Když Jiří Hájek na počátku šedesátých let reagoval na úspěšný prozaický debut Jarmily Glazarové Roky v kruhu z roku 1936, cosi na té knize se mu nezdálo. Podezříval autorku, že se snaží čtenáře obalamutit spokojeným životem v kulisách první republiky, v pokojích moderní vily s velkými okny. Soužití mladé ženy s lékařem o třicet let starším, to vše mu přišlo až příliš podezřelé. Dílko, na němž se mohly stavět stalinské monolity socialistického realismu, nemělo naplnit předpoklady dobové literární kritiky – uvízlo totiž v příliš mělkých vodách jakési vyšší harmonie.
Kdoví, co ho tehdy k jeho pochybnostem vedlo. Život domácí paní Jarmily bychom mohli považovat za harmonický jedině tehdy, pokud bychom si odmysleli větší část knihy. Tu, ve které uprostřed noci buší na okno muž, jehož družka chtěla pomocí jehlice potratit a spolu se svým nenarozeným dítětem právě i sama umírá. Anebo tu, ve které se lékař na svých denních pochůzkách ocitá v domě opilce, jenž rozmlátil kuchyň sekerou, přizabil ženu a vyhnal děti.
Hájkův čich na dobře napsanou realistickou črtu musel být jistě vycvičen tak dokonale, že mu jej dnes můžeme leda tak závidět. Kritik jeho školení mohl jen stěží namítat, že všechno to vylíčené utrpení horníků, všechna ta nezřízená animalita, barbarská pakultura chlastu a tvrdé dřiny ve jménu uhelné jámy je pouhou stafáží maloměstské lásky uzavřené v luxusu – to by Jarmile i jejímu muži dosti křivdil a celý ten román musel překroutit.
Proč tedy ta podezřívavost? – Myslím, že odpověď se nám nabízí jediná: zárodky Hájkových pochybností vyrážejí z nakypřených záhonů. Svět, ve kterém Jarmila s tátou (jak svého partnera nazývá) žijí, je vlastně rozdělen do dvou nesourodých celků. Na jedné straně je to každodenní povinnost lékaře, tedy plný úvazek v ordinaci a s ním spojené výjezdy k zákrokům prováděným přímo v tuberkulózních chalupách prvorepublikových proletářů. Druhá půle se cele odehrává na parcele, jež je ohraničena plotem – a táta s Jarmilou na ni vycházejí jako do svého Tuskula. Zahrada, místo vzdálené od světa, prostor, na němž se mohou věnovat svým vášním, přehazovat hlínu, vkládat do ní sazenice a nemyslet přitom na děsné scény ze slezského chudobince.
Obě části tohoto románového světa drží pospolu velmi zvláštní vazbou. Intenzivní, snad až lepkavou. Příkladem budiž oslava prvního máje. V městečku se slaví Svátek práce a na tribuně křičí do davu vizionáři pokroku. Jarmila tuší, že něco visí ve vzduchu: „Rudý je plamínek hornického kahanu, rudá je výheň vysokých pecí. (…) Rudý je symbol jejich ideálu, rudý je prapor toužené nové země s novým řádem, se spravedlností pro všechny, s prací pro všechny, s rovností pro všechny.“ – Takové je město. A zahrada? „Nevýslovné, hluboké ticho. (…) Na přední zahrádce planou tulipány smyslnou výhní. Do otevřených rtů přijímají polibky paprsků a včel na chvějící se jazýčky blizen. Bílé a růžové hyacinty se ostýchavě pozastavují nad touto nestoudnou žízní a zahalují si hlavičku hustým závojem vůně. Vůně je všude. Vůně stoupá vzhůru, vůně vše obestírá.“
Kdo tehdy stál o takovou vášeň? Jiří Hájek to asi nebyl. Kdo by se zajímal o lékaře, jemuž péče o záhony pomáhala přežít každodenní boj o cizí životy? Koho vlastně dojímalo šťourání v prsti, když bylo třeba budovat přehrady a elektrárny?
Když dnes Roky v kruhu čtu, zdá se mi, že jsme na tom skoro stejně. Kecy o investicích doléhají k ovocným stromům a k řadám květin. Svět je stále rozštěpen a leckdo si možná i dnes myslí, že „nestoudná žízeň po bliznách“ leda tak odvádí pozornost od vyšších úkolů, od skutečné práce.
Jarmila Glazarová: Roky v kruhu. Družstevní práce, Praha 1936, 444 stran.