O Benátkách levou zadní

Jaká úleva je zjistit, že naprosto samozřejmou celebritou je pro průměrně inteligentního Brita Ed Ruscha nebo James Turrell! Českému čtenáři to nic neříká? Měl by se nad sebou zamyslet.

Kromě literární brilantnosti „žánrově nezařaditelných“ (jak je definují západní recenzenti) próz Geoffa Dyera mě na nich zaujal velmi suverénní postoj autora k současnému vizuálnímu umění. Jak se z biografie u nás poprvé uvedeného spisovatele dozvíme, jeho záběry jsou opravdu široké: od odborných knih o fotografii, jazzu, D. H. Lawrenceovi až po prózu orientující se ve velmi úzkých výtvarných kruzích.

Odbočka

I když je snobský svět Benátského bienále umění jen pozadím pro sondu do současného cynického postoje k životu, je vidět, že autor se v něm opravdu virtuózně pohybuje. Fiktivní a přitom trochu autobiografická postava protřelého novináře, který může o čemkoli psát levou zadní, se v první části dvounovely setkává s reálnými figurami – s galeristy, umělci, uměleckými kritiky. Také místa jsou reálná – Giardini s národními pavilony, Arzenál s tematickou přehlídkou, palác Zenobio se senzačním mejdanem, Peggy Guggenheim Collection rovněž s mejdanem… Český novinář se na svou akreditaci nedostane na tak úžasné párty jako Jeff, ale ví o nich. A kdyby se Jeff mohl dozvědět o útrapách českého novináře, rozhodně by je ve svém benátském tripu zmínil. Ale zpět k autorovým znalostem.

Odborně zkušeného čtenáře překvapí, s jakou znalostí a zcela bez předsudků Dyer o umění mluví. Většina literátů konce 20. století totiž sdílí názor mnoha laiků, že umění od doby moderny už uměním není. Spisovatel John Fowles dokonce v jednom ze svých románů přejmenoval Picassa na „pick-arsehole“ (Dyer ho ale v první části cituje s výrokem o pomíjivosti přítomného okamžiku), Kunderův hrdina malíř Rubens (!) v Nesmrtelnosti vidí v muzeu současného umění obrazy, které „ze sebe vypudily skutečnost anebo ji napodobovaly s cynickou bezduchou doslovností“ a „na ciferníku evropského malířství odbila půlnoc“, Updike zhnuseně mluví o umělcích, co „plácají ty obrovské abstrakce, které vypadají spíš jako urážka nebo výsměch“. Také hrdina kunsthistorik z románu mladé Dyerovy kolegyně Zadie Smithové se dozví od svého otce, že by měl radši psát o něčem hezkém. A dokonce i provokativní autor Chuck Palahniuk se netají svým odsudkem současných projevů umění – například spolužačka jeho hrdinky (ta je tak naivní, že chce ještě normálně malovat!) plní mixér betonem, dokud ho nezavaří, a tím se vyjadřuje k postavení ženy v domácnosti. Klišé o nutnosti řemeslného základu pravého umění známe i z mnoha filmových produkcí.

Benátky (Venezia)

Novinář Jeff dobře rozezná kvalitní umění (autenticitu pasáže o světelné instalaci Jamese Turrella v paláci Fortuny si může čtenář ověřit v reálu), ale zároveň k němu přistupuje rezervovaně a poučeně. Ví, že na mnohá díla v benátské megapřehlídce je škoda plýtvat zrakem. Pokud ovšem něco zatracuje, tak spíš (ale jako skryté vlastní zrcadlo) určitou povrchnost, nedostatek nadčasovosti, „banalitu žadonící o důvěru“. Dyer také s lehkostí zpochybňuje záměnu umění za skutečnost v případě černošského prodavače pseudoznačkových kabelek u vstupu do Arzenálu. Umění je tak rafinované: „Lidé si pořád říkají, jak dlouho to takhle může jít dál, kdy už ta bublina praskne. Ona praská, ale i když praskne, stejně se vždycky znovu nafoukne. Je to jako objev nějakého nového fyzikálního zákona.“ (s. 93) Jeho existenciální hrdina coby protějšek hrdiny Thomase Manna je v Benátkách šťastný: má to všechno jen na chvíli (parafráze k viktoriánskému hledisku z Fowlese: nemůžu to mít navždycky, tudíž jsem chudák). Skvělé večírky, hektolitry bellini, hromady koksu a necudná americká galeristka, která se nechá ochotně šukat do zadku – a to vše na pozadí věčného města s kostely a Tintorettem. Krásná chvíle!

Benáres (Váránasí)

Pandán k ní vytvoří v druhé části buddhistickohinduistickodžainistické duchovno dnes už jen turistického Benáresu, kam lidé jezdí objevit sebe samy. Hrdinou je opět londýnský novinář (vypráví příběh v první osobě), který má za někoho zaskočit do Benáresu a napsat pouhých dvanáct set slov. Ve městě s lidskými pohřebními ohni na břehu Gangy, kterému se říká indické Benátky, zůstane ale déle, než plánoval, a nakonec se neplánovaně proměňuje v někoho, koho by sám předtím nepoznal. „Benáres má tu moc, že chodit odsud kamkoli jinam se zdá nesmyslné.“ (s. 202) Na jedné straně onu „pseudoduchovnost“, kterou sem přicházejí hledat dredaři z celého světa, autor cynicky shazuje, na druhé straně v závěru knihy z hrdiny vytvoří metaforu nově přidaného boha do celého indického božího souboru – Banúnu v kapse klokana skákajícího podél Gangy. Hrdina ale v druhé části hodně samotaří, o sexu se mu ani nezdá a skoro celý svůj pobyt „prosere a problije“ a jeho sarkastická osobnost se nenápadně proměňuje v člověka, který pochopil bytí (a vykukuje ze zmíněné kapsy do prázdna). Komentuje svou proměnu myšlenkami tohoto typu: „Na Západě se považuje za štěstí, když si člověk přinese na botě psí hovno, takže fakt, že ho plácne přes obličej podělaný kravský ocas, bude hinduismus patrně chápat jako znamení arcipříznivé. Tohle byl jeden způsob, jak se dalo na situaci dívat, jenomže mně bleskla hlavou další možnost – zlověstnější. Věděla ta kráva, co dělá? Byla to náhoda, anebo cílený pokus o vraždu, božskohovězí odplata za chcaní do Gangy?“ (s. 256)

Dyerovo psaní dosahuje met všech píšících: hravě skloubí humor a cynismus s diskursivní analýzou, simultánně předvede autorovy odborné znalosti a sečtělost, s neuvěřitelnou lehkostí spojí nepropojitelné myšlenky, mladší čtenáře ochromuje hláškami, jako že nesnáší magický realismus, a když začne strom mluvit se stromem, odkládá knihu, s nenuceností servíruje drogy vedle Jašmaku a Fiony Rae a sebevědomě lichotí minoritnímu čtenáři. Jeho hrdinové se baví lovením starých slov (já nešťastník), a tak se česká překladatelka nezdráhala vrazit mu tam prehistorické „štulce“.

Škoda jen, že český náročný čtenář nemá možnost přečíst si Dyerova nonfiction díla (a vlastně žádná). Jeho intelekt a zdánlivá schopnost psát levou zadní jsou nezapomenutelné. A nejvíc se prý zasměje při čtení Thomase Bernharda.

Autorka je kritička umění a kurátorka, ředitelka Společnosti Jindřicha Chalupeckého.