Bída futuricismu

S historiografií je spojena jakási slast, jakási výhoda. Mezi různými narativními strategiemi právě vyprávění historie umožňuje vypravěči zaujmout pozici zvláště pohodlnou, pozici, která je tajemným způsobem osvobozující a uspokojující. Není vyloučeno, že samotná potřeba dějiny vyprávět souvisí mnohem méně, než jsme si dosud mysleli, s „vědomím času“ a mnohem více s touto báječnou pozicí. Tato pozice dějepravce je přitom jen základní, prototypickou pozicí objektivního popisovače, která nás všechny dosud drží pod krkem.

Uplakaná Korejka na chodníku

Psycholog John Condry provedl kdysi zajímavý pokus. Napsal začátek povídky a nabídl ji studentům k dokončení. Úvod povídky pojednával o amerických manželích Hoffmanových, kteří adoptovali korejskou dívku. Manželé se jednoho dne vraceli z práce a spatřili svou adoptivní dcerku, jak leží na ulici. Plakala, měla potrhané šaty a kolem ní stála skupina dětí. Úkolem studentů bylo tuto scénu dopsat, přivést k rozuzlení.

Ale všichni studenti neměli stejné podmínky. Jedna jejich část dostala začátek povídky napsaný v minulém čase. Manželé se v povídce „vraceli“, dcerka v ní „ležela“ a „plakala“. Studenti, kteří první odstavec povídky dostali v minulém čase, ji také velmi rozvinuli, když akceptovali nabídnutou minulostní formu. Ta jim umožnila zaujmout pozici nezúčastněného pozorovatele, který ví, který rekapituluje cosi, co s ním nesouvisí, a který nemůže nic změnit na tom, co se stalo, a nenese na tom žádnou vinu. Ukázalo se, že tato pozice ponouká k velké kreativitě.

Druhá část studentů však byla úvodním odstavcem a zadáním profesora přinucena napsat konec povídky v čase budoucím. Napsat, co manželé Hoffmanovi udělají, jak zareagují. Nemohli se uchýlit k vyprávění, „co se prostě stalo“. Tato část studentů byla kreativně zablokována. Povídku ukončila v několika málo větách, málo nápaditě, často s použitím násilí.

Nevinnost dějepravce

Condry, který takový výsledek předpokládal, se domníval, že je to důkaz, jak jsme zvyklí komunikovat o minulosti, jak touto minulostí formujeme přítomnost, jak je člověk „minulostní bytostí“.

Avšak myslím, že ta interpretace je zavádějící, neúplná. Je to spíše tak, že pozice tvůrce budoucnosti je neslastná a nevýhodná. Autor, který je nucen psát, co se stane, přebírá odpovědnost, je exponována jeho tvůrčí role v celé věci. Autor, který se může uchýlit ke hře „to se stalo“, je automaticky nevinný.

Rozumějme dobře: samozřejmě, že i studenti, kteří mohli psát v minulém čase, za příběh nesli plnou odpovědnost, vnesli do něj všechny své utajené fantazie, úzkosti, agresivní a sexuální přání, předsudky a antipředsudky, ale minulostní forma jim jaksi umožnila je vyjádřit plně, svobodně, bez obav. Jistěže i v jejich případě byl konec povídky především o nich, o jejich nevědomí. Ale když příběh mohli vyprávět jako minulost, jako dějiny, nedělalo jim to potíž, rozvázalo jim to ruce. Ti, kdo byli nuceni přijmout čas budoucí, chtěli psát to samé co kolegové, ale bylo příliš patrné, že by v tu chvíli psali o sobě, o své skryté touze či úzkosti, a to je zablokovalo.

Můžeme to říci ještě jinak: obě skupiny studentů tvořily, byť virtuálně, budoucnost. Ti první se však mohli tvářit, že budoucnost jen odhalují, ti druzí byli nuceni obnažit, že ji opravdu tvoří, a to odčerpalo z narativní akce slast.

Vzpomínky na budoucnost

Myslím, že Condryho pokus nám odkrývá velkou pravdu o tom, proč vlastně máme dějiny. Dneska už souhlasí téměř všichni, že dějepisectví nemůže být objektivní, že je vždy zatíženo nějakou aktuální potřebou. Ale přesto toto vědomí z vyprávění dějin nedokáže odčerpat onu záhadnou slast, tak jako studentům ze skupiny A nedokázalo tuto slast vzít vědomí, že pan profesor se z jejich povídky něco dozví o nich, více než o neexistujících manželích Hoffmanových. Sama pozice dějepravce toto vědomí nějak znehodnocovala, natolik byla svůdná. Svůdnost této pozice přežila na rovině obecné i „postmodernu“ – na základě Condryho pokusu se to dalo předvídat.

Ovšem, v čem tkví to kouzlo? Jak to, že studenti ze skupiny A věděli stejně jako studenti ze skupiny B, že se ve své naraci odkopou, a přesto pouhá forma vyprávění je uchránila od tvůrčí paralyzace? V oné formě musí být zaklet jakýsi faktor, který přebíjí obavu z odkopání. Podle všeho pozice dějepravce takto umožňuje osvobodit, neboť dokáže nejlépe zastírat, že ve vyprávění jde o konstrukci budoucnosti, tedy právě toho, co studenti ze skupiny B měli přiznaně tvořit.

Ano, člověk je diktátor, který chce formovat budoucnost. Je to jedna z jeho základních vlastností, ale stydí se za ni, neboť budoucnost vždy formují naše strachy, slabosti a úzkosti, nikoli naše ideály. Budoucnost však lze tvořit jedním rafinovaným způsobem: psaním dějin. Přeformátováním beztvaré hmoty minulosti, o níž stejně nikdo nic neví, do formy, která je schopná nadiktovat budoucnosti, jaká má a musí být. Karl Popper takovému diktátorství říkal historicismus, ale opomněl, že každá historiografie má historicistickou podstatu, každá je více o budoucnosti než o minulosti, každá je v jádru spíše jakýmsi futuricismem, proto vůbec vzniká. Psaní minulosti je naší metodou, jak si vynutit jistý zítřek, jistou jeho podobu, jež je spojena s čímsi v našem osobním i kolektivním nevědomí.

Futuricismus a futurokreativita

Člověk je tvůrce svého světa, ale tvůrce bojící se své tvorby. Lze tvořit svět tak, že zaujmu zdánlivý odstup, pozici „historika“, nastolím jakýsi popis (a koneckonců nikoli jen nutně historiografický) a skrze něj si nepřiznaně vynucuji jakousi budoucnost. Člověk tuto pozici miluje. Tvůrcehistorik – nazvěme si tak tuto pozici – je kurva, ale kurva velmi svobodná, inspirativní, inspirující a tvůrčí.

Tvůrcediktátor, člověk, který přizná sobě i světu, že usiluje o nějakou formu zítřka, že se na zítřku pokouší pracovat, je mnohem méně milován – dnes jako včera –, protože na člověka udává cosi, co mu není tak nějak milé. Není to jediná cena, kterou platí, také bude nejspíše zaklet v jisté nemotornosti, násilnosti a jednoduchosti – tak jako studenti ze skupiny B nad svou povídkou v budoucím čase. Ale v jádru je tvůrcehistorik a tvůrcediktátor tím samým, v jádru konají stejné dílo, oba tvoří především a hlavně budoucnost. Jestliže vypravěč, jehož jsme si nazvali tvůrcehistorik, je futuricistou, vypravěč námi pokřtěný jako tvůrcediktátor, onen nemilovaný inženýr světa či „ideolog“, je futurokreativcem.

Učme se psát v budoucím čase

Co si z toho všeho vzít? Myslím, že nejdůležitější zprávou z našeho odhalení je, že kritika historicismu je vyčerpaná a krátkozraká. Ještě banálnější je pak všeliké proklínání futurokreativity, zleva (fuj, Rockefeller!) i zprava (fuj, Lenin!). Mnohem potřebnější bude nejspíše uznat, že futurokreativita a futuricismus jedno jsou a jsou lidským osudem. Že futurokreativita je rovnocenná futuricismu, že usilovat prostě a poctivě o nějaký svět je minimálně stejně hodnověrné (či nehodnověrné) jako toto usilování schovávat do neutrálního popisu, do prostého vědění, jaký je svět.

Nehrajme si na to, že máme odstup od toho, od čeho odstup mít nemůžeme. Věnujme se spíše zušlechťování futurokreativních strategií. Učme se, jak psát v budoucím čase, jak neupadat do školáckých pastí Condryho studentů. Když vyměníme slast za upřímnost, můžeme nakonec psát celkem solidní příběhy a přiměřeně obyvatelné světy. Netřeba se stydět za to, co nás k nim vede, ani se toho děsit. Vždyť jde jen o jednu blbou gramatickonevědomou hříčku. Stejně jsme všichni diktátory, tak si to přiznejme a snažme se tu profesi vykonávat co nejlépe.

Autor je absolvent mediálních studií; vydal několik knih esejů.