Chci vidět jinou Ukrajinu

Kolem vaší knihy Chachacha, kterou známe i z českého překladu, koluje legenda. Tvrdí, že rukopis vydavateli nabídl někdejší pracovník sovětské státní bezpečnosti. Bylo tomu skutečně tak, nebo se jednalo o mystifikaci, která měla přilákat pozornost čtenářů?

Ne, mystifikace to není. Chtěl jsem vydat texty ze sedmdesátých a osmdesátých let. Když jsem je ale dal dohromady, ukázalo se, že jich moc nemám, a brožuru jsem vydávat nechtěl. Za nějaký čas se ředitelem lvovské státní bezpečnosti stal bratr spisovatelky Marii Matiosové. Onen někdejší příslušník sovětské státní bezpečnosti, kterého zmiňujete, tu vycítil určitou příležitost a obrátil se na nového ředitele, že prý má nějaké desky s texty beletristického charakteru. A byly to mé texty, které jsem postrádal. Když se totiž KGB [Výbor státní bezpečnosti – pozn. A. S.] začalo zajímat o mou osobu, své povídky jsem doma nenechával, kolovaly mezi známými. Ty texty nebyly podepsané, takže nikdo nemohl prokázat, že jsem jejich autorem. Pak je tedy ten člověk prodal vydavateli. Vydavatel mi zavolal a povídá, hele, našly se nějaké tvoje povídky. Něco jsem v nich poopravil, něco přidal, a tak se vydala kniha. To se občas stává, naposledy třeba s texty Boryse Antonenka-Davydovyče. A mystifikacemi jsem se zabýval za sovětských časů, byla to jedna z nemnoha možných zábav. Například jsem vydával své básně jako překlady. Ale bylo to spíš proto, že jinak bych neměl šanci je otisknout.

Zdály se příliš politické?

Byly to mé juvenilní básně, sotva se o nich dá říct, že byly politické. Spíš jen příliš pesimistické a málo pokrokové. To stačilo, aby se netiskly. Ty, které jsem psal kolem osmnácti, byly rýmované, mohly působit jako překlady něčeho staršího. Tak jsem je také vydával. Asi bych se k nim stejně nehlásil, trochu jsem z nich vyrostl. Pozdější volné verše jsem už pochopitelně vydávat za překlady středověké lyriky nemohl.

Slyšel jsem od vás, že jste se sám vzdělával ve slovanských jazycích, protože jejich prostřednictvím do Ukrajiny přicházely nové impulsy a vlivy. Co to bylo konkrétně?

Impulsy sice přicházely, ale záleželo na tom, ke komu a jak. Pro moje prostředí byly velice důležité. Něco překládali Ukrajinci, něco Rusové, ale nám to nestačilo. Překládaly se většinou knihy takzvaných pokrokových autorů. I když byl v sedmdesátých letech přeložený například Kafka, prakticky se nedal sehnat. Zato z Polska, Československa nebo Jugoslávie proudily do knihkupectví Družba důležité publikace. S latinskoamerickými autory, jako jsou Cortázar, Borges či Márquez, jsem se poprvé seznámil v polských a českých překladech. Četl jsem také spoustu žánrově lehčích bestsellerů, amerických detektivek, které k nám v ukrajinských překladech přišly až s nezávislostí. No a samozřejmě jsem četl české autory, Hrabala, Bondyho a další. Když u vás v roce 1968 bylo Pražské jaro, prakticky zmizela cenzura. A všechna tahle kacířská literatura přicházela k nám. V českých časopisech z té doby byly absolutně neuvěřitelné věci: surrealismus, dadaismus; pro mě to byla revoluce, viděl jsem nějakou jinou, do té doby nepředstavitelnou literaturu. Kdybych ji neznal, psal bych úplně jinak. Jednoduše bych nevěděl, co se děje ve světě.

Odtud pramení váš zájem o Bohumila Hrabala, kterého nyní překládáte?

Na Hrabala mě upozornil lvovský undergroundový básník Hryc’ko Čubaj. Začetl jsem se do něj a strašně se mi zalíbil. Je mi blízký jeho styl, všechny lidi, které popisuje, jsem viděl ve Lvově nebo v Ivano-Frankivsku. Když překládám Hrabala, občas se mi zdá, že překládám své vlastní dílo. Neustale mám nutkání něco dodávat, dopisovat; to ovšem musím krotit. Mystifikace v ukrajinském překladu Hrabala nejsou.

Říkáte, že hrabalovské postavy lze potkat ve Lvově. Svědčí to o existenci středoevropského kulturního prostoru?

Ukrajinci, přinejmenším západní, mají hodně společného s Poláky nebo Slováky, stejně tak s Čechy nebo s Chorvaty. Tedy vlastně s těmi národy, s nimiž pobývali v jednom státním útvaru v období, kdy se utvářely národní koncepce. Nedávno jsem trávil dovolenou v Chorvatsku, zpívají tam tytéž písně jako my, jenom chorvatsky. Byla to opravdová družba národů, tehdy byly skutečné přátelské vztahy. Nevím, kde ještě mohla být taková idyla jako v Rakousko-Uhersku. Určitě ale nemohla být v ruském impériu, ať už carském nebo bolševickém.

Rakousko-Uhersko bylo relativně uvolněné a decentralizované, což patrně vedlo i k jeho rozpadu…

Ovšem, vždyť oni mohli taky usilovat o zachování říše pomoci krve a železa, jak to nakonec udělali ruští bolševici. Musím se přiznat, že bych nebyl proti, kdyby se Rakousko-Uhersko obnovilo.

Co by se pak stalo s východní Ukrajinou?

Tady jsem bezradný. Opravdu se netajím s názorem, že kdybychom nechali plavat Donbas a Krym, Ukrajina by byla úplně jiným státem. Pak mi ovšem přicházejí nazlobené reakce z těchto regionů: Co to píšeš za nesmysly, vždyť my jsme taky Ukrajinci! Ale ve volbách se tam rozhodují nějak úplně jinak a evropské hodnoty je zajímají pramálo… Teď se zdá, že jsou také strašně zklamaní svým prezidentem. Celé neštěstí je v tom, že žádná vhodná politická alternativa v současnosti prostě není. Mojžíš podle Bible vodil svůj lid po poušti čtyřicet let. Těch čtyřicet let bylo třeba, aby vymřela generace, která si pamatovala egyptské otroctví. My už se takhle touláme dvacet let. Ale já se už nechci toulat dalších dvacet, třeba už se toho ani nedožiju. Chtěl bych už konečně vidět jinou Ukrajinu.

Co si myslíte o vstupu spisovatelů bratrů Kapranových do politické organizace Trojzubec Stěpana Bandery?

Je to jejich věc. Já jenom vím, co tato organizace představuje. Rozumíte, považuji se za vlastence, mám to v rodině, od dětství mi vyprávěli o tom, kdo to jsou ukrajinští nacionalisté a za co bojoval Stěpan Bandera. Ale Trojzubec – Tryzub – byl uměle stvořen KGB. Jeho zakladatel Ivanyšyn byl do morku kosti sovětský člověk, který se pak zničehonic stal nacionalistou. Nejdřív je ovládalo KGB, později SBU čili Služba bezpečnosti Ukrajiny. Zkuste hledat na internetu: Tryzub stále podporuje činnou vládu, bylo tomu tak za Kučmy, je tomu tak i nyní. Teď se opět zaktivizovali, stavějí se do pozice nacionalistů a s tou se objevují na všech televizních kanálech, jsou všude. Dokážete si představit, že by extremistická opoziční organizace dostávala tak velký informační prostor?

Vládní Strana regionů takové nacionalisty potřebuje…

Ano! Vždyť je to velmi výhodné. Připravuje se stejný scénář jako před nástupem Leonida Kučmy do druhého volebního období. Protikandidátem Kučmy tehdy byl komunista Valentyn Symonenko a v televizi začali dávat filmy o hladomoru, popravách a dalších zločinech komunismu. Předtím to bylo velmi sporadické. Nyní proti takzvanému demokratovi Viktoru Janukovyčovi chtějí mít dalšího strašáka – takzvaného nacionalistu Oleha Tjahnyboka. Juliji Tymošenkovou úspěšně diskreditují, udělají všechno, aby už nemohla kandidovat. V televizi jsou čím dál častější záběry se zlými banderovci, všechna ta provolání „Smrt židům a moskalům!“ jsou určena běžnému televiznímu divákovi, tedy běžnému voliči. Poslání je jasné: „Jen se podívejte, co vás čeká, když nebudete volit Janukovyče!“

Jak chápete vztah spisovatele k politice?

Spisovatel by se v ideálním případě politikou zabývat neměl. Ale život je od ideálu vzdálený… Myslím, že mám povinnost reagovat na určité věci. Každý týden píšu politické fejetony pro web tsn.ua, nově také budu psát pro ukrajinskou Svobodnou Evropu. Se zájmem sleduji komentáře, které mé texty vyvolávají. Zdá se mi, že dělám dobře, když provokuji k diskusi. Občas v článcích na ohlasy reaguji.

Zabýváte se nyní ukrajinskou básnířkou z meziválečné emigrace Natalenou Korolevou, která pobývala v Praze a je zde také pohřbena. Měla také sklony k mystifikacím. Názory na její životopis se ale velmi různí…

Mám rovněž zatím nepodložené podezření stran její autobiografie. Jsou tam popsané dost podivuhodné peripetie; že zpívala v pařížské opeře, že se provdala za nějakého íránského prince a tak dále. Ale jako spisovatelka se mi velice líbí. Sbírám o ní veškeré dostupné informace.

Čtenáři v současné době tvoří určitou subkulturu, jejíž příslušníci, když už něco čtou, jdou většinou po kvalitě. Proč by někdo četl romány pro ženy, když si může večer pustit telenovelu?

Čtenářů je opravdu o hodně méně než televizních diváků, ale musím říct, že počet čtenářů, aspoň na Ukrajině, roste. To vidím na svých knihách – prodávají se víc než dřív. Lvovské Fórum vydavatelů má každým rokem víc návštěvníků. Ale i na kyjevských literárních festivalech, jako například Medvin, kde na moje čtení dříve chodila hrstka lidí, znatelně stoupá počet návštěvníků. Pochopitelně, že se nikdy nevrátíme k sovětským nákladům, které šly do milionů. To se dá lehce vysvětlit: byly pouhé dva televizní kanály a na těch povětšinou sovětské filmy. Ostatně já se nyní také více dívám na filmy.

Byl některý váš text zfilmován?

V roce 2007 vznikl podle mého románu Noční panny film, ale nepovedený. Natáčelo se v ruštině, dost odbočili od tématu, změnili okolnosti… Děj knihy se odehrává ve Lvově v sedmdesátých letech, ale oni to přenesli do nějakého blíže neurčeného místa a do naší doby. Nemohl jsem do toho zasahovat, prodal jsem jim práva. Filmy v ukrajinštině se prakticky netočí.