V rozhovoru pro letošní 18. číslo časopisu Instinkt Jan Stráský zdůrazňuje, že k ředitelování v Národním parku Šumava jej museli přemlouvat. Kdo? „Pan prezident. Klaus mi řekl, když jsem do toho deset let kecal, tak to mám jít udělat. Já jsem o tohle nestál a budu rád, až to skončí.“
Zajímavé na tom není jen Stráského přiznání, že svoji funkci bere trochu jako otravu, a že jeho vztah k ochraně přírody tedy nebude nejoddanější. Za pozornost stojí i to, že za klíčového iniciátora svého angažmá označuje prezidenta Klause. Jen se tím potvrzuje, že na Ministerstvu životního prostředí došlo ke svého druhu nepřátelskému převzetí. Instance, která by měla představovat protiváhu monopolizujících ekonomických tlaků, je sice formálně zachována, avšak obsazena lidmi, jejichž ideologický profil ji z překážky činí nástrojem oněch tlaků. Extrémnost některých Stráského kroků (záměr použít chemické postřiky, kácení v cenných částech parku) přitom umožňuje nepřátelsky převzatému ministerstvu imitovat roli kompromisního činitele, sjednávat „střední cestu“ a tím zamlžovat svou pravou barvu.
Hrad, pod jehož kuratelou se environmentální politika Nečasovy vlády zřejmě odehrává, je přitom v jiných souvislostech znám především důrazem na úlohu volného, co možná neregulovaného trhu, jehož „přirozené“ ekonomické zákonitosti prý nelze měnit pomocí svévolného a autoritativního dirigismu „socialistů“. V národním parku se naproti tomu spontánním přirozeným procesům nevěří. Tam se autoritativně, pomocí modrých skvrn vyznačí stromy, jež jsou prý lesu nebezpečné, a pošlou se na ně dřevorubci. Je nedůvěra v „neviditelnou ruku přírody“ v rozporu s důvěrou v neviditelnou ruku trhu, nebo nám hradní názor na Šumavu naznačuje, co si představit pod „svobodnou společností“ volného trhu?
Rozpor vůbec nastat nemusí. Klausova vysněná společnost, jejíž členové se odnaučí všem sklonům k „socialismu“ a dokonale se sžijí s volnotržní ideologií, bude nevyhnutelně homogenní. Budou v ní existovat odlišnosti, ale ne takové, které by se projevovaly jako „ismy“ – jejich „deviantní“ nositelé tedy nebudou veřejně žádat respekt a uznání své důstojnosti, ani nebudou upozorňovat na strukturální nerovnosti zakotvené ve společenských návycích či předpisech; budou spokojeni s tím, že jsou „tolerováni“, tj. trpěni, nebudou „ideologizovat“, protože ideologie povládne jen jedna. Možná se jim občas dostane i pochvaly od hradního vicekancléře, podle něhož má být homosexuálovi jeho orientace „křížem, který má nést, a zkouškou, kterou Bůh člověku klade do cesty“. Homosexualitu máme tedy vnímat podobně jako neštěstí stíhající biblického Jóba.
Ideologie Hradu jako by zde byla stínem autoritativního starozákonního Hospodina. Nauč se, synečku, hospodařit! Občanská poslušnost, základ demokracie! Když nebudeš pracovitý a šetrný, neviditelná ruka trhu ti dá výchovný pohlavek. Když budeš sám sebe dostatečně disciplinovat a normalizovat (potlačovat své „deviace“), nebude už zapotřebí represe. A tak bude společnost konečně svobodná.
Svobodnou společnost je ovšem třeba bránit – proti evropským komisím, prosazujícím třeba závazné principy ochrany přírody, nebo proti „obludě multikulturalismu“, jež prý ožírá naše národní kořeny (je to takový kulturní kůrovec). V souladu s touto šovinistickou rétorikou je „argument“ některých Šumavanů, který používají proti aktivistům zabraňujícím kácení: „Kde bydlíš?“
Na modravém proudu se však veze i čelný představitel opoziční ČSSD Hašek: „Podporuji stanovisko hejtmanů Chovance a Zimoly a také místních samospráv a lidí, kteří na Šumavě žijí a problém detailně znají. Myslím, že knížecích rad z Prahy či odjinud netřeba. Nechceme mrtvou Šumavu, ale Šumavu, ve které odjakživa žili lidé, a bude zachována pro naše děti.“ Doslova zde platí lidové rčení: „Les pro stromy nevidí.“ Jako by „suchý les“ bylo totéž co „mrtvý les“ a jako by aktivisté chtěli vyhánět ze Šumavy lidi.
Informací podporujících opačný pohled lze přitom najít i v mainstreamových médiích dostatek. Schopnost veřejnosti přetavit tyto informace v erudovanější politická stanoviska je však fatálně omezena ideologickými schématy, která z angažovaných občanů dělají „umolousané a dredaté“ „devianty“.
Nechtěně trefnou třešničkou na dortu je tak nápis na jednom transparentu, který si šumavští usedlíci přivezli na (proti)demonstraci před MŽP 5. srpna 2011: „POŽADUJEME zrušení duhy“ (sic!). Neznalost gramatiky vyprodukovala překlep opravdu příznačný. Proč mít svět tak zmateně barevný, když může být celý modravý?
Autor je filosof.