Program letošního ročníku Festivalu otrlého diváka přinese přehlídku tří filmů na téma znásilnění a pomsty. Figurovat mezi nimi bude i radikální snímek nazvaný Plivu na tvůj hrob.
Navzdory svému pejorativnímu označení neskýtají tzv. pokleslé filmy pouze prvoplánově lascivní či skandální atrakce. Exploatační filmy, které s důrazem na povrchní efektnost rozvádějí tabuizovaná či šokantní témata, i horory či slashery své publikum oslovují také tím, že představují alternativu vůči ideologicky konformní mainstreamové kinematografii. Jedním z genderově nejnosnějších subžánrů je kategorie filmů o znásilnění a pomstě.
Obnovení řádu a osobní zadostiučinění
Jak předjímá název, jedná se o snímky, v nichž dojde k vynucenému sexuálnímu styku, za což je pachatel násilně potrestán. Nejčastěji se v pozici oběti ocitají ženy, což může svádět ke krátkozrakému obvinění tohoto žánru z machistického pohledu na ženy a sexualitu, ale opak je pravda. Pro ozřejmění genderového hlediska se k podstatě věci dopracujeme oklikou přes tituly, v nichž jsou znásilněni muži. Filmy jako Pulp Fiction (1994), Vykoupení z věznice Shawshank (The Shawshank Redemption, 1994) či Spáči (Sleepers, 1996) ukazují znásilnění nejen jako akt fyzického a sexuálního násilí, ale především coby útok na maskulinitu. Pomsta pak přichází jako znovunastolení pochroumaného mužského ega i tradiční dominance, a v souladu s tím také jejími vykonavateli bývají osoby zastupující jistou formu patriarchálního řádu (mafiánský šéf v Pulp Fiction či obávaný dozorce v Shawshanku).
Naproti tomu v exploatačních filmech, kde jsou sexuálnímu násilí vystaveny ženy, zpravidla není pomsta pojímaná jako nástroj obnovení řádu, nýbrž osobního zadostiučinění, kterého by zákonnými cestami nebylo možné dosáhnout. V mnoha snímcích se přímo konstatuje neúčinnost legislativy a společností ustanovených orgánů moci vůči násilníkům. Toto ospravedlnění může mít různou podobu, od absence jakýchkoli strážců zákona, a tedy i dovolání se spravedlnosti (např. australský film Lovná zvěř, Fair Game, 1986), přes rezignovanou neschopnost útočníky dopadnout (např. Přání zabít, Death Wish, 1974) po burleskní zesměšnění policejní autority (původní Poslední dům nalevo, The Last House on the Left, 1972). Právě v tomto ohledu se liší „pokleslé“ filmy od konejšivých mainstreamových titulů, jako je oscarové Znásilnění (The Accused, 1988) s Jodie Fosterovou, kde násilníci dojdou trestu v soudní síni.
Vyhrocený pamflet
Exploatačně pojaté snímky se nicméně co do míry emancipace vzájemně liší, přičemž zabírají celé spektrum od konformity po radikálnost. V souladu s bezelstnou přímočarostí těchto děl lze jako určující prvky pro genderovou povahu konkrétního filmu označit podobu postav, které znásilňují a které se mstí. Na straně násilníků se nejčastěji objevují různé kriminální živly, zvrhlí burani či psychicky labilní jedinci. Filmy ukazují pachatele jako devianty, kteří i bez stigmatu viny na konkrétním znásilnění představují hrozbu pro společnost. Na straně mstitelů se zpravidla setkáme se dvěma genderově odstíněnými typy charakterů: buďto pomstu vykonávají zástupci tradičního řádu, tedy muž (Přání zabít) či rodiče (Poslední dům nalevo), nebo žena, která může být přímo obětí (Lovná zvěř, Plivu na tvůj hrob, I Spit on Your Grave, 1978), případně její sestra (Surové ulice, Savage Streets, 1984). Největší interpretační potenciál skýtají právě snímky, kde spravedlnost do vlastních rukou berou ženy. V takovém případě se totiž motivace obrací a místo znovunastolení řádu, jako ve filmech se znásilněnými muži či v snímcích o vendetě za rozvrácené štěstí tradiční rodiny, sledujeme emancipační přerod hrdinek. Znásilnění v zásadě poukazuje na postavení ženy coby objektu a akt pomsty naopak značí vyvázání z této role.
Na druhé straně je třeba přiznat i problematičnost filmů o znásilnění a pomstě, neboť v řadě případů lze tvůrce adekvátně obvinit z fetišizace žen i sexuálního násilí. Ostatně většina snímků vzniká jako divácky lákavé a komerčně orientované produkty. Jedním z mála filmů – možná dokonce jediným –, který genderový potenciál žánru využívá naplno, je kontroverzní Plivu na tvůj hrob, v jehož případě ani nelze mluvit o exploataci, spíše o záměrně vyhroceném radikálním pamfletu. Snímek vznikl jako reakce režiséra Meira Zarchiho na situaci, kdy pomohl cizí znásilněné ženě a odvezl ji na policii, kde ho šokoval netaktní a nezaujatý přístup strážníků. Film je natočený neotesaným amatérským stylem, který charakterizují dlouhé nedramatické situace, expresivní přehrávání herců a nepřítomnost hudebního podkresu. Na rozdíl od klasického stylu užívaného ve většině jiných snímků, který vede publikum k vnoření se do vyprávění, Zarchiho film vyvolává distanci, jež diváky směřuje k reflexi předkládaných výjevů.
Plivu na tvůj hrob rozvádí výše zmíněné žánrové motivy do kontroverzní podoby. Násilníci nejsou od pohledu odporní vyvrhelové, nýbrž čtveřice obyčejných chlápků; jeden z nich dokonce má rodinu. Sexuální násilí páchané na ženách se tak z atributu deviantů stává způsobem vymezení macho maskulinity v obyčejné společnosti. Hrdinka přijíždí na venkov na chatu, aby tam dokončila svůj rozepsaný román růžové knihovny. Právě nereálná naivita romantické prózy ostře kontrastuje jednak s krajně znepokojující půlhodinovou sekvencí znásilnění, ale také s následným přerodem oběti v mstitelku. Její pomsta nemá podobu impulsivního výlevu hněvu či sadisticky prožívaného zadostiučinění, nýbrž racionálního plánu. Klíčovou roli při jeho naplnění hraje šálení protivníků na základě toho, že se hrdinka stylizuje do vilné nymfomanky či pečovatelské ženušky, tedy dvou muži tradičně preferovaných rolí žen.
Ve své době bylo Plivu na tvůj hrob konzervativními filmovými kritiky odsouzené jako odpad, ale příznačně se nejvíce odporu sneslo na sekvenci, kde hrdinka jednomu z násilníků uřízne penis, a nikoli na sugestivní scény znásilnění. Dnes je film pokládán za kanonický titul své kategorie, je předmětem řady odborných genderových analýz a platí za nedoceněné feministické dílo.
Autor je filmový publicista a dramaturg Festivalu otrlého diváka.
Filmy Lovná zvěř, Plivu na tvůj hrob a Surové ulice budou uvedeny v rámci Festivalu otrlého diváka (1.–6. 2. 2011, Praha, kino Aero), který se letos mimo jiné zaměřuje na téma žen v pokleslých filmech.