí bojovník s páskou přes oko, dysfunkční virtuální „alteři“ jsou sváženi na Strahovský stadion a významný moment celé knihy se odehrává v bizarní televizní věži. Dorma rozděluje prostor knihy na dvě zcela nespojitelné sféry: veřejnou­ reálnou, jež je vyplněna prací, a soukromou­ virtuální, v níž obyvatelé realizují své tužby a sny. Zpředmětnění simulakra dá vzpomenout na Gibsonova Neuromancera, Matrix bratří Vachowských či romány Phillipa K. Dicka a má v sobě zakódováno poselství, že autoritativní zřízení může být udržitelné jen tehdy, pokud v sobě obsahuje způsob, jak sublimovat niterné lidské touhy.

To, co odlišuje Štindla od výše zmíněných autorů, je perspektiva, z níž se k tomuto projektu staví. Všichni obyvatelé města vědí, že Dorma je iluze, a pouze si v ní kompenzují svou frustraci z každodenního života. ­William Gibson či Phillip K. Dick naopak své dystopie budují jako jediné možné místo, v němž je člověk nucen žít, a dá velkou námahu prohlédnout jej jako pouhou iluzi. Jejich fantazie byly silně ovlivněny vrcholícím postindustriál­ním kapitalismem, který dotáhl Marxovu tezi odcizení výrobních prostředků k absurdní dokonalosti. Dějiny jejich vize uskutečnily mnohem rychleji, než si zřejmě byli sami schopni představit. Vyobrazení Dormy a její podobnost s Prahou v sobě proto může nést pouze moralistní obsah. Nepřímo nabádá rozmařilé a zhýčkané Pražany, aby si uvědomili, že žijí v bezbřehé svobodě a nedbají na zodpovědnost, kterou s sebou tato svoboda nese. Varuje, aby nebyla nahrazena totalitním režimem, a z Prahy dělá pouhou dekadentní kulisu, což se pomalu, ale jistě začíná stávat novodobým českým klišé (viz Hřebejkův film Odpad město smrt). Jednou svou částí se Mondschein blíží etickému postapokalyptickému románu Cesta Cormaka McCarthyho, v němž je zubožený stav planety Země vysvětlován absencí morálních hodnot. V druhé své části pak buduje klasickou společenskou dystopii vymezující se proti totalitě. Vkrádá se tak neodbytná otázka, jestli toto rozkročení není pro knihu zničující.

Nebezpečný freudián

V čem tedy spočívá sociálně kritický rozměr Štindlovy prózy? Varuje před světem stvořeným Stanem Nikiforovem, jehož vize je tak chabá, že paradoxně nemůže ve čtenáři budit dojem jakékoliv hrozby. Ne náhodou je Stan psychiatr, což se zdá být ideálním předpokladem moderního diktátora. Moc nad obyvateli získal především díky svým manipulativním sklonům a z nich plynoucím schopnostem předvídat události. Základem Stanovy životní filosofie je přesvědčení, že lidské nitro ovládá strach ze smrti a neukojitelná, destruktivní touha. Tento nebezpečný freudián se pokouší základní parametry lidské povahy prostřednictvím nauky Nového začátku odstranit – s cílem nechat nedokonalá a materialistická individua rozplynout v čiré kolektivitě, rušící dokonce i opozici organického a anorganického života. Úplné vyhlazení touhy vede k takzvané Proměně, v jejímž důsledku člověk ztrácí svou smrtelnou, tělesnou podobu a stává se nehmotným vědomím.

Nerovnost do ideologie, volající po kolektivismu a vědomí solidárnosti, je vnesena již samotným privilegovaným postavením pracovníků Ústředí, pro něž podstatná suma příkazů, zákazů a pravidel prostě neplatí. Svým způsobem jsou z pospolitosti vyděleni, což je ostatně jeden z impulsů, který dá prozřít i hlavnímu hrdinovi Eriku Vilksovi. Také samotná existence Dormy je napros­to nekompatibilní se Stanovým rozvrhem a ke konci knihy je vysvětlena jakožto výsledek jakéhosi politického kompromisu. Toto zřízení je nevyhnutelně odsouzeno k zániku a čtenáře napadne, proč k tomu došlo až po dvaceti letech jeho trvání a ne mnohem dříve.

Revoltující Beethoven

Základním dějotvorným pnutím knihy je akt vzpoury a rebelie. Podnětem, který vede Erika k revoltě, je příznačně sen o klidném jezeře. Z tohoto momentu, v němž se protíná sublimovaná touha s vytěsněnou minulostí, můžeme vypozorovat myšlenkový základ příběhu: víru, že síla přírody je vždy silnější než lidské plánování a technologický vývoj. Přestože je lidem prakticky vymazána paměť, síla nevědomí si cestu k vědomí najde – podobně jako stébla trávy prorážejí betonovou plochu při své cestě za sluncem.

Jediným lidským výtvorem, který vše přežije, je umělecké dílo, v tomto případě Beethovenova Sonáta měsíčního svitu, která se pro hlavního hrdinu stává spojnicí mezi minulostí a přítomností a pro čtenáře zase linkou, jež ho provází dějem. Ani volba Beethovena není náhodná. Preromantické estetické normy, tedy normy světa před katastrofou, se stávají majákem pro duši ztracenou v dnešní náhražkovité současnosti. Při svém hledání opěrných bodů se tak navrací k tomu, co přetrvává, k tradicím evropské vzdělanosti, k projekci sebevědomého a celostního světa. Když se mluví o prózách Williama Gibsona, často se připomíná, že začal jako spisovatel science fiction a až vyvíjející se skutečnost z něho udělala sociálněrealistického autora. Štindlova novela je v současnosti zapuštěna více, než by se zpočátku mohlo zdát, a sci­ fi zde funguje víceméně jako koření vyprávěného příběhu.

Mondschein můžeme při nejlepší vůli číst jako cestu k autentickému prožitku, zde reprezentovanému především touhou po poznání, láskou a fyzickou bolestí, jehož proti­kladem je především sféra politiky. Trochu násilně využívá konceptu virtuální reality, aby tento protiklad zdůraznil a patřičně demonstroval. Jako správný pozorovatel kondenzuje v knize dobové myšlenky i fenomény a vůbec vše, co takzvaně visí ve vzduchu, ale bohužel si příliš neláme hlavu tím, jak všechny tyto prvky na ploše dvou set stran vůbec poskládat dohromady.