Z Nové scény se po loňském připojení k Národnímu divadlu v několika měsících stalo jiné divadlo. Jak se za rok vyprofilovalo? Nenabízíme provozně-ekonomickou sondu, ale divácký pohled. Pohled stižený koncem loňského roku nepříjemným déjà vu.
V povídce Zápas s andělem píše Věra Linhartová o ženě, která se z posedlosti dokonalým úklidem nakonec zapálí. „Ve snaze vypořádat se konečně se vším se uzamkla v bytě a pokusila se zapálit. Někdo si všiml unikajícího kouře, přivolaný zámečník vypáčil dveře, takže jí mohli zabránit v provedení jejího úmyslu. (…) Oheň nezpůsobil v bytě značnějších škod, zbylo po něm jen spálené místo na podlaze v rohu pokoje.“ Nedokročený krok je leitmotivem mého zpětného pohledu.
Když se mrtvola znovu rozdýchá
Nová scéna má za sebou první rok revitalizace; doslovně. Když jsem prvně slyšela podrobné plány, jak se celá budova i její repertoár po znovupřipojení k Národnímu divadlu promění, zahlodala ve mně skepse. Zároveň ale bylo úžasné pomyšlení, že se tak velká scéna a na takovém místě (na Národní třídě vedle historické budovy Národního divadla) otevře současným divadelním formám, tanci, že přiveze zahraniční hosty, dá prostor výtvarníkům, čtením, koncertům, oživí piazzettu mezi Novou scénou a Národním a dokonce otevře kavárnu. A poměrně bleskově se v celodenně otevřenou kavárnu NONA opravdu proměnil velký foyer u šaten. Bylo udivující, jak kavárna radikálně proměnila atmosféru téhle zevnitř opravdu kamenné budovy. Najednou tu byli lidé z ulice, kteří popíjeli kávu, jedli, povídali si, četli si, pracovali. Právě tohle otevření Pragerovy budovy veřejnosti považuji za stejně důležité jako nové dramaturgické vykročení.
Zahryznout se
Už lednový program 2010 naznačil, kam bude dramaturgie směřovat. Zůstala tu Laterna magika, přidaly se inscenace souborů Národního divadla, tuzemská a zahraniční hostování doplnily další divadelní akce, které Novou scénu využily na principu stagiony, získaly tu svou scénu festivaly. Hned v lednu se publikum nahrnulo na vystoupení choreografky berlínské nezávislé scény Constanzy Macras se souborem DorkyPark, kteří sem dovezli Hell on Earth (Peklo na zemi). Vladimír 518, David Vrbík a Ondřej Anděra se ve své audiovizuální performanci Karel Gott Prager věnovali odkazu architekta Karla Pragera (1923–2001); sondování architektonické podstaty Nové scény pak pokračovalo po celý rok.
Vypočítavat programové položky nemá smysl, tak jen telegraficky. V lednu tu byla Macras & DorkyPark, pak například v únoru přijeli Rimini Protokoll (rozhovor se Stefanem Kaegim z Rimini Protokoll viz A2 č. 26/2010), v říjnu Itim Ensemble a Cameri Theatre z Tel Avivu s Dybbukem Leona Katze. V březnu se na Nové scéně představilo Studio Továrna a už tu se svými projekty zůstalo. V dubnu tu poprvé tančili 420PEOPLE a během roku s Novou scénou v Praze částečně prorostli. Dav přitáhl listopadový večer s Robertem Wilsonem, přednáška a performance v jednom. Mezipatro – Podesta slouží pro instalace. Od letošního ledna otevřela Nová scéna spolu se 420PEOPLE taneční studio pro laiky i profesionály. Je pravda, co uvádí v krátkém rekapitulačním článku o roce 2010 blog Nové scény: „Z podmračené budovy vzpurně zabalené do zelenkavého skla se stal celodenně přístupný veřejný prostor.“
Dramaturgie je to tedy eklektická. Zřejmě ale vychází z toho, co si lze provozně a ekonomicky dovolit. Mám dojem, že konkrétně ve věci hostování zahraničních osobností tance a pohybového divadla byli lidé na Nové scéně ze začátku mnohem, mnohem ambicióznější, než jak to vypadá po zpětném prolistování finálního ročního programu. A to považuji za největší zklamání a škodu – bylo totiž na místě doufat, že se Nová scéna do této dramaturgické linie zakousne a skutečně přiláká světovou tanečněpohybovou a divadelní špičku. V prvním případě jsem dokonce věřila, že trošku zakonkuruje Divadlu Archa. Těšila jsem se na nějakou zásadnější kontroverzi, na to, že Nová v názvu divadla bude také znamenat závazek zprostředkovávat nové trendy.
Přesto – rozproudit Novou scénu vůbec nebylo lehké předsevzetí. Nově se usadit na pražské divadelní mapě se jí podařilo. Takže její druhý rok očekávám s optimismem.
Ať je ostré jako břitva
Jsou chvíle, kdy je jasné, že se tuzemský divadelní život točí jako křeček v kolotoči. Zase se nepodařilo včas schválit pražské magistrátní kulturní granty. (Připomínám, že naposledy to kolem magistrátních grantů pořádně vřelo v roce 2008. Na tehdejší postoj Milana Richtera ke kultuře si ostatně může člověk maně vzpomenout, když se nyní zaposlouchá nebo začte do slov ministra kultury a jeho některých spolupracovníků – obávám, se, že v otázce vkusu by se shodli.) Nynější situaci na Magistrátu hlavního města Prahy (poté, co granty zastupitelstvo neprojednalo v prosinci 2010) Ádvojce vysvětlil jeho tiskový mluvčí Jiří Wolf (odpovídal 6. ledna); dávám mu tedy slovo: „Praha zatím nemá schválený rozpočet na letošní rok a granty lze schvalovat až na základě schváleného rozpočtu. Pravděpodobně by tedy bylo možné schválit kulturní granty po projednání rozpočtu, což je zatím plánováno na 17. 2. Technicky, po schválení rozpočtu, by mohly být na stejném zasedání projednány kulturní granty. Zastupitelstvo přitom schvaluje granty, u nichž částka přesahuje 200 tisíc korun, nižší částky schvaluje Rada hl. m. Prahy. Ta je pravděpodobně také schválí před tímto únorovým datem, i tyto granty ovšem mohou být uděleny až po schválení rozpočtu. Fyzicky budou potom granty uděleny za zhruba tři týdny až měsíc, což je doba nezbytná pro přípravy smluv, podpisy atd. Pokud by nebylo granty možné projednat na únorovém zasedání, posunulo by se jejich projednání na březnové zasedání Zastupitelstva hl. m. Prahy. To jsou možnosti, zatím žádný z těchto termínů prosím neberte jako závazný, protože program únorového zasedání není schválen. Podotýkám, že to, o čem píši výše, se týká jednoletých kulturních grantů. Víceleté granty poslední zasedání výboru pro kultury od těchto jednoletých grantů oddělilo a bude se o nich rozhodovat samostatně. Je možné, že budou také schvalovány na únorovém zasedání, ale je také možný pozdější termín. U víceletých grantů se ale bude rozhodovat o grantech na léta 2012 až 2015, je tady tedy jednoletý předstih a nehrozí prodlení.“
K tomu snad jen jediná reflexe. Nejčastější otázka, kterou jsem si loni u divadla a tance pokládala, byla: Proč? Proč vlastně vznikla konkrétní inscenace, jakou zásadní myšlenku její tvůrci sdělují a kam tato jejich konkrétní práce posunuje tanec nebo divadlo dál? V mnoha případech jsem se obávala, že za inscenací stojí především grantový a tvůrčí samospád. Lepší než deset drobností by byla jedna velká inscenace, která se ani za hranicemi neztratí a i značně okoralý divák po jejím zhlédnutí se zrychleným tepem padne na zadek.