Jandek

Termín outsider music, který v polovině devadesátých let 20. století inicioval hudební publicista Irwin Chusid, představuje nálepku, jíž bývá zvykem označovat značně nesourodou směs tvůrců a performerů stojících mimo hudební průmysl a produkujících hudbu, která se výrazně a často jedinečným způsobem odchyluje od obecně hudebních i konkrétních žánrových konvencí. Ústřední znaky, tedy izolovanost a vychýlenost, mohou mít různé příčiny a pohnutky i důsledky a cíle, a tak se vedle sebe v této kategorii ocitají tak odlišné osobnosti jako Syd Barrett, Roky Erickson, Harry Partch, Lucia Pamela, Wesley Willis nebo právě Jandek.

Umělec v utajení

Posledně jmenovaný je možná nejtajemnější, v první řadě ale rozhodně nejproduktivnější umělec řazený do oblasti outsider music. Jandek do dnešního dne vydal sedm desítek alb u vlastní nahrávací společnosti Corwood Industries, která je stejně jako osoba tvůrce obestřena tajemstvím. Webové stránky vydavatelství kromě seznamu Jandekových alb a čísla poštovního boxu v Houstonu v Texasu, kam lze směřovat objednávky titulů, neobsahují žádné další detaily. První záhadou je už číslování diskografie, které nezačíná jedničkou, nýbrž číslem 0739. Proč tomu tak je, není známo, stejně jako jsou neznámé bližší informace o hudebníkovi, byť se dnes s jistotou ví, že je skutečně tím mužem, jehož podoba zdobí většinu obalů desek.

Jandek nikdy doopravdy neodhalil svou totožnost, byť ji nikdy neskrýval tak důmyslnými způsoby jako třeba The Residents. Během své kariéry poskytl dvě telefonní interview a v roce 1999 se s ním reportérka Kate Vine setkala tváří v tvář. Hudebník s ní mimo mikrofon pohovořil o různých tématech, mimo jiné i o filmu Matrix a alergii na mléčné výrobky. Poté prý zaplatil účet a informoval reportérku, že si nepřeje být v souvislosti s Jandekem více kontaktován. Kate Vine vyslyšela jeho přání a neuveřejnila žádné informace vedoucí k odhalení jeho skutečné identity. Ta je sice po letech víceméně jasná (různé zdroje uvádějí, že jeho občanské jméno zní Sterling Richard Smith), avšak většina fanoušků Jandekovo utajení respektuje a nemá potřebu spojovat jméno s konkrétní osobou.

Po šestadvaceti letech od vydání první desky Ready for the House (1978) došlo k překvapivé události: osoba známá z obalu Jandekových desek naprosto neočekávaně a bez jakékoli předchozí publicity vystoupila na festivalu v Glasgow – v triu s dvěma místními improvizátory, bubeníkem Alexem Neilsonem a baskytaristou Richardem Youngsem. Od té doby umělec sporadicky vystupuje ve Spojených státech i v Evropě, někdy sólově, jindy ve společnosti místních hudebníků. Při koncertech působí plaše a mimo zpěv a hru na kytaru zůstává mlčenlivý a strnulý. Na veřejnosti se ostatně nikdy neprezentuje jako Jandek, ale jako „zástupce Corwood Industries“.

Hudba ze skleníku

Jandekova hudba je vrcholně svérázná a těžko srovnatelná s tvorbou jakéhokoli jiného hudebníka. Obsahuje sice určité styčné body s blues, country či folkem, ve výsledku však popírá základní žánrová pravidla. Často je zcela atonální, přitom se ale nezpochybnitelně jedná o písně, leckdy tiché a zvláštním způsobem lyrické, jindy křečovitě překotné, někdy působící amatérsky, mnohdy prostě jen nepatřičně. Jsou to podivínské, vykloubené balady, kakofonické dekonstrukce rock’n’rollu, blues a folku, jakýsi negativní otisk Boba Dylana zkříženého s Howlin’ Wolfem a nějakou mimozemskou hudební entitou. Jako by jeho hudba vznikla ve skleníku, bez kontaktu s přirozeným prostředím.

Prvních deset let Jandek používal výhradně akustickou kytaru, počínaje albem The Rocks Crumble (1983) rozšířil svůj instrumentář o elektrickou kytaru, později začal využívat i třeba piano nebo foukací harmoniku. Ačkoli si většinou vystačí sám, sporadicky se na deskách objevují i hostující instrumentalisté a vokalisté. Na jejich přítomnost upozorňuje zpravidla jen lakonická poznámka na jinak strohém obalu: „Nancy zpívá“, „John hraje na bicí“ a podobně.

Jandekova hudba je poměrně náročná, rozladěná kytara doprovázející vyjícího zpěváka a depresivní texty prověří posluchačské hranice každého příznivce experimentální hudby. Čím hlouběji se ale posluchač do Jandekovy hudby noří, tím více dává smysl. Jsou to de facto zvukové deníky muže, který si na jedné straně úzkostlivě brání soukromí, na druhé straně o něm již déle než třicet let vydává svědectví.

Důležitou součástí komplexního díla jménem Jandek jsou obaly desek, které nejčastěji zachycují podobu tvůrce a tvoří tak svébytnou obrazovou kroniku. Kromě postavy a tváře „reprezentanta Corwood Industries“ se na předních stranách desek často objevují fotografie interiérů, zátiší s hudebními nástroji, domku s dřevěnou verandou či zahradních zákoutí, často ve velmi neobvyklých výřezech. Tato galerie společně s nezaměnitelnou hudbou a texty, které se hemží sebezpytnými komentáři, vytváří obraz osamělého umělce, o kterém nevíme nic víc než to, co on sám o sobě chtěl prozradit. A právě takto úzkostlivě kontrolovaná veřejná identita zřejmě stojí v pozadí Jandekovy stylizace. Jeho dílo je příkladem obdivuhodné umělecké kontinuity a při pohledu zvenčí může někdy působit jako monolit. Při detailnějším pozorování je však patrné, že si uchovává vnitřní rozpolcenost, jež ho stále řadí k nejpodivnějším výtvorům současné hudby.

Autor je hudebník a loutkoherec.