Berlínské židovské muzeum, které architekt Daniel Libeskind rafinovaně napojil na barokní budovu někdejšího pruského soudu ve čtvrti Kreuzberg, už deset let vyvolává neklesající pozornost návštěvníků. Patnáct hlavních témat stálé expozice se zaměřuje na všednodenní život evropských Židů od raného středověku až do současnosti. Speciální výstavy, které trvají většinou tři až čtyři měsíce, mají témata nejrůznější: Židy v Argentině, osudy rodin židovských parfumérů v Německu nebo třeba židovské autory Supermana, Batmana, Spidermana a dalších komiksových hrdinů. Vystavovaly se tu už i hudební exponáty – kupříkladu příběh jazzového vydavatelství Blue Note Records, jež roku 1939 založili v New Yorku emigranti z Německa.
Výstava letošního léta je ale unikátní tím, že představuje živý umělecký fenomén, který se zformoval sotva před dvaceti lety a většině jeho protagonistů není dnes ani šedesát. Pod názvem Radical Jewish Culture přibližuje expozice multimediálně, prostřednictvím nahrávek, videozáznamů, fotografií a textů fenomén, za jehož počátek se zpravidla považuje mnichovský hudební festival Art Project ’92. Tehdy, v roce 1992, skladatel a saxofonista John Zorn, který už měl za sebou přes dvacet let hudební kariéry, během níž ho ovlivnili argentinský experimentátor s ruskými kořeny Mauricio Kagel, beat generation, skladatel filmové hudby Ennio Morricone (jeho díla Zorn nově interpretoval), moderní jazz i hardcore (v roce 1988 založil avantgardní skupinu Naked City). S žádným z těchto vlivů se neidentifikoval, čerpal z nich prvky pro vlastní, unikátní hudební výraz, neortodoxní, proměnlivý, držící pohromadě silou autorovy kreativní vynalézavosti. Multimediální pojetí výstavy je motivováno nejen pragmaticky – snahou přiblížit hudbu, atmosféru koncertů a protagonisty v „živém“ žánru interview.
Multimediální rysy jsou i vlastností pojednávaných děl. Tak Zorn nejen píše filmovou hudbu, ale především se inspiruje filmovým postupem jump cut, který proslavil Jean-Luc Godard. Dva záběry za sebou znepokojivě přiznávají dvě perspektivy – střih nesimuluje kontinuitu, nýbrž rozdíl. Skladatel tak zachází s pestrou škálou hudebních jevů, jež sceluje svým interpretačním charismatem. V roce 1992 Zorn společně s kytaristou Markem Ribotem (spolutvůrcem hudebního výrazu nejslavnějších desek Toma Waitse) píše pro mnichovský festival manifest, v němž se signatáři ptají, co je vlastně židovská hudba. Klezmer hrál tehdy kdekdo, ale představitelé Radical Jewish Culture zůstali navzdory svým individualitám věrní otázce z manifestu: nejistotě, otevřenosti a experimentování. Aškenázskou tradici klezmeru mimochodem záhy zpochybnili sefardskou hudební linií, které se věnoval hlavně Anthony Coleman.
Pro představitele této hudební kultury, jejímž domovem se stal newyorský downtown a v letech 1998 až 2007 útulný klub Tonic v budově bývalého košer vinařství na Norfolk Street, neznamenal ale experiment snahu vytvořit něco nebývalého nebo udivujícího – naopak, tato verze avantgardy šokovala svým nespoutaným zájmem o tradiční motivy a vážná témata. Programovým Zornovým dílem se v roce 1992 stala sedmivětá kompozice Kristallnacht, na berlínské výstavě perfektně zdokumentovaná, stejně jako dějiny proměnlivých formací, které Zorn pod názvy Masada, Electric Masada nebo Masada String Trio (Marc Ribot, Koby Israelite a Erik Friedlander) sestavoval pro různé své hudební projekty. Pokud s triem hrál ještě fenomenální brazilský perkusista Cyro Baptista, Marc Ribot a letitý Zornův souputník Joey Baron, spoluhráč Bowieho, Laurie Andersonové i Michaela Jacksona, jmenovala se skupina Bar Kokhba Sextet. V performanci Kristallnacht, kdy hudebníci vystupovali se žlutými hvězdami a nikdo nesměl během produkce opustit sál, po úvodním randálu ze železnice, evokujícím transporty, Zorn předvedl komplikovaně strukturovanou rozsáhlou skladbu, v níž pracoval s magií čísel, citáty z Arnolda Schönberga i improvizacemi houslí a kytary na téma Tikkun olam – nápravy světa, zde po Katastrofě holocaustu.
V první polovině devadesátých let Zorn tráví spoustu času v Japonsku, kde hraje a nahrává pod pseudonymem Dekoboko Hajime a získává nové spoluautory pro svůj hudební program. Nešlo jen o hráčku na bicí Ikue Mori v New Yorku usazenou, ale i o muzikanty působící převážně v Japonsku, jako je psychedelický minimalista a písničkář Haino Keiji nebo jeho občasný spoluhráč Yoshida Tatsuya. Zároveň probíhá i institucionalizace celého hnutí: roku 1995 vzniká newyorsko-japonský Tzadik, hudební vydavatelství, které dodneška vydalo přes čtyři sta titulů, některé z nich s výtvarnými motivy s židovskou symbolikou od ruského newyorského malíře Griši Bruskina.
Na domovské stránce Tzadiku se píše, že se tu realizují tituly, které by jinde měly potíže nebo by vůbec nemohly vyjít. Aura undergroundu nebo implicitního pohrdání mainstreamem snad někomu může připadat elitářská nebo i cílená na určitý image. Jistě, židovský radikalismus, vyjádřený u Zorna někdy i maskáčovými kalhotami a rituálními střapci cicit, připomínajícími Hospodinova přikázání, nemusí každého nadchnout. Nicméně druhá část jakéhosi kréda nakladatelství Tzadik je zásadní a pro Radical Jewish Culture opravdu charakteristická, při vší své obecnosti. Je to důraz na autorovu integritu. Co slyšíte na deskách Tzadiku, říká se v prohlášení, je nezředěná autorova vize. To posluchačská zkušenost i berlínská výstava jednoznačně potvrzují.
Autor je rusista.