Svědectví utichajícího hlasu

Kurz filosofie se rozhodl Gombrowicz uspořádat na podnět francouzského spisovatele a novináře Dominiqua de Roux. Rezidencí ValClair poblíž Saint Paul de Vence vane teplý jarní vzduch. Gombrowicz, jemuž zbývají tři měsíce života, Dominiquovi a své manželce Ritě rozdává papíry a tužky, aby si mohli zapisovat třináct lekcí z filosofie od Kanta po strukturalismus. Posluchače tohoto zvláštního přednáškového cyklu doplňuje už jen Gombrowiczův pes Psina, „fenomén v prostoru a čase bílý“.

Kurz filosofie místo sebevraždy

Spisovatel, jenž charakterizoval své dílo jako drama lidské formy, jako bolestné zmáhání člověka jeho vlastní formou („Tak dlouho jsem rozbíjel formu,“ říká Gombrowicz, „že jsem se stal spisovatelem, jehož tématem je Forma. Hle, to je má podoba a má definice.“), se najednou ocitá v situaci, kdy je konfrontován s dramatem své vlastní, osobní formy. Stáří a nemoc mu berou sílu vzbouřit se tyranii „Gombrowicze“ („Zbavit se Gombrowicze, zkompromitovat ho, zničit, ano, to by bylo oživující… Jenže nejtěžší je zápasit s vlastní skořápkou.“). Myslí na smrt a Dominiqua de Roux, s nímž v roce 1967 spolupracoval na knize rozhovorů Testament (česky 2004), dokonce žádá o revolver. Místo revolveru však Dominique de Roux přichází s návrhem, aby pro něj a svou manželku Gombrowicz uspořádal soukromý kurz základů filosofie. Skutečným Gombrowiczovým testamentem se tak staly tyto přednášky.

Gombrowiczovský čtenář očekávající ferdydurkovský nožní smích, hravou lehkost Pornografie či konstruktérskou vášeň Kosmu bude zklamán, neboť tento Kurz je „smrtelně“ vážný. Okolnosti vzniku ho zasazují do narativního rámce oněch hraničních výpovědí „navzdory“ smrti – kšafty, odkazy či „obhajoby“ vyřčené v okamžiku nuceného odchodu, reportáže zpod šibenic, listy z vězení, zápisky na smrtelné posteli. Tento typ vyprávění se většinou odehrává v napětí mezi dvěma aspekty – na jedné straně potřeba předat jakési poselství, formulovat odkaz, jenž umírajícího učiní „nesmrtelným“, na druhé intimní výpověď o „posledních věcech“ člověka, o boji s přízraky přicházejícími už z jiného světa, o tom, jak spisovatele dohánějí jeho vlastní metafory. Tak například v Kafkových posledních dopisech rodičům ožívají obrazy žízně, hladu či lačnosti.

Jak číst Gombrowicze

Podobně jako Kafkovy dopisy i Gombrowiczův Kurz je svědectvím utichajícího hlasu. Kafka v pokročilém stadiu tuberkulózy hrtanu nemůže polykat ani mluvit, šeptá, píše a jeho věty zůstávají nedokončeny. Pro Gombrowicze je zase náročné psát, proto diktuje a Rita zapisuje, ale i jeho věty jsou poznamenány umlkajícím hlasem. Problémy s dýcháním nutí ducha, aby ve chvílích, kdy to astmatické potíže umožňují, řekl vše rychle, dokud ještě zbývá čas. Zvláštní stylistická podoba Kurzu odráží tuto situaci – fragmenty, umlčené a nedokončené věty, teze ponechané bez komentáře – a současně připomíná skutečně poznámkový blok studenta, který ve spěchu a ve zkratce zachycuje pouze osnovu slyšeného. Zatímco se Kafkovo poslední psaní obrací k intimitě rodiny a domova, jež se snad poprvé může jevit ve své křehkosti a radostném očekávaní téměř bezproblémová, Gombrowicz utíká od osobního k filosofii, od vlastního vědomí a k vědomí jako takovému.

Proč se obrací právě k filosofii? „Děláme filosofii, protože musíme, je to náš osud, naše vědomí si klade otázky a my se je musíme pokoušet vyřešit,“ přednáší Gombrowicz již v první lekci. Filosofie zde není učitelkou, nýbrž nutností, autor v ní nehledá úlevu, ale ptá se po jejím bytostném smyslu. A největší hodnota filosofie podle něho spočívá v tom, že organizuje svět jako vizi – „umožňuje organizovat si svou kulturu, zavést do ní řád, nalézt sám sebe, získat intelektuální sebedůvěru“. Na počátku moderního myšlení stojí podle Gombrowicze absolutní pochybnost, a tak Kurz začíná Descartem a Kantem a přes Schopenhauera, Hegela, Kierkegaarda ústí v Sartrově a Heideggerově existencialismu (s odbočkou k Marxovi, Nietzschemu a odkazy k Husserlově fenomenologii). Lekce nepřinášejí žádnou skandálně novou interpretaci, potenciální studenti si mohou při četbě připadat jako Josífek z Ferdydurke – „Ve škole nebylo nic nového, accusativus cum infinitivo, ksichty, držky, zadničky, palec v botě a každodenní všeobecná nemohoucnost, nuda, nuda, nuda!“ –, autorem akcentovaná témata vypovídají především o něm samém. A tak šestihodinový kurz filosofie (na patnáct minut, které měly být věnovány strukturalismu, již nedošlo, neboť Gombrowicz zemřel dříve, než stačil lekce dokončit) můžeme přijmout i jako kurz toho, jak číst Gombrowicze – a jak čte Gombrowicz.

Verbalismus bez konce

Gombrowicz v podstatě vypráví dva příběhy. První sleduje proces postupného omezování lidského myšlení, jež si začíná uvědomovat svou nedostatečnost, nemožnost pochopit cokoli a redukuje svět na pouhou evidenci. Druhý je příběh ducha, „který začíná nedůvěřovat abstraktním systémům a pociťuje, že samotný život je čím dál víc ohrožen“. Napříč lekcemi učitelův výklad sleduje například vztah abstraktního a konkrétního, podíl subjektu a objektu na formulování reality. V pasážích, kdy výklad přerušují autorovy komentáře, rezonuje především téma ztráty, samoty, bolesti – ostatně přehlížení bolesti s absolutním božským pohrdáním většině filosofů Gombrowicz vyčítá – a samozřejmě role, funkce a význam umění.

Literatura, umělecké dílo hledá „konkrétní“ život, ale skrze konkrétno nalézá univerzální. Pod vlivem Schopenhauera uvažuje Gombrowicz o umělci jako o tom, kdo kontempluje svět a žasne. Inteligentní lidé podle něho lépe cítí to, co postrádají; umění se pak jeví vždy jako vyjádření této ztráty – „Chopin má velmi vyhraněný pojem zdraví, neboť mu schází“, „hysterický a nešťastný Beethoven ve svém umění zcela jasně vyjadřuje zdraví a rovnováhu“. Stejně jako Schopenhauer vidí v umění boj mezi tíží a odporem. Geniální umění je objektivní, neboť genius – podobně jako dítě, říká Schopenhauer – se díky své nezaujatosti „baví světem, zakouší jeho krutosti, ale raduje se z nich, vidí svět lépe, protože je objektivní“. Gombrowicz dodává, že on vidí především důležitost antinomie v umění: „Umělec musí být takový, ale i onaký, šílený, bezuzdný, ale i disciplinovaný.“ Existencialismus ukazuje člověka sice konkrétního, ale osamělého, stvořeného z nicoty, a proto svobodného. Člověk, rozklížený na subjektivní a objektivní část, nahlížeje omezenost svého vědomí existencí, nedokáže cokoli vyřešit, dospět k harmonii. „Ve světle těchto myšlenek,“ učí Gombrowicz, „je literatura, která uvažuje o tom, že je možné svět uspořádat, tou nejidiotštější věcí, jakou si lze představit. Smutný spisovatel, který se považuje za pána reality, je k smíchu. Ha, ha, ha! Uf!“

„Jsme verbalismem bez konce,“ škádlí Gombrowicz strukturalismus a chválí jej za pozornost, kterou věnuje jazyku. Text poslední lekce však končí v půlce věty, kurz zůstává nedokončen, přesto tato pomyslná závěť míří k ironické pointě: „Vztah člověka a jeho nejhlubšího myšlení je charakterizován jeho nedospělostí. Je jako školák, který se snaží říkat důležité věci s lehkomyslným záměrem přetrumfnout druhé, aby byl učenější než ostatní. Je třeba žít a nechat žít.“

Autorka je bohemistka.