Zhroucení

Jednoho zářivě modrého dne v nejhorším roce svého života jsem odjel na trh nedaleko domu, kde jsem bydlel, zaparkoval jsem, přešel parkoviště a uviděl hlouček mužů stojících u otevřené kapoty nějaké rachotiny s výfukem přidrátovaným ramínkem na šaty a s uschlým blátem na discích kol. Prodral jsem se mezi ně, abych se taky podíval pod kapotu, abych viděl na vlastní oči, na co se to vlastně dívají. Z chladiče se valila pára a motor byl špinavý od vyteklého oleje. Důvod, proč ho pozorovali, byl ten, že chlapík, kterému to auto patřilo, tvrdil, že cestou z Homewoodu zevnitř uslyšel podivný zvuk a řekl si, co to ksakru může být, to je pořád něco. Když jsem přistrčil hlavu blíž, slyšel jsem to taky, i když to auto jen tak stálo a motor neběžel. Nemohli jsme zjistit, v čem je problém, ale rozhodně padla hezká řádka návrhů, které si už nepamatuju. A protože byl hezký den, nebo protože jsem zvědavý, nebo protože jsem se nervově zhroutil a neměl nic jiného na práci, spustil jsem se na silnici a vleže vklouzl pod auto, abych se podíval zblízka. Pak jsem ten problém uviděl. Byla to kočka, vlastně kotě, zaklíněné do čehosi v motoru. Koukala mu jen hlava. Na tak malé kotě dělalo pořádný povyk. Sáhl jsem po něm a snažil se ho vytáhnout. Motor byl mastný a horký. Nakonec spadlo rovnou na asfalt; to malé bílé kotě, černé od kolomazi, tam leželo na břiše s roztaženými tlapkami, celé omámené.

Zeptal jsem se majitele toho hrozného auta: „To je vaše kočka?“

Řekl, že ji nikdy v životě neviděl, že to jeho kočka není. Ani nikdo jiný se k ní nehlásil, tak jsem se k ní přihlásil já.

Řekl jsem: „Teď je to moje kočka. Beru si ji domů.“ Nikdo se nehádal. Vzal jsem kočku a najednou mě napadlo, že se ti muži třeba znají. Možná to kotě strčili do motoru schválně a pak čekali, až půjde kolem nějaký chlápek, co se nervově zhroutil, a vezme si ho. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že by někde v houští u obchodu mohli mít schovanou plnou krabici koček a pokaždé, když si někdo jednu vezme, strčí místo ní do motoru další. Bylo mi to jedno. Teď je to moje kočka. Nechám si ji, i když mě tohle všechno napadlo, a nechal bych si ji, i kdyby se zjistilo, že to tak skutečně bylo.

Mohl bych vám říct, jaké úžasné jméno jsme té kočce dali, mohl bych se zmínit o tom, jaké mazané kousky vyváděla a jak jsme ji s manželkou měli rádi, mohl bych si vybavit, jak se kamarádila s naším psem a jak v době mého největšího zoufalství nad tím, že můj syn spáchal sebevraždu – to byl přirozeně důvod mého nervového zhroucení –, pouhá přítomnost té kočky způsobila, že rajčata na naší zahrádce zesládla a stromy u domu hýřily barvami v každém ročním období. Mohl bych mluvit o tom, jak jsme byli smutní, když kočka zemřela. Ale nic z toho vám říkat nechci. Chci vám říct něco úplně jiného. Jednou večer, když má žena byla stále v koupelně a já seděl na posteli a čekal na strašnou noc, kterou vleže probdím se svými mučivými úvahami, skočila mi ta kočka na postel, což dělávala často, a když jsem se na ni podíval, měla místo svého kočičího obličeje tvář mého syna. Tedy tvář, kterou můj syn měl, dokud žil. Prohlížel jsem si ji, ty oči, ten úsměv připomínající malou štiku. Ano, byl to můj syn. Kočka seskočila z postele, má žena vešla do pokoje, a tím to skončilo. Od těch těžkých dní mi moudří lidé vysvětlují, že takové zdánlivé návštěvy jsou halucinace, symptomy posttraumatické poruchy způsobené stresem. Je pravda, že jsem tou dobou míval i jiné halucinace. Když zazvonil telefon a já ho zvedl, hlas na druhém konci drátu byl na okamžik hlasem mého syna. Proto vím, že mají nejspíš pravdu, když říkají, že tvář, která se na mě dívala, byla pouhou halucinací. Přesto i po mnoha letech, kdykoli chci na chvíli být se svým synem, vždycky si přivolám ten kočičí obličej z onoho dne a žádný jiný.

Z anglického originálu Breakdown (Mississippi Quarterly, Fall 2007) přeložil Marcel Arbeit.