Triumf vegetace nad kulturou

V době, kdy knižní reklamy své produkty bez obalu propagují slovy „nejúspěšnější", „nej­čtenější" nebo „už vyšly dva miliony výtisků", se literární ceny stávají posledním garantem zbytkového estetického hlediska v jinak čím dál komerčnější sféře literárního byznysu. Nebo se přinejmenším pokoušejí ve čtenáři tento lehce nostalgický pocit vytvořit – tak jako Goncourtova cena, jejíž tradice sahá do prostředí pařížských literárních elit počátku 20. století.

Proto se i Michel Houellebecq, dosud známý spíše svými kontroverzemi a značnou čtenářskou popularitou, v okamžiku, kdy tuto cenu před rokem obdržel, dočkal náležitého estetického posvěcení, přičemž kritika začala vyzdvihovat tradičnost oceněného románu se stejnou samozřejmostí, s níž zdůrazňovala někdejší autorovu provokativnost. Mapa a území je skutečně nejuměřenější a nejklidnější Houellebecqovou knihou, otázkou zůstává, zda je také knihou nejlepší. V čem vlastně – kromě udělené ceny – spočívá její výjimečnost? Jistě ne ve spojení žánru krimi s existenciálně laděným příběhem, což je žánrová kompozice, kterou úspěšně exploatuje dlouhá řada u nás oblíbených severských „detektivek". A problematický je i autorův eklektický rukopis, který na první pohled svými estetickými kvalitami příliš neohromí.

Mezi kritikou a fetišismem

Při bližším čtení však zjistíme, že Houellebecqův stylový amalgám není pouze výsledkem autorské nedbalosti, ale vychází z hlubšího záměru. Jeho součástí je návrat k realistickému popisu, ovšem jedná se o degradovaný realismus dneška, povážlivě kontaminovaný jazykem reklamy, marketingu a žurnalismu. Jeho snaha o exaktnost je bližší vědeckému diskursu sociologie či ekonomie než tradičně „krásnému" literárnímu výrazu. Jsme tak svědky zpovrchnění a ekonomizace jazyka a myšlení, což zároveň odráží čím dál hlubší průniky ekonomických principů do privátního světa, tedy jedno z ústředních Houellebecqových témat už od jeho prvotiny.

V tomto kontextu věcný styl lavírující mezi ironií a zbožním fetišismem odráží naše vlastní nevyrovnané postoje k ekonomickému systému, v němž žijeme. Postoj adorujícího zákazníka („to auto bylo zkrátka dokonalé") se neuroticky střídá s kritikou téhož konzumního přístupu („jsme v bodě, kdy úspěch na trhu opravňuje a zhodnocuje cokoliv, nahrazuje všechny teorie, nikdo už dál nevidí, vůbec nikdo"). Navíc ve světě, jehož hodnotovému žebříčku vládne hodnota tržní, se lidská identita zúžila na profesi, kterou dotyčný vykonává. Autorovu fascinaci „profesními typy" a pracovními prostředími, jež tvoří další opakující se motiv jeho románů, v Mapě a území nejlépe vyjadřuje malíř Jed, který se pokusí o „analýzu výrobních podmínek společnosti své doby" prostřednictvím obrazů současných profesí. Jeho snaha „popsat (…) jednotlivá soukolí, jež spoluumožňují chod společnosti" by tak mohla vyjadřovat i Houel­lebecqovo autorské krédo.

Svět bez naděje, dětí a žen

Nicméně Houellebecqova výjimečnost nespočívá pouze v rovině sociologizujícího či ekonomizujícího popisu, jehož věcnost by odkazovala stejnou měrou ke klasickým realistům jako k Marxovi. Ve svých románech – a Mapa a území není výjimkou – se mu totiž daří uchopit mnohem hlubší, existenciálnější vrstvy současnosti, než představuje mechanismus sociálně­-ekonomických vztahů. Houellebecq v nich zachycuje životní pocit dosud blahobytného Západu, jehož osamělost, únavu, melancholii stárnutí a tušení neodvratného úpadku vyjadřují osudy románových hrdinů.

Román Mapa a území předkládá hned tři varianty životního příběhu, které se liší pouze mírou bezvýchodnosti. Výtvarníka Jeda, spisovatele Houellebecqa, který je v románu vykreslen s autobiografickou sebeironií, a policejního komisaře Jasselina spojuje absence „spřízněnosti se životem". Jejich introvertní životy, postupně zbavované jakékoli vitality či vášně, upadají do čím dál hlubší pasivity, izolace a smutku. Nejkrajnějšími případy jsou právě Jed a postava Houellebecqa, kteří působí jako bytosti z onoho světa – ostatně spisovatel zde cituje Comtův výrok, že „lidstvo se skládá více z mrtvých než z živých". Proto nepřekvapí, že navzdory biografickému rámci vývojového románu, sledujícího celý Jedův život, při čtení převládá pocit strnulosti a nehybnosti. Možnost plného a dlouhodobého štěstí je podle Houellebecqa nepravděpodobná, ačkoliv připouští krátkodobý pozdně kapitalistický ideál bezdětného hédonismu: „klidné, nesnobsky vytříbené štěstí, které západní společnost nabízí zástupcům svých středních a vzdělaných tříd v půli života". Ne náhodou je tomuto ideálu nejblíže Jasselin, v jehož životě na rozdíl od ostatních postav figuruje žena, s níž udržuje dlouholetý partnerský vztah. Oproti tomu Jed, jehož matka spáchala velmi záhy sebevraždu, není schopen takový vztah vybudovat, a tak jeho mužský autismus, který zdědil po extrémně uzavřeném otci, čas od času naruší pouze styk s prostitutkou.

Houellebecq zde jako vypravěč plynule přechází od pichlavé ironie k trpké rezignaci, od soucitu k misantropii, kterou nejlépe vyjadřuje jeho románový jmenovec: „uznávám, že s lidským druhem cítím jen malou spřízněnost". Jeho postavy místy projevují větší solidaritu se zvířaty než s lidmi a rozhodně preferují zvířata přinejmenším před dětmi. Ostatně láska ke psu coby poslední možný citový vztah je dalším autorovým leitmotivem. Celkově i zde Houellebecq nabízí vizi neutěšeného, citově a sociálně atomizovaného světa, jehož podoba se ovšem příliš neliší od té, kterou známe z předchozích románů. Ubylo však provokativně vyhrocených názorů, drásavá bezvýchodnost už nevede k žádné vzpouře proti osudu, k žádným zoufalým pokusům aspoň jedinkrát a za jakoukoli cenu dosáhnout štěstí, jakkoli krátkodobého, tak jako se o to pokusil Bruno v Elementárních částicích (1998) nebo Daniel v Možnosti ostrova (2005). Houellebecqův nový román od začátku charakterizuje atmosféra útlumu, autorský odstup a až nelidská nestrannost, přičemž se zdá, jako by vše­obecná únava, již v románu líčí, do značné míry zasáhla i autora samotného.

Názory stárnoucího humanisty

Na druhou stranu díky tomu, že se Houellebecq do jisté míry vzdal masky cynického provokatéra, můžeme jen zřetelněji zahlédnout jeho skutečnou tvář, tvář pesimistického humanisty, který trpí neutěšeným stavem světa a snaží se otevřít oči i svým čtenářům, vyprovokovat je k nesouhlasu s takovou realitou, přivést je z lhostejnosti k citové odezvě. Zatímco dosud se jeho Schopenhauerem inspirovaný humanismus projevoval ­negativně, nepřímou formou, jako například rozvíjením témat, jež patří v dnešní společnosti k tabuizovaným (eugenika, eutanazie, islamofobie apod.), v Mapě a území nabývá nečekaně přímé a pozitivní podoby. Nejpatrněji se to projevuje v autorově postoji k sebevraždě, jak ukazuje epizoda s eutanazií, kterou tajně, navzdory synově nesouhlasu, podstoupí Jedův otec ve švýcarské klinice Dignitas.

Tato změna pohledu souvisí zřejmě i s křesťanskými motivy, které se v tomto románu v nebývalé míře objevují, ať už v podobě odkazů na liturgický kalendář („letnice", „svatodušní pondělí", „víkend Nanebevzetí"), tak především v podobě utajeného křtu postavy Houellebecqa a jeho následného katolického pohřbu. Autor uzavírá jakýsi kruh a navrací se k debutovému románu Rozšíření bitevního pole (1994), kde se poprvé a nakrátko objevila postava katolického kněze, jelikož v následujících románech Houellebecq projevoval spíše sympatie k buddhismu.

Prizmatem Houellebecqova humanismu vystupuje do popředí mnohem zřetelněji i jeho obsedantní téma strachu z úplného vyhasnutí lidské komunikace, což považuje za mnohem větší hrozbu než dnes tak populární vize ekologické apokalypsy. To ho jako autora situuje poblíž Becketta a jeho bezvýchodně izolovaných hrdinů neschopných jakéhokoli lidského vztahu, i když si jen těžko představíme, že by jeden nebo druhý s takovým sousedstvím souhlasil. Ostatně příroda se v tomto románu projevuje velmi vitálně ve své schopnosti regenerace, jež je odepřena křehké lidské psychice, která určitá traumata nikdy nepřekoná. Závěrečná část knihy, z níž prosvítá možný triumf vegetace nad kulturou, možnost života bez člověka, jak se projevuje na divoce zarůstajícím Jedově pozemku, kam se ukryl před světem, i v jeho posledních vizuálních experimentech s předměty vystavenými erozivnímu vlivu počasí, tak patří k nejpůsobivějším pasážím v celé knize, nadaným zvláštní odtažitou krásou.

Vrátíme­-li se k úvodní otázce, je zřejmé, že tento učesanější, klasičtější Houellebecq byl mnohem přijatelnějším kandidátem na literární ocenění a institucionální přijetí než kdy předtím. Pro nové čtenáře je tato kniha zřejmě nejlepším uvedením do autorova světa, ti, kdo četli předchozí romány, jej zase ocení jako výraz autorské integrity a kontinuity, jež ale příliš nepřekvapí a nezasáhne tak bolestně jako mnohem vyhrocenější předchozí knihy. A pokud se ptáme, zda má Mapa a území šanci zapsat se svými estetickými kvalitami do budoucích literárních dějin, je to stejně sporné jako u zbytku Houellebecqova díla. Jedna věc je ale nezpochybnitelná. V současné literární produkci nalezneme jen málo knih, které s takovou naléhavostí zachycují znepokojivé symptomy naší pozdně kapitalistické doby (a samy se takovými symptomy stávají), což samo o sobě není zase tak málo.

Autor je redaktor a literární komparatista.