Někam dávat bomby se mi nechce

Co je „to tiché zlo, které nás ovládá“, o němž píšete v poemě Jen třídit odpad nestačí?

Předchází mu příhoda s prodavačkou, kterou tak rozlítilo, že jsem platil padesát korun tisícikorunou, až začala penězi, které mi vracela, tlouct o stůl. Já přitom neudělal vůbec nic, jen jsem jí řekl, že opravdu nemám nic jiného. V souvislosti s jejím chováním, s tím naprosto zbytečným a absurdním výbuchem hněvu, jsem si uvědomil, jak v nás dřímá jakási naštvanost, ten pocit, že ostatní nám to všechno dělají naschvál, jak zbytečně plýtváme emocemi na lidi, kteří se včas nerozjedou na zelenou, kteří se opozdí při vystupování z tramvaje a podobně. Po pravdě řečeno, ono to vzhledem k tomu, co se kolem nás v téhle neklidné a neusazené době děje, není tak úplně nepochopitelné, ale na druhé straně nás to neomlouvá. A nechceme-li se z toho úplně zbláznit, nevidím jinou cestu než se pokusit vystoupit z tohohle bludného kruhu a to tiché zlo odvrhnout.

Odkud se podle vás bere?

Neodvažuji se rozhodnout, zda je to trvalý rys našeho národa, nebo výsledek momentální situace, nesplněných očekávání devadesátých let, přechodné období, kdy stát a společnost ještě nejsou samy sebou. Nepočítám-li první republiku, naposledy jsme si sami vládli někdy ve středověku. Možná hraje roli pocit, že stát není dost silný, aby potrestal určité lidi. Když si určitá skupina dělá, co chce, na zbytek, který by chtěl žít ve slušné společnosti, to dobře nepůsobí. Když si někdo postaví dům proti všem zákonům a předpisům, bere to lidem mnohem víc, nejen vůli chtít si ho postavit legálně. Nechci být skeptický, ale cítím, že to tiché zlo v nás je.

Ta naštvanost je motivací a motorem vašeho psaní?

Není to mé hlavní životní téma, a tedy ani žádná zásadní motivace. I když psaní mi samozřejmě také slouží k pojmenovávání negativních věcí a toho, od čeho bych se chtěl vnitřně očistit. V životě se ale s tím, o čem píšu, setkávám v mnohem rozředěnější podobě, knížky jsou vždycky koncentrát. Takže to samozřejmě výsledný dojem zkresluje. A navíc si myslím, že když protestovat, tak pořádně, křičet se nemá potichu. I když zase na druhé straně někam dávat bomby, to se mi fakt nechce.

Co je tedy třeba dělat, když jen třídit odpad nestačí?

Tedy, ne že by to potřeba nebylo, ale je toho samozřejmě mnohem víc. V tom mém textu dost často tyhle aktivity uvozuji dvojznačným refrénem „je třeba“, a i když je to výčet asi trochu nesourodý, jeho intuitivním společným jmenovatelem je snaha dělat doopravdy, co máme dělat, a ne co je nám předkládáno, že máme dělat, nebo o čem jsme nabyli dojmu, že máme dělat. Tedy nenechat se strhnout davem, nepropadat módám, nerozptylovat se nahodilostmi, ale držet se bazálního smyslu věcí. Možná askeze, v tom původním křesťanském slova smyslu, jakožto zaměření se na cíl.

Jste kritik konzumní společnosti a globalizace?

Ve své podstatě ani ne kritik, spíš mě konzumní společnost a globalizace trochu děsí. Takové to bezbřehé nadýmání, ta úplná absence míry pro užívání věci, a na druhé straně ta zpupnost, se kterou se importují věci zcela mimo kontext daného místa. Čímž se tak trochu vracím k té askezi, o které jsem mluvil.

Angažujete se někde?

Přiznám, že se příliš neangažuju. Mám v sobě příliš mnoho vnitřní nejistoty na straně jedné a citlivosti či chcete-li empatie i k lidem opačných názorů na straně druhé, že nedokážu být patřičným způsobem přesvědčivý. Často ani vůči sobě. Tak o tom aspoň píšu. To je možná moje forma protestu. I když, abych vás úplně nezklamal, proti některým věcem, jako je například stavba dálnice přes Posázaví, jsem vystoupil poměrně otevřeně.

Jak?

Byl jsem v minulých letech mimo jiné jedním z organizátorů cyklojízd, které kopírovaly trasu zamýšlené dálnice a snažily se přímo na místě ukázat, co taková stavba přinese a jak krajinu dolního Posázaví nenávratně poničí.

V které fázi psaní se ve vašich delších skladbách vynoří významový tah, kdy momentky začnou hrát dohromady?

Jen třídit odpad nestačí jsem psal pět let s přeryvy, kdy mě to přestalo bavit nebo jsem to pokládal za příliš šílený podnik. Struktura předem promyšlená není. Začátek – úvodní inspirace – se rozrostl na stránku, na dvě, vznikly další dílčí celky a začaly spontánně navazovat jeden na druhý. Konec ale stále povlával ve větru, nevěděl jsem, kam to směřuje. Čili nenaplňoval jsem koncepci, spíš jsem sledoval lokální kontext. Ten se ale samozřejmě, jak to narůstalo, měnil na globální a tím jakási koncepce vyvstávala. A pak jsem se také snažil, aby se to na úplném konci zase vrátilo na začátek. Pokud se mi to nepovedlo myšlenkově, tak tedy alespoň geograficky, takže se začíná a končí na jednom místě, pod obloukem železničního mostu.

Vyhlížíte, když jdete po ulici, výjevy, zachytáváte dialogy, které by se daly použít jako motiv?

„Vyhlížení“ má pro mě v sobě příliš mnoho aktivity a báseň, alespoň podle mé zkušenosti, člověk nevymyslí. Ta k němu, alespoň v určitém zárodku, musí přijít. Takže v mém případě je to spíše jakési naladění, citlivost k okolí, taková ta skautská připravenost, která se aktivizuje v inspirujících momentech. Ale přiznám se, že podvědomé naslouchání cizím výrokům pěstuji i já. Tam bývá hodně inspirace. Mám několik textů, které jsou vlastně jen odposlechnutými dialogy ulice.

Co mají společného poezie a pozorovatelství s vaším zaměstnáním, s prací programátora?

K programování jsem se dostal náhodou, vystudoval jsem původně fyziku. Představuje pro mě racionální protipól literatury, kterou vnímám především emocionálně. V obojím jsou pravidla, o kterých člověk přemýšlí, jak je použít, aby dosáhl výsledku, a jak je použít jinak, když běžné postupy nestačí. Na programování – v mém případě formátování výukových materiálů a učebnic – se mi líbí, že dostanu konkrétní tiskový výstup. Když jsem studoval a dělal vědu, vadilo mi, že hmatatelné výsledky často nebyly a někdy je člověk nemusí vidět po celý život. Programátor má o funkčnosti programu hned jasno. No a básník, ten sice má báseň, ale zase žije v napětí, jestli a jak mu text bude fungovat.

Zkuste srovnat, jak se liší tvůrčí proces u básníka a u programátora.

V poezii je kreativita prvořadá a pravidla, která v ní samozřejmě také jsou, jsou spíše metapravidly na velmi obecné úrovni. V programování převládá rutina, jasná pravidla, postupy, které je třeba dodržet, jinak to prostě technicky nefunguje, i když často se musí mezi dostupnými prostředky či jejich nečekanou kombinací kreativně hledat řešení. Čili i tady má kreativita své místo, ale jako nadstavba. Programátor musí také být o několik kroků před uživatelem, musí přemýšlet, co se stane, když se na uživatelské úrovni udělá to a to. A to mě baví.

Jak se má literární jazyk k programovacímu? A jaký je rozdíl v tom, jak se mají k realitě?

Poezie, tak jak ji chápu já, se snaží zachytit nezachytitelné, snaží se uchopit nějaký pocit či okamžik tak, aby byl zpětně vyvolatelný, přičemž ale jeho interpretace z principu může a asi by i měla být u každého čtenáře jedinečná. Naproti tomu v programování by výsledek měl být očekávatelný a v podstatě vždy tentýž – tedy pokud nejde o generátor náhodných čísel nebo něco podobného –, interpretace by tedy měla být pouze jedna.

Spoluzaložil jste Společnost za obrodu Čtyřlístku. Jak se Čtyřlístek od sedmdesátých a osmdesátých let do současnosti vyvíjel?

Ve vývoji Čtyřlístku se dá vystopovat několik období. Prvních dvanáct čísel, ze začátku plně pod taktovkou Jaroslava Němečka a pak v tandemu s Ljubou Štíplovou – tedy nejprve pod jménem jejího manžela –, to je spíš taková rozcvička. Postavy zatím hledají svou tvář a charaktery a i příběhy působí spíš chaoticky, jako by byly vymýšleny obrázek od obrázku, číslo od čísla. Směsice pohádek, dobrodružných výprav, westernů, detektivek. Zásadní zlom, formální i obsahový, nastává u čísla třináct. Tedy, abychom byli úplně přesní, dvanáctka jako by patřila už do další etapy, zatímco třináctka spíše k těm starým. Tady začíná Ljuba Štíplová posupně budovat jakýsi svět magického realismu, tedy svět, který se plně řídí zákony skutečného světa a jen tu a tam je prodloužen mimo tuto realitu, ovšem zcela podle jeho logiky.

Například?

Tak může profesor Myšpulín sestrojit roboty s umělou inteligencí nebo stroj času, ve kterém Čtyřlístek odcestuje na dvůr Rudolfa II. Pro ten magický realismus je také příznačné, že postupně vymizí všechny zvířecí postavičky a až na dva či tři díly z humanoidních zvířátek zůstává právě jen Čtyřlístek. To je, řekl bych, zlatá doba Čtyřlístku, plná svérázného a rozhodně ne vždy přísně korektního humoru, kdy po Čtyřlístku házejí z hospody půllitry a Pinďa s Bobíkem neváhají ukrást zápisky k přednášce, když se jim jejich vlastník znelíbí. Ta trvá zhruba do čísla sto až sto padesát, kdy se ocitáme v druhé polovině osmdesátých let, a po těch dvaceti letech najednou začíná být cítit jakási únava, která jako by zrcadlila i všeobecnou malátnost té doby.

Čím se to projevuje?

Příběhy ztrácejí svou dynamiku, Němečkova kresba začíná být nepřesná, dá se říct až odbytá, a stane se i to, že se na jednom obrázku stejná postavička vyskytne dvakrát. No a pak přicházejí devadesátá léta, kdy se Čtyřlístek stává ekonomicky samostatný a tlak na přežití, tedy určitá komercializace, se stává jedním ze snadno rozpoznatelných rysů. Obálka začíná být křiklavější, ruční kolorování je postupně nahrazeno počítačovým a přidružují se i další ekonomické aktivity – které nám ovšem na druhé straně přinesly i reedici starších čísel, byť ve velkých formátech.

A od devadesátých let vzhledem k současnosti?

Současný Čtyřlístek se mi dostává do ruky spíš náhodně. Ale trend, který tam probíhá, je i z toho mála poměrně zjevný. Je to jakási infantilizace, tedy všeobecný posun k mladším čtenářům, který se projevuje jak v Němečkově kresbě, redukované teď dosti zásadním způsobem, tak v příbězích, které se už nesnaží dostát logice tohoto světa, ale stávají se jakýmisi moderními až úzkostně mravoličnými pohádkami, a také bohužel, a to bych viděl jako problém největší, i v charakteru postav. Jestliže za zlaté éry můžeme Čtyřlístek pokládat za dospělé lidi, kteří si nicméně uchovali mladistvé rošťáctví a smysl pro dobrodružství, pak jsou v nových dílech tlačeni do čím dál tím dětinštější podoby, aniž by ovšem kvůli vlastní stavbě příběhu ztratili atributy dospělých. Tím vzniká určitý rozpor, který aspoň já vnímám velmi silně a rušivě.

Souvisí tenhle vývoj postaviček s vývojem nebo změnou čtenářů, s liberální výchovou k nezodpovědnosti, se společností zábavy, která je vždy trochu infantilní?

Dnes čtou Čtyřlístek sedmileté děti a dvanáctileté – věk, do kterého jsem ho četl já – už tolik ne. Připadá mi spíš konzervativní. Dobro vyhraje, násilí se objevuje jenom v podobě pohádkových čarodějů či nějakých více méně směšných padouchů a podvodníčků. I když je ukotven v naší realitě, má klasické pohádkové prvky a nepouští se do popkultury, nesnaží se být zábavnější a zábavnější za každou cenu. To v zásadě oceňuji, protože samostatné nakladatelství Čtyřlístku si musí na sebe vydělat, ale dělá to ještě celkem umírněně, pomocí reklamy na plyšáky a podobně.

Ve své tvorbě se věnujete také Praze. Co vás potěšilo na plánu urbanistického rozvoje Prahy v posledním roce či dvou?

V první řadě mě napadají dopravní stavby, které v současnosti ovlivňují tvář města nejvíce a zároveň dokážou napáchat nejvíce škody. Potěšilo mě pokračování stavby metra, neboť jsem velký fanda veřejné hromadné dopravy. V souvislosti s automobilismem s jistou, řekl bych skeptickou nadějí sleduji výstavbu tunelu Blanka. V místech, kterým má tahle stavba především odlehčit, jsem víc než třicet let bydlel a poměry, které tam nastaly poté, co v úzkých ulicích plánovači minulého režimu zřídili jednu z hlavních průjezdových komunikací, znám až příliš dobře. Rád bych věřil, že to špatné, co se kolem téhle stavby nahromadilo, bude ve výsledku k něčemu dobré. A do třetice, po tom, co byly otevřeny železniční tunely pod Vítkovem, jsem velmi ocenil přebudování osiřelé staré trati, včetně mostu Velká Hrabovka, na pěší cestu a cyklostezku. Moc rád tamtudy chodím a výhledů na odvrácenou tvář žižkovských činžáků se nemůžu nabažit. Ale jinak mě v podstatě potěší každá věc, z které je cítit, že někomu šlo především o veřejný zájem a pak teprve o peníze.

A naštvalo?

Štve mě spousta věcí. Nemám rád nevratná rozhodnutí a hodně mi vadí, když se bezdůvodně bourá, když se přestavují a ničí místa, která by se přestavovat a ničit nemusela. Když jdu v Praze po bývalém Židovském městě nebo se dostanu do míst, kde bývaly staré Holešovice a která komunisti bezdůvodně zplundrovali a nahradili jakousi betonovou polopouští, jímá mě smutek přímo metafyzický.

A v poslední době?

Rozhodně mě nenechalo klidným to, co se stalo se štvanickým zimním stadionem. Já navíc vyrostl na Letné, tak jsem tam jako dítě dost často chodil bruslit. Ještě dneska, když zavřu oči, vidím ty ohlazené dřevěné konstrukce a cítím prvorepublikovou atmosféru, kterou celé místo dýchalo silněji než cokoliv jiného, s čím jsem se kdy setkal. Co naplat, ten stadion měl duši, a už jenom proto je ho škoda. Anebo, když už jsem zmínil tunel Blanka, je šílené, co se děje u jeho vyústění na Malovance. Jestliže někdo jen kousek od Pražského hradu vybuduje jako výjezd z tunelu jakýsi stometrový betonový malström, zavání to pominutím smyslů. Úplně vidím nějakého toho inženýra, jak se raduje, že se mu podařilo dodržet předepsané poloměry zatáček na tak malé ploše, a přitom mu zcela uniká, co za monstrum tam vlastně vzniklo. A takových věcí je v Praze bohužel spousta.

Co dělat, když část města „upadne do prosperity a úspěchu“, jak píšete?

Nevím, možná jen čekat, jak se to celé vyvrbí. Protože tyhle pokusy o zatažení prosperity a úspěchu do našeho prostoru, to je podle mě taková permanentní válka mezi těmi, kdo mají peníze a potřebují je rozmnožovat, a normálním životem té které části města. Někde, kde by to člověk ani nečekal, prosperita zvítězí. Jako třeba v Praze na Andělu. Z bývalé šedivé tovární čtvrti tam vzniklo zábavní centrum města. Ale třeba v pražském Karlíně, kde něco podobného propuklo po záplavách, se mi zdá, jako by ani jedna strana zatím neměla navrch, jako by se postupně uzavíralo příměří mezi starým a novým a tím vznikala nová netriviální kvalita. Pro mě je poměrně fascinující ten proces sledovat. A samozřejmě jsou i místa, která odolávají jakýmkoliv tlakům a všechno cizorodé semelou a přetaví do podoby sobě vlastní. Takhle zatím funguje pražský Žižkov, tedy to, co z něj po minulém režimu zbylo, Libeň a jiné čtvrti, které se tak stávají jakousi vnitřní periferií města.

Co si myslíte o domu na Václavském náměstí, na rohu Opletalovy ulice, je třeba ho odepsat?

Když se jen o pár set metrů níž boural bývalý obchodí dům Diamant, taková nevzhledná náletová stavba ve stylu německé provizorní poválečné architektury, prošlo to zcela bez povšimnutí a také nebyl důvod, aby si toho někdo všímal. Tam mohla být změna jen k lepšímu. Ale tady člověk cítí, že je to trochu jinak, což je patrné i z reakcí veřejnosti. Ten dům přece jen má nějakou jedinečnost, nějakou tvář. Takže pokud by se mělo bourat, zvláště na takhle citlivém místě, mělo by být jasné proč. Ten důvod zatím nějak nevidím.

A co se týče odepisování či rezignace, i ten zdánlivě nejzbytečnější odpor má svůj význam, protože druhá strana, jakkoliv silná se zdá, se může třeba už jen z toho důvodu, že žádný odpor nečeká, zaleknout. To už tu mockrát bylo.

Čím je pro vás procházení městem?

Chození městem je pro mě jeden ze základních způsobů relaxace, v podstatě jsem na tom už trochu závislý. Pokud chodím po místech, která znám, často už ani nevnímám, kudy jdu. Ale někdy se stává, hodně to souvisí se světlem, třeba v babím létě, že najednou člověk i na známých místech vidí průhledy, kterých si do té doby nevšiml. Jak někde za střechami vykukují věže kostelů, jak je v ose té které ulice vidět daleko do polí a podobně. Když se člověk dostane někam, kam běžně nechodí, a najednou mu vybyde trochu času, dává mu to svobodu chovat se jako poutník, pozorovatel. Nemá žádný úkol, kvůli němuž by do toho místa patřil, a prochází se ulicemi, jako by byl neviditelný, pozoruje, jak místní život plyne. Proto taky nejraději chodím sám, přítomností druhého je vnímání města vždy už narušeno. Takže dobrý průvodce by ze mě asi nebyl, i když jsem dělal i nějaké literární procházky po pražských periferiích, ale mnoho toho nebylo.

Podle čeho se jako turista v cizím městě rozhodujete, která místa navštívíte?

Města, zejména ta velká, mám doopravdy rád. Je to fascinace strukturou, která už vlastně vykazuje znaky živého organismu. Přirozeně, že se jdu vždycky podívat na všelijaké ty pamětihodnosti, takový samorost zase nejsem, abych je vynechal, ale tahle místa jsou obvykle nakažena oním druhem globálního turismu, který přináší tytéž restaurace, tytéž obchody, člověk si tak trochu připadá, jako by byl pořád na stejném místě, jen s jinými kulisami a suvenýry. Klasičtí turisté to myslím v podstatě vyžadují; nesou si svou strukturu toho místa s sebou. Chtějí památky na dívání a hospodu, kam si sednou potom.

Jak se bránit uniformnímu dojmu?

Potřebuju vidět autentický život daného místa, nepřekrytý tímhle indiferentním nánosem. O tom se ovšem v průvodcích obvykle nepíše, takže člověk musí hledat spíše po citu. Někdy stačí jen odbočit z hlavní ulice, někdy musí člověk mířit dál, mimo centrum, na periferie. Když jsem byl na knižním veletrhu ve Vídni, bydlel jsem v centru, hned za rohem od Svatoštěpánského dómu. Večer jsem tam marně hledal normální hospodu, kde by se dalo v klidu posedět. Pořád to nebylo ono. Teprve druhý den jsme s kolegou vedle Výstaviště zapadli zcela náhodně do hospody na rohu dvou vedlejších ulic. Seděli tam tři shrbení staříci, jeden popelář, na stěně bylo neumělou rukou namalované obří kolo z Prátru, číšník měl ušmudlanou košili a kruhy pod očima. Když jsme vešli, všichni se po nás podívali, ale najednou jsem věděl, že jsem doma. Najednou se mi obraz složil a Vídeň mi začala dávat smysl i s tím, co jsem viděl v centru.

Na čem pracujete?

V současné době se trochu vzpamatovávám, je to taková rekonvalescence, jako po každé dopsané knize. Člověk musí trochu vychladnout, oddělit se od právě dopsaného textu, uvolnit to soustředění, které potřeboval, aby text dokončil. To mi obvykle trvá několik měsíců, někdy i rok. V té době ke mně přicházejí různé věci a i pro mě je často překvapením, co z toho se pak uchytí a začne růst. Pomalu z toho začíná krystalizovat cyklus kratších, velmi osobně zaměřených textů. Tedy pravý protipól mé poslední knihy. Ovšem také to může být všechno nakonec úplně jinak.