V internetové diskusi pod povídkou Hrnec, která zvítězila v soutěži na téma chudoba, vypsané časopisem Tvar, a která byla publikována na stránkách Deníku Referendum, jsme se mohli přesvědčit o tom, jak se dnes čtou literární texty. Dana Venclová nenapsala nijak výjimečnou povídku, nicméně reakci, již vyvolala, stojí za to nastínit z bližší perspektivy. Podle mého soudu, mnohokrát potvrzeného během několikaleté praxe knihovníka, se v příspěvcích několika diskutérů promítl hegemonní přístup k umění a literatuře především.
Hrnec se odehrává v současné Indii a jeho tématem je bída. Autorka se zaměřila mimo jiné na vztahy mezi protikladnými společenskými třídami a v krátké črtě s pochopením až dojemným odvyprávěla příběh člověka, jehož život se děje v kulisách systémové chudoby. Stylistické prostředky, jichž využila, jsou na můj vkus až příliš vyděračské, na některých místech hraničí s kýčem, anebo do kýče volně přecházejí. Text ale čtu také s ohledem na to, že byl psán ad hoc, „tematicky“ a že porota – nejspíš záměrně – nevybírala vítěze z okruhu těch, kteří už někde a někdy publikovali.
Zmíněná diskuse toto vše pomíjí; způsob, jakým je povídka napsána, jaký slovník využívá, jak rozvíjí téma, jak pracuje s jednotlivými motivy, jaké emoce chce vyvolávat – nic z toho diskutéry nezajímá. Jako klíčový problém se pro ně totiž ukazuje především pointa, a sice že z měděného hrnce, v němž se vaří pro deset lidí, má nakonec žrát pes! A dále s vášnivým nasazením řeší to, jestli bylo, je či v budoucnu bude v Indii možné, aby si „žena z vyšší (…) společnosti nenechala prát prádlo, natož své spodní, někde venku v řece – a spolu s prádlem jiných“, jestli film Milionář z chatrče, v Hrnci zmíněný, je či není bombajský a roztančený; zkrátka jestli vše, co si Venclová dovolila v povídce použít, striktně odpovídá realitě. A verdikt je zdrcující: „V povídce, která je jinak dobrá, reálie nesedí tak moc, až je to směšné.“
V plné síle před námi vyvstávají dva velké problémy dnešního masového čtenářství. Jedním z nich je nárok absolutní realističnosti. Znám jej důvěrně, mnohdy s pobavením poslouchám, kterak si lidé v knihovně mezi sebou stěžují tu na toho, tu na jiného autora, že si dovolil zkreslit realitu, až byla k nepoznání. Hlídají umělce ostražitě, a ujedeli mu občas pero do té míry, že psané neodpovídá prožitému, snesou se na něj trapňoučké: „Sím sím, on lže, ono to bylo úplně jinak!“ Odbočky ven z našeho žitého světa si mohou dovolit jen autoři scifi a fantasy. Svým způsobem jde o primitivnější variantu polemik z devadesátých let, kdy byla deníková literatura dávána do opozice k „tradiční“ próze a poezii.
Není to ovšem jen lid obecný neveřejný, kdo takto uvažuje. Nedávno jsem totéž vyslechl od jistého veřejně známého politologa: bavili jsme se spolu o románech napsaných na téma šoa a já si dovolil zkritizovat autory, jako je například Steve SemSandberg, že ke svému dílu přistupují výhradně jako dokumentaristé. Nastudují si reálie, zkonstruují protagonistu a šup, máme tu dvacátý třetí román na nápěv společensky závažný. Politolog opáčil, že říkám nesmysly, dobrý román přece především zprostředkovává fakta.
Druhým problémem, který ale vnímám jako poněkud závažnější, alespoň pokud jde o jeho kulturněspolečenský dosah, je nutnost totálního zpředmětnění. Napsal mi přítel básník, že viděl v kině film, a když si pak přečetl recenze, nestačil se divit, jak nablblá je naše filmová kritika. „Ten požadavek dořečenosti, doslovnosti a dovysvětlování do poslední blechy v kožiše psa, mihnuvšího se v pozadí jediné scény, ten požadavek tupé ,životní‘ logiky – z toho všeho by se jeden vošukal do ucha, nemluvě o tom, že se tento požadavek tvůrci filmů snaží přeochotně plnit, protože jinak by místo točení filmů seděli doma a točili mlýnek prsty.“ – Z toho nutno vyvodit, že by dnes nemělo v umění být správně ponecháno nic, co na sebe vrství významy, že by se neměly připustit žádné dynamické stavební prvky; naopak, umělec by měl přepínat mezi čím dál detailnějšími záběry skutečnosti tak, abychom si byli jisti, že nám nic nezakrývá, nezamlčuje, že to, s čím jsme konfrontováni, je skutečně realita sama.
Ano, často jsem volal po tom, aby literatura promlouvala jazykem reality. Reagoval jsem na poměry, jež dlouho vládly mezi autory zahrnovanými do kompendií a výkladových rámců současné literatury. Zdálo se mi, že je mezi nimi až příliš mnoho takových, kteří ostentativně kašlou na fakta, aby mohli s urputností experimentátorů znovu a znovu ohledávat hranice literatury samé. Výpůjční statistiky v knihovně a každodenní provoz této veřejné instituce mi však rychle ukázaly, že masový čtenář v drtivém počtu případů ono velké umění estetické autoreflexe opomíjí, anebo jinak, že ho rozhodně nevyhledává, a dostaneli se mu přece jenom do ruky, chvatně se ho zbavuje. Velký svět literatury je úplně jinde, mimo dotační programy, mimo díla stipendistů. Guruové imaginace si otevřeli workshop na produkci otevřených významů a plovoucích signifikantů, zatímco na protějším břehu se sepisují příběhy, v nichž je předem vše jasné, reálné a hotové.
Co z takové situace můžeme vyvodit? Snad jen tolik, že požadavek realističnosti si svůj smysl drží už jen v rozštěpu, který vyvolává. Protilehlé tábory na sebe vzájemně působí, byť si to skupina experimentu asi jen sotva připustí. Pohybujeme se v prostoru neustálého sporu, a jen díky tomu můžeme kritizovat na obou pólech čtenářského spektra.
Považujme Hrnec za zvláštní úkaz – od literárního časopisu bychom čekali úplně jiný text, než který porota vybrala. Nuže. Poté, co se objevil v internetovém prostoru, obestřel jej dech lidové kritiky. A ta hovoří jasně: Dejte nám realitu! Vraťte nám skutečný svět! Zanechte výmyslů!
Tuším, že dnes stojíme někde uprostřed a že bude třeba tomuto dvojímu tlaku uniknout úplně jinou cestou.
Autor je literární kritik a knihovník.