Důsledná nepřizpůsobivost

„Tichý? Kde by byl? Trajdá někde po ulicách a fotí svět,“ vítá pozdějšího popularizátora fotografova díla Romana Buxbauma Tichého sousedka. Replika z brněnské inscenace Tichý Tarzan (zcizené deníky fantoma erotické fotografie) shrnuje i to, jak postavu Tichého vykreslil autorský tým pod vedením mladé režisérky Anny Petrželkové. Nejedná se o snahu zodpovědět otázky, které vyvolával jako fotograf v otrhaném kabátě, tajně zachycující na ručně vyrobený aparát kyjovské ženy ve všemožných pózách. Hra netouží definitivně vyřešit, zda byl Miroslav Tichý svébytný umělec, nebo voyeur pořizující fotografie jako autoerotické pomůcky. Místo toho dává nahlédnout do jeho vlastní filosofie. „Jste normální? – Nejsem,“ odpovídá Tichý lakonicky na otázku jedné z postav a divoce se směje. Jeho „tarzanství“ nespočívá ani tak v odraném vzhledu, pijanství a podivínství, jako spíše v celoživotním programovém protestu proti společenským očekáváním. Courat po ulicích, fotit a nic víc z toho – to přece není normální.

Život je iluze

Inscenace Tichého zpodobňuje téměř jako aktivního stoupence některých nietzschovských či schopenhauerovských myšlenek. Pro kyjovského fotografa neexistují privilegovaná místa, záběry či témata. Co je světové, se nutně odehrává i ve dvanáctitisícovém městě na jižní Moravě. Banální rozhovor dívek na koupališti může být stejně důležitý jako fundovaná debata odborníků. Lechtivé ušmudlané obrázky Kyjovanek a kyjovských zákoutí jsou stejně hodnotnou zprávou o životě jako technicky perfektní akt z ateliéru. „Kdo poznal moře, ten pochopil svět. Já jsem však všechno objevil tady, v Kyjově,“ hlásí fotograf v další replice.

Představením se jako refrén nese konstatování, že celý život je jen iluze. Naše myšlenky, touhy, hodnoty, vlastní tvorba, nic z toho nemá význam. Na konci hry Tichý dospívá k závěru, jenž může znamenat absolutní nihilismus, ale také osvobození: „Je mi jedno, jestli žiju, nebo nežiju.“

Podle tvůrců mělo obsazení Ivany Hloužkové do hlavní role zpochybnit pohled na Tichého jako na úchyla, pro kterého je focení pouze záminkou ke šmírování cizích žen. Takový režijní krok má možná zdůraznit i Tichého zálibu v nejednoznačnosti. Chlapa může hrát muž i žena, není v tom rozdíl. Na jevišti se před diváky i Tichým promítají zásadní momenty fotografova života, od vyloučení z Akademie výtvarných umění přes dočasné pobyty v kroměřížské psychiatrické léčebně, zážitky z kyjovské plovárny až po světový věhlas, kterého Tichého fotografie dosáhly po roce 2000. Umělec sedí v křesle a epizody jeho bytí se před ním odvíjejí jako políčka na celuloidovém pásu fotografického filmu. Zda se autorům podařilo při rešerších objevit nějaké nové skutečnosti o jeho životě, je otázka. V inscenaci se totiž setkáváme pouze s informacemi, které jsou poměrně známé.

Mimo instituce

Zatímco jednoznačnému hodnocení fotografova díla se hra vyhýbá, poměrně jasně se vymezuje proti způsobu, jakým jeho snímky pronikly do povědomí kunsthistorického světa. Tichého dílo proslavil již zmíněný rodinný známý Roman Buxbaum, který vlastnil některé jeho fotografie. Tichý bez vlastního zájmu a přičinění vystavoval ve Španělsku, Spojených státech, Švýcarsku, Německu či Velké Británii. Jeho fotografie se nyní prodávají za statisíce. Kyjovský solitér ale sám o úspěch nestál. V posledních letech života už ani nefotografoval. A Romanu Buxbaumovi podle svých slov údajně žádné své fotografie nikdy nevěnoval. Tichého světové úspěchy představuje inscenace v přímé souvislosti s jeho pobytem v psychiatrické léčebně. Fotografovi tu násilím svlékají jeho starý kabát, který téměř nesundával, záplatoval jej a díry spojoval dráty. Je to chvíle znásilnění kategoriemi, proti nimž se Tichý celý život cíleně vymezoval. „Komunisti, kapitalisti, fašisti! Všechno byste jen přepočítávali na peníze,“ křičí hlavní postava.

Tichý Tarzan nechce vyřešit, zda byl kyjovský solitér geniálním umělcem, který přepíše dějiny československé fotografie, nebo produktem dokonale zvládnutého kurátorského počinu se silným lidským příběhem. Hra spíše zpochybňuje kontext, který je dnes pro nás v souvislosti s chápáním uměleckého díla samozřejmý. Odmítá přijmout, že umění musí být všeobecně známé, má tržní hodnotu a je institucionálně závislé na systému galerií, muzeí a kurátorů. Podivuje se nad tím, že může či dokonce musí být i navzdory autorovu přání zveřejněno v zájmu vše­obecného potěšení.

Autorka je publicistka.