Nevím, kde jsem viděl Wabiho Daňka naživo poprvý. Asi na Portě v roce 88, anebo rok předtím na Ronovskejch notách v Kravařích? Už nevím. Vlastně ani nevím, jestli to na mě nějak zásadně zapůsobilo. Řek bych, že ani ne. Byli tam i jiný: Dobeš, Janoušek, Redl, Žalman a taky všechny ty kapely jako Máci, Poutníci, Nezmaři, Klíč, Folk Team a nemluvím radši o Brontosaurech. Po roce 89 jsem už pak chodil spíš na punkový koncerty.
Ale občas jsem si na to vzpomněl a bůhvíproč jsem si tu dobu nějakým způsobem identifikoval s osobou Wabiho. Taky nevím proč, ty písničky nejsou mý nejoblíbenější, mám o dost radši bratry Ryvolovy nebo Kapitána Kida. Ale nějak mi to asi utkvělo v paměti. A už vůbec nevím, proč mě napadlo dělat remixy Wabiho Daňka. Vlastně to nejsou ani tak remixy, ale dekonstrukce, během které se ty nádherný a molly a d molly rozšvihaj na tisíc kusů, aby je přetavily ve škytající a prskající wav, co nemá hlavu ani patu.
Začal jsem dělat na starým vypůjčeným sampleru J2-30, co musel bejt furt zapnutej, jinak se zvuky z jeho miniaturní paměti vypařily. Potom jsem používal dva minidisky a nakonec konečně došlo na počítač, na kterým jsem z Wabiho desek krájel jeden mikrosampl za druhým.
První verzi už si nepamatuju, smazal jsem ji stejně jako všechny následující. Druhá verze byla v duchu lounge music, takovej Kruder & Dorfmeister. Smazal jsem to všechno. Možná by to dneska někde zahráli. Spíš teda ne, ale myslet si to můžu. Další verze byla trochu hip hop. Asi nejspíš abstract hip hop. Z toho se jedna věc zachovala, aby mi byla věčnou výčitkou. Potom jsem Wabiho dumky přetavil v zřejmě až moc agresivní minimal. Smazal jsem to, abych to nemusel po sobě poslouchat. Dál už si nic nepamatuju.
Dělám na tom dál. Zhruba před rokem a půl jsem v pominutí smyslů nahrál asi dvacet minut materiálu. Říkal jsem si, že teď mám konečně vyhráno. Že už vím, jak na to. Zasek jsem se na půl roku. Mezitím se mě každej ptá, jak jsem teda daleko s tou deskou Wabiho coververzí a tak. Kamarád Petr mi řiká, že hlavně tam musí bejt „johoho!“. Kamarád Jára souhlasí, že vypomůže v nouzi. Poctivě zpracuje všechen materiál, co mu pošlu. Jeho aktivita mě překvapí a zaseknu se zase na pár měsíců. Čekám, co bude dál. Je možný, že tenhle příběh nikdy neskončí happy endem. Jó, tak jako jazyk stále naráží na vylomený zub…
Přeju všem pěknej zbytek léta, modrou oblohu a suchou stezku.
Váš
Tomáš Procházka