Vítězství islamistických stran ve volbách v Tunisku, Egyptě a Maroku spolu se vzrůstajícím významem islamistů v pokaddáfiovském uspořádání Libye nahrávají hlasům vyjadřujícím obavy z vytunelování Arabského jara islamisty. Situaci v severní Africe s obavami sledují francouzští komentátoři i sekulární elity s Francií značně provázaného Alžírska, které po roce 1989 prošlo krvavou občanskou válkou. V té hráli jednu z hlavních úloh právě islamisté. Problematiku propojení islámu a politiky v severní Africe otevřel prostřednictvím rozhovoru se svým alžírským korespondentem Faridem Aichounem v polovině října týdeník Le nouvel Observateur. Současné islamistické vlny v Maghrebu uvedl vzpomínkou na nedávné nepokoje v Tunisu, které následovaly po projekci animovaného filmu Persepolis, natočeného na základě komiksu autorky perského původu Marianne Satrapiové. V jedné ze scén filmu zde k hrdince promlouvá animovaná postava Boha, jehož zobrazování je z hlediska ortodoxního výkladu islámu rouháním. V reakci na projekci filmu došlo v polovině října tohoto roku k nepokojům namířeným zejména proti soukromé televizní stanici Nessma, jež film uvedla. Nepokojů se v Tunisu zúčastnily desetitisíce lidí a represivní složky k jejich rozehnání použily slzný plyn. Islamismus tedy stále dřímá pod povrchem tuniské společnosti, a je proto nutné s touto politickou silou počítat. Vítězem prvních voleb po svržení diktatury se na konci října stala v Tunisku islamistická strana Ennahda (Renesance), hlásící se ke vzoru umírněné turecké vládní strany AKP. Ennahda slovy svého předsedy Ghannúšího nepokoje proti projekci filmu Persepolis odsoudila, alžírský korespondent týdeníku přesto v rozhovoru připomíná, že s tuniskými radikálními islamisty neboli saláfisty, kterých v zemi není více než tři tisíce, je nutno počítat jako s významnou politickou silou. Závěrem rozhovoru předkládá Farid Aichoun zaznamenáníhodné pozorování. V souvislosti s vysychajícími fondy petrodolarů ze Zálivu lze prý v alžírských ulicích pozorovat stále méně „vousáčů" v saláfistických hábitech a naproti tomu se objevuje stále více lidí v tradičních oděvech reflektujících místní specifika. Alžírsko, které prožilo svou demokratickou revoluci o více než dvacet let dříve než jeho tuniský soused, se tedy přes svobodu tisku a zastupitelskou demokracii tradicionalizuje, i když po svém.
Stále populárnější webový portál Rue 89, napojený na bývalé žurnalisty francouzských levicových novin Libération, přinesl na konci října reportáž Arthura Nazareta o tom, jak francouzští špičkoví manažeři holdují alkoholu a drogám. Slovy Patricka Bucharda, vedoucího přední pařížské protidrogové kliniky, se mezi jeho klienty nachází velká část špičkových manažerů 350 nejpodstatnějších francouzských firem. Nazaret ve svém článku podává svědectví jednoho z bývalých zaměstnanců nejmenované firmy operující v pařížské čtvrti La Défense. Ten tak dlouho relaxoval po své šestnácti- až osmnáctihodinové pracovní době s alkoholem, až skončil se závislostí na Buchardově klinice. Mimo dlouhé pracovní doby zmiňuje Nazaret ve své reportáži i problém stresu, nudných pracovních úkonů a nedostatečného zohlednění věku mladých a nezkušených zaměstnanců při rozdělování odpovědnosti. Vedle alkoholu je mezi francouzskými manažery nejvíce zneužívanou drogou konopí, respektive jeho produkty hašiš a marihuana, obsahující THC. Jistou mírou psychické závislosti na THC pramenící z náročnosti pracovních úkolů trpí podle odhadů zdravotního úřadu CCNE až osm procent zaměstnaných Francouzů. Oproti lidovým představám mají špičkoví manažeři méně často problémy s kokainem a takřka vůbec není dokumentováno zneužívání opiátů. Jiný expert na závislosti v reportáži tvrdí, že první návštěvy okravatovaných manažerů měl už před několika desítkami let. V současnosti je podle něj vzhledem k velké konkurenci mezi manažery a pracovním podmínkám, které jsou stále náročnější na stres, znatelný kvantitativní nárůst. Podstatným problémem je také zneužívání legálních léků, jakými jsou kofeinové náhražky, Valium nebo Xanax. Podle dotyčného experta nejsou výjimečné případy, kdy manažeři z La Défense polykají denně množství kofeinových prášků rovnající se ekvivalentu osmdesáti espres. Zneužívání legálních léků je podle něj zvláštním problémem, protože si závislí často neuvědomují, že dělají něco škodlivého, a svou situaci řeší, až když už je z klinického hlediska pozdě. Temné vize budoucnosti řady francouzských špičkových manažerů však Nazaret v závěru své reportáže relativizuje tvrzením, že navzdory závislosti na škodlivých látkách v důsledku pracovního přetížení zůstává pro většinu lidí účinnou náhražkou drog samotná práce.
Přestože se žurnalistická Francie pomalu připravuje na prezidentské volby, které mají proběhnout na jaře příštího roku, horečně diskutuje o možnosti rozpadu eurozóny a stále se nevzpamatovala z aféry Dominiqua Strausse-Kahna, věnuji poslední zprávu filmu. Šéfredaktor měsíčníku Cahiers du Cinéma Stéphane Delorme v úvodníku k prosincovému vydání konstatuje, že během roku 2011 bylo skutečně na co se dívat. Uvedena byla celá řada vynikajících filmů: Strom života, Turínský kůň, Drive, Melancholia, Le Havre, Shame. Můžeme s jeho hodnocením filmové excelence souhlasit nebo mu odporovat, skutečností ale zůstává, že většina z těchto filmů věrně odráží naši apokalyptickou současnost. Zvláštní mix chaosu, teroru a krásy je podle Delormeho hluboce příznačný pro naši dobu. V žádném případě se nejedná o estetiku padajících věží Světového obchodního centra, kopírujících akční hollywoodské blockbustery, jako tomu bylo před deseti lety, ale o filmy zdařile navozující tísnivou atmosféru světa, lhostejno, zda před koncem, v jeho průběhu anebo po něm.