Umělecký průmysl je na Islandu jedním z hlavních vývozních artiklů, jimiž země disponuje. Je tomu tak i díky širokému a propracovanému systému státní podpory. Následující text, rozebírající mechanismy financování islandské literatury, by mohl fungovat jako návod, jak úspěšně začlenit kulturní politiku do celkové státní koncepce.
Když byl Reykjavík roku 2011 přiřazen jako šestá aglomerace do projektu UNESCO Město literatury, starosta Jon Gnarr prohlásil: „Islandské umění a kultura mají mezinárodní věhlas a tento titul potvrzuje, jak cenné je ve skutečnosti naše kulturní dědictví. Kultura je tím nejcennějším ze všech našich zdrojů.“ Město se zařadilo po bok Edinburghu, Dublinu, Norwiche, Melbourne a Iowy jako první z neanglicky mluvících zemí. Z perspektivy celé kulturní politiky islandského státu a jeho podpory literárního života příliš nepřekvapuje, proč byl jako první zástupce vně anglosaského světa vybrán právě Reykjavík.
Poučné je především sledovat, jak se jeden z nejchudších evropských států vyhoupl v relativně krátkém čase mezi ty nejvíce prosperující a jak se na tomto procesu podílela právě pozornost věnovaná rozvoji kultury. Ještě v období pozdního středověku a na počátku doby moderní byly životní a kulturní podmínky pro obyvatele severského ostrova doslova mizerné. Urbanizace zde v podstatě neměla místo a kulturní život na tom nebyl o mnoho lépe. Jedinou, o to však významnější výjimkou byla literatura. Ve 13. a 14. století, zlatém věku islandského písemnictví, vznikla podstatná část slavných islandských ság (samotné slovo sága je islandského původu). Literatura tedy vždy byla důležitým nástrojem utváření islandské identity, s čímž souvisí i fakt, že středověká a současná podoba islandštiny se v zásadních ohledech neliší, a dnešní čtenář je tedy bez menších problémů schopen číst středověké dokumenty, aniž by je bylo třeba transkribovat či jazykově aktualizovat.
Kulturní politika
Význam kultury pro islandský ostrov se projevuje také v oficiální kulturní politice státu. Ve svém materiálu Kulturní politika má městský magistrát Reykjavíku i tyto neuvěřitelné formulace: „Kultura, umění a dějiny mohou vést k solidaritě a konstruktivnímu zájmu o život a kulturu jiných národů. Je důležité brát tyto aspekty v potaz a využít je k podpoře budování společenství, které je založeno na vzájemném pochopení, respektu a rovnosti.“ Můžeme namítnout, že jsou to pouhá slova. Podstatné ale je, že u slov to na Islandu nekončí. Výdaje na kulturu v roce 2009 činily přes devět miliard korun, což je více než desetina z celkového objemu státních výdajů.
Politická reprezentace si je velmi dobře vědoma toho, jak kulturní průmysl obohacuje ekonomickou a obchodní situaci země. Celých šest procent práceschopných Islanďanů je v tomto průmyslu zaměstnáno, což z této pracovní třídy činí jednu z nejpočetnějších na Islandu. V roce 2009 byl roční obrat v tomto odvětví 1,25 miliardy eur, tedy vyšší než v zemědělství a rybolovu dohromady. Na koncepci kulturního průmyslu se podílejí Ministerstvo pro vzdělání, vědu a kulturu, Ministerstvo průmyslu, energie a turismu, Ministerstvo financí, Ministerstvo zahraničí a Ministerstvo pro ekonomické záležitosti. Pozitivní výsledky jsou tak důsledkem systematické práce všech oficiálních struktur, která výrazně přesahuje horizont krátkodobého, utilitárního pohledu, vyžadujícího okamžitou návratnost vynaložených prostředků.
Ve svém prohlášení Kultura z dubna roku 2009 deklaruje Oddělení pro kulturní záležitosti Ministerstva pro vzdělání, vědu a kulturu své priority v oblasti kulturní politiky. Mezi ně mimo jiné patří důraz na autonomii kulturních institucí řízených státem a potřebný odstup ministerstva od jejich každodenního provozu. Ministerstvo totiž poskytuje finance na základě dohody, v níž instituce uvádějí své cíle a prioritní akce, a tím dohled ministerstva končí.
Jak konkrétně se tato štědrá státní politika projevuje na literárním životě občanů a knižním průmyslu obecně? Rozsáhlou čtenářskou základnu zásobují nakladatelství nadprůměrnou nabídkou knižních titulů. V průzkumu Institutu pro výzkum sociálních věd z roku 2010 uvedlo devadesát procent respondentů starších šestnácti let, že si pro své potěšení koupili jednu a více knih. Knižní průmysl reaguje tím, že vydává ročně v průměru pět knih na tisíc obyvatel. V roce 2010 vyšlo na Islandu šest set sedmdesát osm nových titulů, přičemž průměrné náklady krásné literatury se pohybují kolem tisíce výtisků. Asociace islandských nakladatelů navíc každoročně vydává ročenku vydaných titulů, kterou rozesílá zdarma do všech domácností v zemi.
Literární fond a Odbor spisovatelů
Obhospodařování literárního života je v gesci Literárního fondu (Bókmenntasjóður), jenž byl založen roku 2007 a spadá pod Ministerstvo pro vzdělání, vědu a kulturu. Nejzajímavějším oddělením této instituce je Fond pro platy spisovatelů. Roku 2011 islandský stát jeho prostřednictvím vyplácel pravidelné honoráře čtyřiašedesáti spisovatelům, přičemž se jednalo o mzdy na období od tří měsíců až do dvou let. Spisovatelé jsou vypláceni stejnou částkou jako univerzitní asistenti Islandské univerzity druhého stupně. Osoba pobírající zmiňovaný plat nesmí pracovat na plný úvazek a je nucena odevzdávat průběžné zprávy o svých uměleckých aktivitách. Komise tří odborníků – každoročně jmenovaných ministrem či ministryní kultury na návrh Odboru spisovatelů – hodnotí žádosti o přidělení mzdy a ve svém hodnocení zohledňuje dosavadní spisovatelskou kariéru a návrhy budoucích děl. Obdobná mzda je vyplácena také výtvarníkům, hudebníkům, filmařům a divadelníkům a celková suma takto alokovaných prostředků činí v přepočtu přes padesát šest milionů korun. Mimoto poskytuje islandský parlament také tzv. čestný plat těm spisovatelům, „jejichž dílo si zaslouží zvláštní uznání a úctu“. Honorář je pak vyplácen až do konce jejich života.
Pro českou literární scénu může být inspirující především existence Odboru spisovatelů, který sídlí v někdejší vile islandského klasika modernistické literatury Gunnara Gunnarssona a byl založen již v roce 1974. Spisovatelské odbory mají na Islandu dlouhou tradici – její základy můžeme dohledat už v meziválečné době. Přestože na svých stránkách deklarují apolitičnost a zříkají se podílu na aktuálních politických kauzách, je samotná jeho existence politickým gestem, jehož důsledkem je mnohé z toho, o čem již byla v tomto článku řeč.
Podhoubí a plody
Literární scéna je na Islandu podporována také skrze poplatky za užívání knih v knihovnách. Tím je myšleno jejich propůjčování a využívání ve studovnách. Autoři, nakladatelé a překladatelé knih dostávají od národních knihoven finanční prostředky podle toho, jak často jsou jejich knihy půjčovány.
Islandská společnost se tak pro spisovatele a vůbec umělce jeví téměř jako ráj na zemi. A i z tohotu důvodu se umění stalo jedním z hlavních vývozních artiklů, jimiž stát disponuje. Rozdíl v počtu celosvětově uznávaných islandských a českých umělců vzhledem k počtu obyvatel (na Islandu žije necelých tři sta osmnáct tisíc lidí) je propastný. Velká část z islandské kulturní praxe by mohla být zcela jistě inspirativní i pro naše poměry. Nejenže příjmy z kulturního průmyslu a na něj napojeného cestovního ruchu přinášejí do státní kasy velmi podstatný obnos financí, ale země si svou kulturní minulostí i současností vydobyla neoddiskutovatelný respekt na mezinárodním poli.