Pochybuji

Nedávno mi jeden manažer pracující v oblasti financí řekl, že o své práci nikdy nepochyboval. Protože pochybovat už podle něj v podstatě znamená odcházet. Viděno s touto logikou už jsem od dob svých studií estetiky a teatrologie stále tak trochu na odchodu. Nemyslím to nijak fatálně a pateticky, ale jako otázku, má­-li smysl zabývat se profesionálně psaním o divadle a divadelní kritikou (ta mě totiž nezajímá jako paměť pro budoucnost, ale jako tvorba tady a teď), nebo je-li lepší věnovat svůj čas a energii naplno něčemu jinému. Protože psaní obecně je dnes naštěstí celkem vyhledávané řemeslo, jímž se dá docela dobře uživit.

Nakonec si myslím, že pochybnost (ne v té míře, kdy vás úplně ochromí) je při intelektuální práci tím nejlepším zdrojem nové energie a myšlenek. Svědčí o snaze ubránit se zatvrdnutí v betonu nezpochybnitelných názorů, hotového rastru odpovědí; ve stavu bez otázek. Myslím, že je nezbytná. Pochybující je nucen přemýšlet, komu je jeho psaní určené, co chce nebo může ovlivnit a – protože v kultuře (a v humanitních vědách) ve většině případů bere (pokud bere) plat či honoráře z grantů, tedy z daní – jakou má vůči těm, co ho platí, (společenskou) odpovědnost. Nebo jak je jim zavázán. Nebo ještě jinak, jak si vůbec může v takové situaci vydobýt svobodu.

Pokrytectví

Sedím v grantové komisi na ministerstvu kultury, a tak vím, jak často tvůrčí lidé, kteří žádají o peníze, berou podporu jako samozřejmost; nekladou si otázku, proč by na ni měli mít nárok. Taky vím, že často nemají jiné východisko. Pokud nechtějí odejít. Přesto mi připadá, že některé projekty vznikají jen pro granty. Je to mašinerie. I v umění je nejsilnějším proudem běžný provoz a jen sem tam se objeví fascinující tvůrčí vize, názor, snad génius – je jich malinko a předstírat, že každý, kdo tvoří, má stejný nárok na podporu, je pokrytectví.

Odpovědnost… Když jsem před časem v posluchárně pražské filozofické fakulty poslouchala diskusi o perspektivách české teatrologie, jíž se účastnili představitelé institucí a vysokoškolských odborných pracovišť, měla jsem intenzivní pocit, že něco není v pořádku. Nepochybovalo se. Mluvilo se o bádání – mezi řečenými větami vzlínaly vzájemné animozity – a hodně o penězích. Málo ale o tom, jakou mají badatelé odpovědnost a co jejich bádání vlastně nad rámec jejich privátních zájmů a nad rámec oboru přináší. Nemyslím to v přízemním významu nějaké přímé, zpeněžitelné aplikace. Otázky k čemu? a proč? se na diskusi dotkl jen jeden z přihlížejících – a dostalo se mu veřejného výsměchu.

Pipipidák

Během divadelních prázdnin pochybosti bytní jako zelenina v Polabí. Letní domácí divadlo může náročnější divák, až na výjimky, s čistým svědomím vypustit (někteří ovšem tráví dovolenou na festivalech v zahraničí). Divadla zveřejňují své dramaturgické plány, takže bychom měli být natěšení na novou sezonu. Namátkou vybírám, co nás čeká hned v září v síti kamenných divadel. Lucerna Aloise Jiráska, Tři sestry Antona Pavloviče Čechova, Pipi Dlouhá punčocha Astrid Lindgrenové, Noc na Karlštejně, Sto roků samoty Gabriela Garcíi Márqueze, Kočka na rozpálené plechové střeše od Tennesseeho Williamse, jedna Feydeauova komedie, Na tý louce zelený od Járy Beneše… Proboha, vždyť svět je v pohybu! Vždyť se stěhují národy, nacionalisté střílejí do lidí, rabuje se, mluví se o pokračování ekonomické krize, o chaosu evropské civilizace, o hodnotách, někdo dokonce spekuluje o válce… Tak proč si nestřihnout Jiráska, že? Těšíte se, jak tohle divadlo usazení v sametových sedačkách schroupáte jak mrkev, nebo si radši prodloužíte prázdniny a pak si o těch kouscích dodatečně přečtete v divadelním tisku? Jak je možné, že divadlo, které si platíme, a které má stále v našem prostředí největší sílu (tedy síť kamenných divadel), nepřináší důležitá témata, jež rozhýbávají společnost? Divadlo si tak samo dává mat, rezignuje na svou výhodu „tady a teď“. Jeviště zaplňuje haraburdím a nabízí ho spotřebitelům, aby samo o sobě nemuselo přemýšlet. Pak se nemůže divit, že nikdo nepřemýšlí o něm.

Naštěstí taky bude třeba Uran Miroslava Bambuška a Jana Kačeny, inscenace Rosti Nováka v Minoru nebo Jing Lu v Arše. Ale ano, chystají se i věci, pro které stojí za to přerušit divácký půst.

Nic proti kamenným divadlům, všem těm městským a národním scénám, které si dotujeme. Moje snobské já je ve skutečnosti bezmezně zbožňuje. Tetelím se nedočkavostí na chvíle, kdy si vezmu svoje nejlepší šaty, zlaté náušnice, lodičky na jehlách, značkovou kabelku a usadím se v sametu. Jenže už většinou nesnesu myšlenkovou impotenci, která se na jevišti zpřítomňuje (ano, jsou i scény potentní, vím). Nesnesu ani princip inscenace, kdy se text (v širším smyslu) překlopí na scénu a všichni se snaží zalíbit divákům. „Klasické“ činohře, opeře, baletu se daří jen na skutečně špičkové úrovni, jinak je to divadelní mrtvola. A mrtvol je plná televize, tak proč chodit do divadla, kde se ani nedají křoupat brambůrky.

Měřítko?

Na začátku divadelní sezony tedy zase přemýšlím o tom, proč a na co do divadla chodit, proč a jak o něm psát, co divadlo a nezávislé psaní o něm znamená a co od něj vlastně očekávat, proč ho nenávidět a hlavně milovat. Jaké místo má divadlo v životě naší společnosti, v mém životě, jak souvisí s aktualitou (tím nemyslím angažovanost)? Nejde mi jen o zábavu. Chci taky přemýšlet o dnešním světě. Nejde mi o slova, čekám, že budou mít význam. Chci vidět obrazy, které mě uchvátí, překvapí, zastaví mi dech, protože těch podprůměrných je všude dost. Chci se nakazit vášní, která mi dech zrychlí. Snad je v tom i trochu nesplnitelné touhy – poznat, jaké bylo omdlít při zpěvu kastráta.