Mechanické otisky

Celoživotním tématem německých fotografů Bernda a Hilly Becherových se staly formy průmyslové krajiny a architektury. Soubor pětadevadesáti černobílých snímků industriálních krajin z německého Porúří, Velké Británie, Francie a Spojených států před nedávnem vystavila pražská Galerie Rudolfinum.

Nová věcnost

Průmyslovou architekturu fotografovali manželé společně od roku 1957. Podle teoretika Heinze Liesbrocka iniciovala jejich koncept fascinace živým průmyslovým ruchem Porúří, jenž se radikálně zaryl do podoby tamní krajiny i života Porúřanů. Funkce průmyslových staveb však Becherovy nezajímala, přistupovali k nim jako k čistým tvarům. Výsledkem jejich padesátileté práce je typologie vodojemů, těžních věží, vysokých pecí či plynojemů. Systematicky mapovali i panoramata průmyslových areálů z jiných oblastí a jejich propojení s okolní krajinou. Tento přístup má kromě typologického i historický rozměr. Zaznamenávali stavby, jimž hrozilo uzavření nebo byly určené k demolici. Podle Liesbrocka řada z nich zbourání nakonec unikla a některé se dokonce staly kulturní památkou právě díky práci obou fotografů.

Teoretikové řadí Becherovy k pokračovatelům „nové věcnosti“ ve fotografii, která se prosadila ve dvacátých letech minulého století. Nová věcnost vyznává nemanipulovatelnost fotografického obrazu a jeho mechanickou podstatu. Krásu je třeba hledat v objektu samém. Kopec, komín, silo, hromada štěrku, koleje, drát, náhrobek, malá zahrádka v těsném sousedství hutě – původně se liší jen tvarem. Funkce a hodnoty, které tvarům přisuzujeme, jsou druhotné, subjektivní otisk autora ve snímku je nežádoucí. „Proč bych měl své nálady a pocity přenášet na něco jiného, co může mluvit samo za sebe?“ cituje Liesbrock zásadní otázku Bernda Bechera.

Svou celoživotní cestou za mechanickým obrazem industriální krajiny si Becherovi vysloužili pověst jedněch z prvních průkopníků konceptuální fotografie. Jsou také zakladateli takzvané Düsseldorfské fotografické školy. Vznikla při Kunstakademie Düsseldorf, kde Bernd Becher v letech 1976 až 1996 působil jako profesor fotografie. Ke škole patřili další známí němečtí fotografové, například Andreas Gursky, Candida Höferová nebo Thomas Ruff. Objektivita, typologizace či střízlivost pronikly i do jejich přístupu k fotografii.

Dvojí subjektivismus

Objevíme podobnou tendenci i u nás? Ačkoli se koncept ve fotografii prosazuje v druhé polovině minulého století i v Československu, místo snahy o čistou objektivitu je domácí tvorba obecně prodchnuta surrealistickým duchem, hrou významů a melancholií. Zajímavé je srovnání Becherových s nejslavnějším českým představitelem „nové věcnosti“, o generaci starším Josefem Sudkem. Zatímco u Becherových převládá zájem o formu, Sudka fascinuje atmosféra, nálada a dojmy aktuální chvíle. Proto klade tak velký důraz na světlo ve fotografii, prvek, který se Becherovi pokoušejí co nejvíce neutralizovat.

Subjektivismem je prodchnutý i československý dokument. Z fotografií našich nejznámějších dokumentaristů, jakými jsou Josef Koudelka nebo Bohdan Holomíček, je patrný jasný autorský přístup. Nutnost nalézt vlastní projev propagovala i česká teoretička fotografie Anna Fárová. Namísto fotografické formy jako by primární roli hrálo fotografovo téma. Totéž platí i pro Jindřicha Štreita či Viktora Koláře, kteří se sami ve svých dokumentech otevřeně hlásí k surrealismu. Srovnání Koláře a manželů Becherových je zajímavé i v tom, že se všichni celý život zabývají tématem industriální krajiny. Zatímco ale Becherovým jde o její formu samu o sobě, soustředí se Kolář ve svém celoživotním cyklu Ostrava na to, jakým způsobem formuje průmyslové město povahu člověka.

Československý lyrismus a surrealismus na jedné straně a přísný formalismus německé Düsseldorfské školy na straně druhé mohou být v důsledku jen dvěma stranami jediné mince. Stačí připomenout úsilí Becherových, které předcházelo zmáčknutí spouště. Znamenalo i několikadenní čekání na optimální světlo, prodírání se křovím, šplhání do vysokých strání kvůli panoramatu, věčné tahání fotoaparátu po úzkých rampách, osekávání větví, které vadily kompozici, rodinné výlety jako nikdy nekončící objíždění starých průmyslových budov. Není toto samotný vrchol subjektivismu? Osobní zápas dvou lidí při cestě za objektem, na jejímž – podle nich vítězném – konci musí čekat jen popření sebe samých.

Autorka je publicistka.