V konfrontaci s obtížně zařaditelným filmem Terrence Malicka Strom života, dílem, na kterém je extrémně snadné vylámat si všechny kritické tesáky i špičáky, se ukazují základní negativní znaky české filmové publicistiky.
Psaní o filmu je v Česku v neutěšeném stavu. Novinám klesá náklad, což vede k bulvarizaci, k umenšení prostoru vyhrazeného kultuře a k interním snahám dávat větší prostor titulům, o nichž lze psát pochvalně. „Aby si čtenář po těch hrůzách v politice aspoň někde oddechl.“ V takovémto prostředí se daří čtivým, argumentace prostým textům.
S výměnou redakce měsíčníku Cinema v roce 2008 zanikl jediný mainstreamový časopis, který udržoval kontinuální tradici psaní o filmu formou delších textů vedených z osobní perspektivy redaktorů. Tedy jediný komerčně orientovaný protipól anonymních návodů pro diváky, které (bohužel úspěšně) předstírají, že o umění lze psát objektivně, s použitím postupů patřících spíše do oblasti sportu.
A Cinepuru, dvouměsíčníku „pro moderní cinefily“, v jeho potřebné, záslužné, leč kapku sisyfovské snaze dotýkat se akademických sfér a přitom zůstat v kontaktu s běžným čtenářem a živým děním v oblasti audiovize brání oproti zahraničním vzorům (Cahiers du Cinema, Film Comment) přece jen poloamatérské podmínky a (nejen z nich vyplývající) nedostatek lidí, kteří vědí, o čem píší, a zároveň to napsat umějí.
Se sklenkou vína a ve vnímavém rozpoložení
Nelze jistě předepsat správný přístup k psaní recenzí, podobně jako nelze nastavit měřítka pro správný film a těmi pak vše poměřovat. Recenzent může být stroze popisný a analytický, stejně jako unikavý a hravý, „klaun a prorok“, jak kdysi popsal své krédo filosof a filmový kritik Karel Thein. Měl by však vždy nějakým způsobem vyložit karty na stůl.
Nechme obecného lamentování a po vzoru citace z jedné z recenzí na Strom života (The Tree of Life, 2011; v A2 vyšla recenze v č. 12/2011, viz též esej v tomto čísle), uvedené v titulu článku, si pojďme na kritikách tohoto díla ukázat některé z bolístek v konkrétní podobě. Nutno předeslat, že jde o film zcela výlučný, o kterém se extrémně obtížně píše. Ale snad právě díky tomu chorobné návyky místní publicistiky vyniknou.
Je až dojemné, jak většina domácích recenzí podléhá podivné nutnosti položit si hned v úvodní větě otázku, zda jde o zážitek roku, či kýč. Nejde ani tak o to, že by byla zcela nesmyslná, jedná se ovšem o příznak uniformního, zaměnitelného referování o filmu napříč jednotlivými periodiky či weby (bez ohledu na to, přidá-li se poté autor do party plivačů či cechu uctívačů), ale též snahy předstírat, že bude následovat jakési objektivní vysvětlení, jak je to doopravdy.
Recenzentka Mirka Spáčilová ve svém článku v publikovaném 21. 7. 2011 v Mladé frontě DNES hned po tomto „povinném“ úvodu ukazuje, že ona nespadá ani do jedné ze škatulek. Příznačný je ale tón, který říká, že čtenář po přečtení bude vědět, jak to s tím filmem je: film „se nehodí pro veselé party teenagerů“, zato „ideální divák… už by měl mít něco za sebou – včetně rodičovství“. Po této aroganci, maskované za opatrnost a užitečnost pro čtenáře, s níž autorka vylučuje celé skupiny (pokud je přímo neuráží) z možnosti participace na filmovém zážitku, doplňuje poslední z podmínek: „Vůbec nejlépe se film vstřebává ve dvojici, v malém kině či komorním sále gold class se sklenkou vína a ve vnímavém rozpoložení.“ V tomto světle už se lze stát ideálním divákem jen krajně obtížně. Pokračuje se v autorčině obvyklém duchu: dotknout se jednotlivých složek díla a předstírat argumentaci a hodnocení. Samozřejmě zaznějí potřebná slova, která dodávají dojem hloubky: „Dramaturgie a nakládání s časem tvoří jediné sporné body režisérovy jinak ohromující představivosti.“ Na zmínku o kýči sice dojde, ale problém se „vyřeší“ tím, že zralý divák ony velké věci přijme v jejich ryzosti.
Nemám rád povýšenou přezíravost bez důvodu a fanouškovskou pospolitost projevovanou vzájemnou averzí vůči umění – tedy to, co vévodí většině blogů a internetových portálů typu MovieZone. Přesto je mi pozice „hrdého ignoranta“ Františka Fuky, dřívějšího redaktora Cinemy a současného vlivného bloggera (FFFilm), sympatičtější než vznešené chytračení provozované v MfD. Ani Spáčilová nemá ráda umělecké, unikavé a příliš složité filmy, jen se na rozdíl od Fuky zdráhá nazvat věci pravými jmény, ukázat, že má nějaký názor. Jádrem Fukova bloggerského postu (fffilm.fuxoft.cz 21. 7. 2011) je tvrzení, že jde poprvé u Malicka o explicitní artfilm, ale na rozdíl od jiných podobných, kde by podobné téma bylo zpracováno „jako rozhovor tří nahých bisexuálů v místnosti bez oken a dveří“, Malick používá postupů obvyklých u hollywoodských megablockbusterů. Pod slupkou výsměchu a pubescentního humoru, jehož kořeny spadají do devadesátých let a do sfér prvních počítačových časopisů, se vlastně skrývá mnohem poctivější analýza než ta z pera široce uznávané recenzentky, a to navzdory zjevným nesmyslům (myšleným nejspíš vážně), které Fukův text obsahuje. Subjektivitou, humorem a silným názorem je navíc vcelku blízká tradici americké kritiky (jejíž texty ovšem bývají poněkud zdobnější a zpravidla i korektnější).
Tolik krásy a myšlenek
Rétorika nutnosti spadnout buď do tábora fanatických obdivovatelů, či naopak nenávistných vysmívačů je patrná i ve způsobu kladení otázek ve velké debatě Lidových novin (6. 8. 2011, moderátor Petr Vokatý). Samotný výběr dotazovaných – Eva Zaoralová, zastupitelka Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, kde se snímek promítal, teolog Petr Vacík, designérka Soňa Malinová, dramaturg Milan Klepikov a filmový publicista a dramaturg Jiří Flígl – naznačoval, že půjde především o chvalozpěv. Úvodní dotaz: „životní zážitek, či nestravitelný kýč?“, vypůjčený z recenze Dariny Křivánkové (Reflex č. 29, 21. 7. 2011), vede především k přehlídce obdivných slov. „Můj první pocit byl, že tolik krásy a myšlenek nahromaděných v jednom filmu jsem ještě nezažila. Druhý pocit byl, že toho bylo na průměrného diváka snad až moc,“ říká Eva Zaoralová. „Mainstreamový divák bude v sále asi nejprve bezradný, nicméně pokud bude mít odvahu se s filmem opravdu konfrontovat – což nejen v tomto případě znamená vidět film alespoň dvakrát –, má šanci na autentickou zkušenost s filmem, který tu opravdu ještě nebyl. Anebo to vzdá a vysměje se tomu,“ domnívá se Petr Vacík. Opět místo důvodů pouze pochybný návod, kterak dosíci prozření, a další kolo povýšeného degradování diváků s jinými názory.
Server ihned.cz zase přinesl výchovný článek Strom života je výjimečný zážitek. 6 důvodů, proč si ho nesmíte nechat ujít, v němž autor Otto Bohuš místo posouzení celku vypočítává jedinečnosti daného filmu, asi v dobré víře, že z výtečných ingrediencí nutně vznikne výtečný film.
Polyfonní past
Otto Bohuš napsal také recenzi na Strom života – Čirý úžas z vesmíru pro časopis Cinepur (č. 76). Hned v jejím úvodu se omluví, že film je „příliš košatý na tři normostrany, příliš astrální pro jedno lidské vědomí“. Po těchto a dalších patetických slovech předestře, že snímek bude obdivován a zapíše se do dějin. Toto „věštění odborníků“, stavící na nadřazení „objektivní“ profesionální perspektivy „subjektivnímu“ diváckému postoji, mi připadá podobně nebezpečné jako arogance novinových hvězd. Dále autor posměšným tónem uvádí seznam důvodů, proč se film mnohým nebude líbit, a po celý zbytek textu jen dále odříkává, že jde o „polyfonní past na všechny, kdo si filmy… třídí podle bodové stupnice“, ekvivalent mnoha řádků z Tao te ťing. Text sice odlehčený, subjektivní, přesto: není to příliš málo na tři normostrany?
Vedle Viktora Paláka (který v recenzi pro A2, nazvanou Bůh bydlí na bílém obláčku, dílo opravdu rozebírá, ale jeho výsměch údajnému „newageovému duchovnu“ není na místě a závěrečný odstavec je vyloženě úsměvný) je jedinou důkladnou recenzí text Jana Bušty z Aktuálně.cz (Strom života žádá, abychom na něj vyvalili oči, 10. 8. 2011). Bušta střízlivě popisuje nesmířlivost dvou táborů, jimž je přitom společná snaha film jednoznačně onálepkovat, a upozorňuje, že většina recenzí působí dojmem, že se jedná o tříbení světonázoru spíš než o film samotný. Poté zasazuje dílo do kontextu Malickovy tvorby a neomezuje se na pouhý popis složek, ale zaobírá se detailně například perspektivou a funkcí vypravěče či zdůvodněním, proč je dílo plné paradoxů. Prostě tím, čím by se recenze měly zaobírat. V druhé části sice sklouzává k podobnému patosu jako Bohuš a text je vlastně též určitým návodem pro diváka, „aby se mu film líbil tak jako autorovi“, je to však alespoň návod důkladný, který navíc nezastírá, že jde jen o jednu z možných verzí.
Autor přispívá do Cinepuru, Hospodářských novin a na Aktuálně.cz.