V hlavní roli je dýně

Na počátku Dýňového démona ve vegetariánské restauraci, který se letos teprve v sedmé repríze vrátil do divadla, byl recept. A vegetarián­ská a čínská restaurace. A pak ještě Dušičky, Halloween, léto, jehož síly se v babím létě promítají do různých zemských plodů, a zejména dýně jako poněkud obludná a záhadná zelenina, svádějící k vymýšlení strašidelných a trochu magických příběhů.

Tomáš Studený, režisér brněnského poloprofesionálního divadelně­-hudebního souboru Ensemble Opera Diversa, nejprve vytvořil recept na dýňový pokrm. Z receptu vzniklo libreto. Umělecký šéf souboru Pavel Drábek a skladatel Ondřej Kyas museli délku árií přizpůsobovat době, po kterou se například smaží cibule a další pochutiny. A výsledný tvar nesměl trvat déle, než se vegetariánská specialita uvaří, aby se mohla po děkovačce čerstvá podávat publiku.

Vyvolání démona

Pozoruhodné totiž na této nové opeře je už na první pohled provázání divadelního a hudebního umění nejen se zrakem a sluchem, ale i s dalšími smysly – s chutí, jak už bylo řečeno. To ale až po skončení díla. Ne­obyčejně sugestivně však působí hudba ve spojení s vůní, tedy se silnými čichovými kulinářskými vjemy po celou dobu trvání opery. Podstatné je, že ono scénické vaření, stejně jako motivy léta a podzimu a sil plodnosti s nimi spjatých, evokuje téma i chronotop svátečnosti, slavnosti: tradiční a prastaré archetypy hostiny a hojnosti. Vždyť se také inspiračním impulsem k vyvolání Dýňového démona v předvečer Dušiček stala režisérovi jiná kouzelná noc, noc Svatojánská.

Magické jevištní atmosféry dosahují inscenátoři velice jednoduchými prostředky: divadelní reflektory kombinují s „přírodním" světlem svíček, které k temné dušičkové době patří, a s barvami, asociujícími podzim: oranžovou, zelenou, červenou, hnědou… Scénografka Sylva Marková rovněž využívá přírodní materiály: dřevěné pracovní stolky, dýně a jinou zeleninu a barevné polštáře (nevadí, že je vše z Ikea, až na tu zeleninu samozřejmě, kterou sponzoruje brněnská vegetariánská restaurace, již ostatně nalezneme v názvu opery). A na scéně nesmí chybět vařič. Vlevo hudebníci u svých nástrojů s dirigentkou, vzadu klavírista u klavíru.

S dýní pryč z elitářské ulity

Pavel Drábek píše v programové knížečce, kterou spolu s libretem vydalo nakladatelství Větrné mlýny, že cílem nebylo vytvořit komickou operu či pouhou parodii. Jenže parodie (třeba sborových muzikálových choreografií à la West Side Story nebo Richarda Wagnera a Bayreuthu) a hlavně ironie a sebeironie této opeře sluší. Bezpochyby se jedná o žánr komické opery, která si utahuje z opery vážné, z jejích patetických póz, srdceryvných árií a různých inscenačních klišé, ovšem může si to dovolit, protože to provádí s plně profesionálním hudebním i pěveckým nasazením. Jan Šťáva v roli Majitele restaurace využívá hrozivě patetický herecký i pěvecký basový rejstřík, dokáže ale být i zjihlým operním milovníkem a současně tyto obory parodovat, protože jeho hlasový fond je vskutku působivý. A přitom nevadí, když vedle toho šéfkuchař, sborový zpěvák, herec a režisér v jedné osobě Tomáš Studený nebo libretista a principál Pavel Drábek operní zpěv jen lehce naznačí, aniž by vypadli z uměleckého druhu či žánru. Libretista si přitom může dovolit i poloimprovizované humorné intermezzo, když po úvodním slovu běží „jako" operu dopsat a vzápětí přináší část textu, na kterém ještě nestačil oschnout inkoust. I to přece k žánru komické opery patří.

Ono překračování nejrůznějších oborových a žánrových hranic a současně propojování zcela různorodých oblastí a oborů je na této opeře zřejmě to nejhezčí. (Možná jen hudební odkaz na Louise Armstronga a jeho zažívací obsese plus propagace projímadla na začátku představení je trochu matoucí.) A mám přitom na mysli i přesahy do životní praxe – spojení s lidmi, místy, věcmi a profesemi, k němuž by při tvorbě klasické opery nemohlo dojít. Dovedu si představit, že jakási firma dodává zeleninu pro představení na velké divadelní scéně, dokonce i operní, ale nedovedu si představit, že by zelenina a sponzorská firma (zmíněná vegetariánská restaurace) v onom díle hrály stěžejní roli. Ostatně, kdy se stal zárodkem libreta recept a kdy se operní režie zrodila v kuchyni?

Na druhou stranu toto dílo zcela naplňuje současné snahy vyprostit umění z elitářské ulity, zabydlet je v „demokratičtějším", ne­exkluzivním prostředí a vytvářet je pro jiné, netradiční publikum. Bylo tedy jen logické, že v Praze se Dýňový démon hrál před Hallo­weenem v holešovické La Fabrice.

P. S. autorovi libreta

Nebojte se navštívit vegetariánskou restauraci v Praze na Bělehradské, kam sama chodím na oběd – ačkoli člověk se tam setká i s trochou toho sektářství: prostor restaurace nesmí být znesvěcen přítomností masa ani v kojenecké výživě, byť by jím chtěla nakrmit batole matka s vegetariánským menu na talíři. Komickému žánru se nicméně takový vážný výstup blíží díky řeznictví hned vedle, v němž lze obsluhu vegetariánské restaurace občas potkat.

Autorka je divadelní a literární kritička a překladatelka.