Jakožto hudební producent začal v předbeatlesovské době pracovat způsobem, který předběhl svou dobu. Kromě novátorského přístupu k nahrávání na sebe upozornil podivínským chováním, ovlivněným duševní poruchou i drogovou závislostí, a neslavným koncem. Jeho posmrtně vydané demonahrávky z něho udělaly jednu z důležitých postav tzv. outsiderské hudby.
Jméno Joe Meek je dnes veřejnosti známo především jako značka kvalitní studiové elektroniky, zejména ekvalizérů a kompresorů. Nejedná se ale o majitele nebo zakladatele firmy ani o hlavního konstruktéra zmíněných přístrojů. Firma byla pojmenována na počest britského producenta a písničkáře Roberta George „Joe" Meeka (1929–1967). Ten byl pionýrem „close-mikingu", neboli snímání zvuku z bezprostřední blízkosti nástroje, v šedesátých letech ne zcela obvyklého užívání zvukové komprese a dalších studiových kouzel, kterými značně předešel dobu, ale také komplikovanou osobností, zmítanou mnoha démony.
Meek se proslavil v roce 1962 instrumentální skladbou Telstar, oslavující telekomunikační družici, která byla vypuštěna na oběžnou dráhu v červenci téhož roku. Hit interpretovaný skupinou The Tornados byl historicky první britskou skladbou, která dosáhla na nejvyšší příčku amerických hitparád. Skladba se stala hymnou éry „space age" a o její popularitě svědčí – kromě toho, že si ji oblíbila Margaret Thatcherová – i to, že se její pokroucená podoba v roce 1976 objevila ve skladbě Svastikas on Parade na albu Third Reich’n’Roll kultovních The Residents. Joe Meek byl prvním britským nezávislým hudebním producentem a svým způsobem i průkopníkem DIY přístupu a home-recordingu, své profesionální studio totiž vybudoval přímo ve vlastním bytě na 304 Holloway Road, nad obchodem s koženou galanterií. Byt byl sice třípodlažní, přesto však jako plnohodnotné studio (a zároveň ubytovací prostor) zcela nedostačoval a někteří hudebníci si stěžovali, že své party museli nahrávat na toaletě. Zbytek bytu vyplňovaly elektronické přístroje vlastní výroby, různá dozvuková zařízení, magnetofony a změti kabelů táhnoucí se z podlaží do podlaží.
V područí okultismu a paranoie
Meek, který se v minulosti živil jako radarový technik, snil o cestování časem a životě na vzdálených planetách. Těmto tématům je zasvěceno jeho konceptuální album I hear a New World, které v interpretaci skupiny The Blue Men nahrál už v roce 1959, jež ale kompletně vyšlo až v roce 1991. Kromě pohybu v čase a vesmíru ho přitahovaly také okultní nauky. Údajně nechával po nocích na londýnských hřbitovech zapnutý magnetofon, aby zachytil zprávy z „druhé strany". Na jedné spiritistické seanci mu bylo sděleno, že americkou hvězdu Buddy Hollyho čeká 3. února nebezpečí. V inkriminované datum se nic zvláštního nestalo, nicméně Buddy Holly rok nato týž den skutečně zemřel při leteckém neštěstí. Známá je také historka s kočkou, která údajně na Meeka promluvila lidským hlasem a žádala ho o pomoc. Pohotový Meek vše zaznamenal na magnetofon, později však nikdo nebyl schopen v kočičím mňoukání rozeznat stopy lidského hlasu. V té době Meek tvrdil, že v jeho bytě straší, že se sám od sebe pohybuje nábytek a na nahrávkách se objevují hlasy nepřítomných lidí. Temné fantazie a přepracování z protahovaných nočních frekvencí se excentrický producent pokoušel vyrovnávat hojným užíváním nejrůznějších pilulek, čímž si postupně vypracoval silnou závislost.
Dalším významným faktorem Meekova života byla jeho sexuální orientace. Homosexualita byla ve Velké Británii až do roku 1967 nezákonná a gayové byli často odkázáni na příšeří veřejných záchodků, kde si vybírali z mladistvých prostitutů. V listopadu 1963 byl Meek při jedné ze svých avantýr zatčen a odsouzen za nemorální chování. Později se kvůli své homosexualitě stal také terčem vydírání. V lednu roku 1967 byl v Tattingtonu v hrabství Suffolk nalezen kufr obsahující zohavené ostatky Bernarda Olivera, mladého homosexuálního prostituta, se kterým se stýkal i Meek. Pojal přesvědčení, že ho chce policie obvinit z jeho vraždy, neboť se po městě rozkřiklo, že všichni známí homosexuálové budou vyšetřováni. Jeho paranoia se ještě prohloubila.
Dva výstřely na Holloway Road
V té době se Meek nacházel v hluboké finanční krizi. Jeho hit Telstar sice obletěl svět, nicméně úřady mu zadržely příjmy z autorských práv. Francouzský skladatel Jean Ledrut totiž Meeka obvinil, že motiv skladby Telstar ukradl z jeho vlastní kompozice La Marche d’Austerlitz, napsané pro film Austerlitz z roku 1960. V noci z 2. na 3. února Meek prováděl ve svém bytě blíže neurčený okultní obřad – na stěnách po něm zbyly strašidelné malby a na zemi ohořelé předměty. Druhý den ho jeho asistent Patrick Pink přistihl, jak demoluje natočené pásky a pálí dokumenty. Po krátké Meekově hádce s bytnou Violet Shentonovou v horním patře bytu se ozvala rána a Pink na schodech zachytil zkrvavené ženské tělo. Meek vyšel z místnosti, a když pod schodištěm spatřil mrtvou Shentonovou, znovu nabil jednohlavňovou brokovnici a obrátil ji proti sobě. Bylo 3. února, stejný den, kdy podle předpovědi z „druhé strany" zemřel Buddy Holly.
Ironií osudu bylo, že soudní pře týkající se práv na skladbu Telstar byla o tři měsíce později rozhodnuta v Meekův prospěch. Jeho katastrofální finanční situace by se byla vyřešila. Nicméně i bez peněžních obtíží stál Meek tou dobou na prahu totálního rozpadu osobnosti.
Pod taktovkou dysmúzie
Ačkoli nikdy nebyl oficiálně diagnostikován, podle všeho trpěl paranoidní schizofrenií, přiživovanou dlouholetou drogovou závislostí. Kromě toho byl navzdory svému povolání evidentně dysmúzický a reprodukovat melodii či udržet základní rytmus bylo pro něj značně obtížné. Z toho je patrné, jak silná musela být Meekova vize, když ho i přes tak silný handicap vynesla (aspoň na chvíli) na vrchol tehdejších hitparád. Hloubku Meekovy dysmúzie lze nejlépe nahlédnout v jeho demonahrávkách, jejichž výběr je přístupný na serveru freemusicarchive.org pod názvem Joe Meek Demos. Přes víceméně uniformní harmonický podklad, obstarávaný Meekovými „house musicians", se rozléhá autorovo hýkání, které činí skladbu směšnou i hrůznou zároveň. Zvláštní kombinace přesného podkladu, falešného vytí a přepjatých studiových kouzel s páskovým echem a pružinovým dozvukem vytváří neobvykle strašidelný efekt.
O Meekově osudu byly natočeny dva dokumentární filmy (The Very Strange Story of the Legendary Joe Meek, 1991, režie Alan Lewens, a A Life in the Death of Joe Meek, 2008, režie Howard S. Berger a Susan Stahmannová) a také jeden hraný snímek (Telstar, 2009, režie Nick Moran). Meekův život a způsob jeho nahrávání se staly tématem několika knih a vydány byly i výběry jeho skladeb, obsahující též některé rarity, které za jeho života nebyly publikovány. Přes všechna protivenství se tento nešťastný podivín zapsal do historie britské populární hudby, z níž však bude jakožto novodobá byronská figura navždy vyčnívat.
Autor je hudebník a divadelník.