Vztah politiky a náboženství v islámu nabyl na aktuálnosti při prvních svobodných volbách v jedné ze zemí, kterou se přehnala revoluční vlna Arabského jara. V Tunisku získala ve volbách na konci října většinu islamistická strana an-Nahda. Podle komentátora Osmana Mirgháního se jedná o důležitý krok na cestě k demokracii. V článku s názvem Jak vyřešit náš strach z islamistů, který vyšel 6. listopadu v panarabském deníku aš-Šark al-awsat, označuje autor za hlavní problém režimů vzešlých z Arabského jara dědictví dlouhých let autoritářské vlády. Ta využívala strach z islamistů jako důležitý zdroj své identity. Nedokázala však zabránit tomu, aby si islamistická hnutí nevybudovala opěrné body v charitativních organizacích, podnikatelské sféře i odborech. Podle autora komentáře si však islamisté uvědomují své limity. V kontextu Arabského jara nelze nahradit jednu diktaturu druhou, i kdyby si to možná někteří islamisté přáli.
„Kdo jsou Muslimové?" ptal se 4. listopadu v titulku svého článku komentátor listu al-Haját Husám Ítání. Otázka se překvapivě dotýká slavného francouzského filozofa Michela Foucaulta. Ten byl, jak autor připomíná, velmi fascinován revolučním náboženským diskursem íránských islamistů. Írán dokonce v sedmdesátých letech navštívil a o tamním náboženském diskursu té doby se vyjadřoval velmi obdivně jako o mocném politickém i intelektuálním nástroji a prostředku vyjádření kolektivní vůle společnosti. V té době byl Foucault přesvědčen, že se politický islám stane vyzyvatelem globálních mocností. Husám Ítání pak uvádí, že po uchopení moci íránskými duchovními a po souvisejících represích se již francouzský filozof k problematice politického islámu příliš nevyjadřoval. Pravděpodobně by prý nebyl jediný, kdo by byl dnešním Íránem zklamán, a to zejména s ohledem na to, jakým způsobem zneužívá islámský diskurs pro vlastní mocenské zájmy. Autor uvádí několik příkladů, kdy íránská oficiální propaganda hovoří o „Muslimech", kteří svrhli protiíránské režimy v Tunisku či Egyptě. V případě Sýrie je však tento pojem použit poněkud jinak. Zde se kupodivu „Muslimové" postavili na stranu spravedlivého režimu, který se brání americko-sionistickému komplotu.
Palestinský deník al-Quds vycházející ve východním Jeruzalémě otiskl dne 10. listopadu komentář s názvem Rok 2034… Íránská bomba a demografická bomba. Jednalo se o text Yarona Londona, který byl předtím otištěn v izraelském deníku Jediot Achronot. Autor tu rozvíjí tezi, že rostoucí populace ultraortodoxních Židů je pro Izrael v jeho současné podobě větší hrozbou než íránský vojenský jaderný program. Uvádí, že podle čerstvé statistiky budou v roce 2034 většinu Izraelců mladších devatenácti let tvořit Arabové a právě ultraortodoxní Židé. Podle „nejčernějších" předpovědí by mohli ve zmíněném roce „ostatní Izraelci" čítat 2,2 milionu, zatímco ultraortodoxních a Arabů by mělo v Izraeli být 2,5 milionu. Yaron London se přitom odvolává na nedávnou přednášku bývalého šéfa Mosadu Efraima Halevyho, který demografický nárůst ulraortodoxní komunity označil za zásadní hrozbu. Oba se přitom shodují, že hlavním problémem je vztah cháredim k samotné sionistické ideologii. Ta jimi byla od počátku odmítána s tím, že Židé by měli v diaspoře setrvat až do návratu spasitele. Nynější soužití ultraortodoxních věřících se sekulárním židovským státem je jen taktickým manévrem. Zatímco od něho získávají finanční prostředky na provoz náboženských škol, snaží se jeho sekulární podobu podkopat. Loajalita k Izraeli je u nich nepochybně menší než loajalita k Bohu. Přežití Židů v jejich pojetí nezávisí na schopnostech izraelských vojenských pilotů, ale právě jen a jen na boží vůli. Autor článku se v závěru své úvahy smiřuje s faktem, že za čtvrt století budou sionističtí Židé v Izraeli v menšině. Zbývá podle něj jen doufat, že názory, mentalita a životní styl ultraortodoxních Židů projdou podstatnou změnou. Pokud se tak nestane, Izrael bude v roce 2034 politickou entitou, která se nebude nijak lišit od okolních států. Bude, podobně jako Írán, ekonomicky a intelektuálně chudou teokracií se stádním stylem myšlení. Pokud by tedy podle Yarona Londona byli Íránci dostatečně trpěliví, mohli by si ušetřit námahu s vývojem atomové bomby.