Ačkoliv přelom roku vzbuzuje touhu po bilancování, pokusíme se ji co nejvíce potlačit a obrátit ji proti ní samé. Pro mnoho hudebních publicistů znamená sestavování žebříčků a rozvrhování osobních hodnot důležitý plod celoroční práce. V konfrontaci s toplisty renomovaných zahraničních magazínů si testují vytříbenost vlastního vkusu a na poslední chvíli shánějí nahrávky, které jim protekly mezi prsty. Je v tom kus slastně perverzní radosti z katalogizování, nicméně se tak otevírá celá řada problémů, o kterých je třeba mluvit.
Především narážíme na slova: kultivovat, vzdělávat, vytvářet hodnoty. Znamená snad psaní o hudbě přijetí role unaveného starce, který už všechno slyšel, zapletl se do řetězce souvislostí a teď s nadhledem hodnotí dílo z pozice jeho originality či formální invence? V dnešní situaci, kdy dělat hudbu znamená přehrabovat se v naplaveninách hudební historie, kdy dopředu nelze jít jinak než nacházením spojitostí ve frakturách hudebních paradigmat minulosti, již není místo pro myšlenku vývoje. Hudební scéna je nánosem vyvřelin, bobtná ze spodních vrstev a nutně tak narušuje představu o dějinách hudby, v nichž je třeba vše pojmenovat a zasadit do pevného kontextu. Hudební historie už není textem ke čtení, ale spíše členitou masou bez daného významu. Jak psát o hudbě? Můžeme i nadále oplakávat ztracený svět, v němž byla hudba předmětem posuzování. Anebo můžeme přijmout masu pokroucených výběžků jako mlčící monstrum, které se stále znovu učíme přinutit k řeči.
Na stránkách anglického deníku Guardian se před několika dny objevily fascinující fotografie ze současného Detroitu. S naším tématem zdánlivě nesouvisí. Yves Marchand a Romain Meffre s typicky evropskou optikou předkládají sérii snímků akcentujících tragédii postindustriální situace „města automobilového průmyslu“. Sledují především příběh chátrajících architektonických skvostů první poloviny 20. století. Tehdejší budovatelský eklekticismus se dnes zneklidňujícím způsobem propadá sám do sebe. Na fotografiích je někdejší lesk honosných divadel, muzeí a veřejných knihoven překryt nánosy spadané omítky a hroutícího se zdiva. Můžeme v tom spatřovat odlišné pojímání tradičních hodnot v Evropě a Spojených státech. Evropan se na tyto fotografie dívá se zděšením jako na akt kulturního barbarství. Drží si tak svou historickou kontinuitu. Samozřejmost archivování a udržování kulturních památek v sobě má něco z touhy po nesmrtelnosti.
Je zde ovšem také opačné východisko: nesmrtelné rovná se neživé. V jistém ohledu je ruina znakem života v mnohem větší míře než majestátní monument. Odhaluje nám fenomény, které se vyjevují až v hraničních aktech rozkladu, koroze, zřícení. Lehkomyslnost, se kterou v Detroitu nechávají zanikat odkaz minulosti, má svůj pozitivní aspekt. Je dokonce možné mluvit o kontinuitě sedimentu kulturní paměti, která ztrácí své ostré rysy a stává se sumou sémiologických (ná)znaků, jež je možné rozpoznávat, ale nikoli uchopovat, jelikož existují vždy jen spojitě.
Tak se vracíme k úvodnímu odmítnutí publicistiky, která se ve jménu objektivity a hodnocení brání přívalu hudebních nápadů, žánrových klišé, rytmických záškubů a fragmentů písňových textů. Žádáme si kritické berličky. Možná ale jenom petrifikujeme vkus jednotlivců, kteří dříve hledali jazyk pro nové formy hybridního umění, aniž by jej chtěli ovládnout a zrušit jeho heterogenní poukazy k budoucím fascinacím.
Autor je hudební publicista.