Tři výrazné osobnosti experimentální a improvizační scény dieb13, Mats Gustafsson a Martin Siewert natočily společnou desku. Album (Fake) The Facts přináší trojici tracků, jež jsou přes celkovou kompaktnost barevné v detailech a těžko předvídatelné.
Po albu One Bird Two Bird, které vyšlo v dubnu minulého roku na Editions Mego, stihl švédský experimentální saxofonista Mats Gustafsson v listopadu u stejné značky vydat ještě další album. A pokud se o první nahrávce, na níž se vedle Gustafssona podíleli Masami Akita neboli Merzbow a Jim O’Rourke, mluvilo v superlativech jako o „setkání titánů“, obsazení (Fake) The Facts je rozvněž velmi impozantní. Gustafsson přesídlil do Vídně a nahrával s dvěma místními hudebníky: Dieterem Kovačičem, známým pod jménem dieb13, a Martinem Siewertem.
„Tlustý“ zvuk
Album sestává ze tří tracků, lakonicky jednoslovně pojmenových Fact, Rat a Zoom, z nichž jen prostřední je kratší než deset minut. První skladba startuje pomalu basovým pulsem a postupně zahušťuje zvukový obzor posluchače neutuchajícím přívalem zvuků, z nichž identifikovat lze pouze saxofon, a to ještě jen občas. Za neustávájícím rytmickým přeléváním basových vln slyšíme epileptické kreace Gustafssonova sopránsaxofonu, připomínající neznámou řeč ptačích lidí. Za ním se valí různobarevná elektronika, jakoby protlačovaná skrz nějaké akustické síto.
Výsledný zvuk je kompaktní a „tlustý“. Zaslechneme v něm útržky hudby ze starých desek, syčící „ocasy“ analogových delayů (nebo jejich věrné simulace) a všudypřítomný kruhový modulátor Lovetone Martina Siewerta, který nejenže jeho kytaru mění k nepoznání, ale dokáže ji i zcela vyřadit a pomocí zabudovaných fotorezistorů hrát na samotný efekt v režimu samooscilace. Lovetone Sting Ray je svatý grál všech ring modulátorů a jeho cena se na portálu eBay vyšplhala už i na čtrnáct set dolarů. Samotnou kytaru nicméně Siewert také předvede, třeba v závěru skladby Rat, a její vstup je uprostřed pekelného výletu s intenzivním avant-noisem a power electronics velice vítaným osvěžením.
Zvuky jsou mnohdy kořeněné distortion pedály a překvapivě spolu ladí. Nikoliv snad proto, že by byly zaměnitelné, ale tím, jak se barevně doplňují a vytvářejí jednolitý zvukový obraz.
Chemická reakce
Celá nahrávka působí, jako by se na začátku první skladby nastartovala nějaká chemická reakce, jejíž průběh pak po zbytek alba sledujeme. Někdy je bouřlivá, jindy se trochu zklidní, nikdy se však nezastaví. Zvuky jako by skutečně přecházely jeden v druhý, saxofon ječí jako oscilátory nebo syčí jako šumový generátor, elektronika naopak kvílí a úpí, jak se sluší ve freejazzových riffech, a také kytara na sebe bere co chvíli jinou podobu. Chemický proces zřejmě kulminuje v druhé třetině poslední skladby Zoom, kdy se zdá, že sloučenina směřuje k explozi. Sonický atak vyústí v dialog Gustafssonova saxofonu se Siewertovou kytarou smažící se ve vlastní šťávě distorze a flangerů.
Žádná romantika ani pauzírování se ale nekoná. Frontální útok na posluchačovo ucho pokračuje dál a cosi jako zklidnění přichází až na konci, kdy se zvukový prostor vyčistí a ovládnou ho tetelivé zvuky šudlání po kytaře a sopránkového kvokání. Tato část je konečně spíše avantgardní než noiseová a je v ní místo i pro melancholické akordy ozdobené starožitným tremolem a cinkání jakýchsi zvonečků. Klidná pasáž triu také sluší, přesto je cítit, že energie vyprovokovaná setkáním tří velkých osobností prostě nemohla vyústit v nic menšího než v tento masivní blok nekompromisní a nevyzpytatelné hudby, jenž staví posluchače před výzvu zdolat ho na jeden zátah.
Autor je divadelník a hudebník.
dieb13, Mats Gustafsson, Martin Siewert: (Fake) The Facts. Editions Mego 2011.