Táta od rock’n’rollu

Komu náleží titul „King of rock’n’roll", je zřejmě všem víceméně jasné. Ale kdo si přisvojil hrdé přízvisko „Daddy of rock’n’roll", už asi bude vědět málokdo. Sláva Wesleyho Willise k nám nepronikla a ani ve Spojených státech, své rodné zemi, nepatří právě ke známým umělcům. Přesto je právě on ztělesněním jedné hudební oblasti – ne však rock’n’rollu, jak by si snad přál, nýbrž žánru nazývaného „outsider music".

V uměleckém světě outsiderů se vždy najde někdo, o kom se bude tvrdit, že je outsiderem ve světě outsiderů nebo že představuje vrchol žánru. Adeptů na tuto čestnou pozici by bylo víc. Možná že by Willis na pomyslnou první příčku hitparády největších mimoňů nakonec nedosáhl, je nicméně výraznou osobností, která se od svých souputníků v mnohém liší.

Démoni a klávesy z K­-Martu

V říjnu roku 1989, ve svých šestadvaceti letech, začal Willis slyšet tajemné a hrozivé hlasy. Byl hospitalizován a záhy mu byla diagnostikována chronická paranoidní schizofrenie. Willis mluvil v souvislosti se svou nemocí vždy o démonech schizofrenie a často uváděl i jejich jména: Heartbreaker, Nerve­wrecker, Meansucker. Své psychotické ataky ­popisoval výrazem „hellride", naopak rockovou hudbu, jediný aspoň trochu účinný protijed na své „pekelné jízdy", nazýval prostě „joyride".

Ve volných chvílích se Willis potloukal po ulicích rodného Chicaga a věnoval se kresbám propisovačkou, které pak na ulici prodával. Tato naivní dílka později posloužila jako obaly jeho četných alb. Wesley měl totiž vedle výtvarné ctižádosti i hudební ambice. V roce 1992 založil s několika chicagskými rockovými hudebníky skupinu Wesley Willis Fiasco, ve které zastával post sólového zpěváka. Skupina vydala jediné studiové album, nazvané Spookydisharmoniousconflict­hellride. V názvu se opět objevuje zmíněný bolestný středobod Willisova osobního života ovládaného démony, kvůli nimž se ostatně kapela v roce 1996 rozpadla.

Willis byl ale tou dobou už známá postava, požívající svého druhu kultovní statut. Vydal se na sólovou dráhu vyzbrojen jen klávesami Technics KN1200, zakoupenými údajně v K­-Martu. Prakticky všechny skladby byly od té doby tvořeny automatickým klávesovým doprovodem, autor sám se omezoval jen na občasnou harmonickou změnu a v pravý čas stisknuté tlačítko fill­-in a ending. Všechny písně jsou si dosti podobné až identické a liší se pouze textem. Ten je ve většině skladeb interpretován jako parlando, refrén písně je pak prozpěvován – anebo spíš vykřičen – na dvou, třech tónech. Texty písní se zabývají buď ikonami rocku či popkultury (Alanis Morissette, Elvis Presley, Jello Biafra, Arnold Schwarzenegger), nebo popkulturními fenomény obecně (McDonald’s, North­west Airlines).

Batman, Spiderman, obezita

Speciální odrůdou Willisových skladeb jsou písně dodávající svému interpretovi sebevědomí v boji s démony. Tyto písně nezřídka pojednávají o souboji s nějakým superhrdinou, například v písni nazvané Vypráskal jsem Batmanovi prdel se praví přibližně toto: „Batman si ­myslel, že je dobrej, ale byl to v první řadě zmrd. Srazil jsem ho na zem. Vstal, spráskal mě a srazil na zem. Vrátil jsem se a srazil jsem na zem jeho. Byl to fakt debil." Téměř identický příběh se odehrává i v písni Vypráskal jsem Spidermanovi prdel, rozdíl je jen v tom, že drzejší Spiderman se odvažuje obtěžovat Willisovu dívku, za což ho hudebník hodí na radiátor a spráská ho gumovou hadicí. Nachlup stejně dopadne také Superman v písni Vypráskal jsem Supermanovi prdel. Tyto v podstatě rozmarné příhody ale v autorově repertoáru často střídá peprnější střelivo, které se ani neodvažuji před desátou hodinou překládat. V jedné písni se například zpívá: „Suck a polar bear’s funky ass! Suck a racehorse’s cock with Heinz Tomato Ketchup! Suck a donkey’s shitty ass! Suck a male camel’s dick with Hoisen sauce!"

Nejedná se však o planou koprolálii, nýbrž o druh obranného mechanismu. Sám autor uvádí, že má množstvím nechutností, sprosťáren a hrubostí zapudit obtížné démony stále kroužící kolem jeho hlavy. Zajímavé je, že Willisův veřejný autoexorcismus byl na koncertech přijímán neobyčejně vděčně. Co by u jiného vyznělo jako vrchol nechutnosti, získalo v jeho podání nádech jakýchsi hymnů, poťouchle veselých a hluboce smutných zároveň. Je třeba dodat, že skandování banálně zaumných textů do automatického doprovodu má zvláštní kouzlo a některé písně mají téměř charakter hitu – například skladba Rock’n’roll McDonald’s, známá z filmu Morgana Spurlocka Super Size Me (2004), v níž zazní i jedno z Willisových častých témat: tloušťka. Zpěvák byl značně obézní a i tento aspekt života jako by ho symbolicky spojoval s americkou popkulturou.

See what develops

Film Daniela Bittona z roku 2003, nazvaný Daddy of Rock’n’roll, je důkazem Willisova okrajového, nicméně kultovního postavení. Ukazuje Willisovy všednodenní aktivity a zpovídá některé jeho přátele a fanoušky, mezi něž se počítá i známý producent Steve Albini či Jello Biafra, opěvovaný v jednom z Willisových songů. Zatímco samotná hudební produkce i přes mnohé tíživé texty působí pozitivně, film ukazuje svého hrdinu jako mučenou duši ploužící se ztěžka městem a zoufale se snažící samu sebe utvrzovat v pověsti aspoň lokální legendy. Písně pojednávají o zpěvákových bezprostředních zážitcích tak doslovně, že se leckdy omezí na pouhý popis banální události a mnoho písní končí nejenom Wesleyho tradiční mantrou „Rock over London! Rock on Chicago!", nýbrž často i doslovnou citací reklamního sloganu: „Polaroid – See what develops" nebo „Wallmart – It’s always the low price. Always." Wesley nerebeluje proti společnosti, naopak, opěvuje její ikony, celebrity a vývěsní štíty. Z hlubin svých „pekelných jízd" vidí náš svět jako místo, na němž je snadné žít.

Willisovo umění nebylo vždy přijímáno beze zbytku. Will Sheff, publicista a frontman skupiny Okkervil River (která hostovala na posledním albu jiného umělce bojujícího s démony, totiž Rokyho Ericksona, viz A2 č. 22/2010), popsal jedno z vystoupení jako „nepříjemnou kombinaci pouličního muzikantství a freak­-show pro obveselení studentů". Naproti tomu Jello Biafra, který Willisovi na svém labelu Alternative Tentacles vydal tři řadové desky a dva výběry nejlepších skladeb, charakterizuje Willisovy písně jako zároveň znepokojující, veselé, tupé i opojné. O hudebníkovi hovoří jako o naprosto upřímné a originální postavě, zosobňující v jeho očích opravdový punk rock. Poté, co Wesley Willis na jaře 2003 zemřel, se na stránkách Alternative Tentacles objevil nekrolog končící citátem z jedné Willisovy písně: „We love you like a Milkshake." Pod tímto názvem si také můžete na serveru Archive.org poslechnout willisovskou kompilaci nahranou různými hudebníky. Kolovrátkové melodie mají v nové interpretaci mnohem blíž hudbě. Jen jedno chybí – Willisův nezaměnitelný zpěv.

Autor je divadelník a hudebník.