20. století bylo svými převratnými změnami v mnohém podobné předcházejícím stoletím. Přesto bylo výjimečné v tom, jak se jedny masové naděje proměňovaly v příslovečné hrůzy 20. století a naopak jak se na těchto hrůzách rodily opětovně naděje nové.
Světové války i existence nejrůznějších forem diktatur ohrožovaly celá společenství a braly nejen jednotlivým lidem, ale i národům na dlouhé roky naději, že je možné něco ve společnosti změnit nebo že v těžkých podmínkách nesvobody může člověk svobodně dýchat, být tvůrčí a udržet si vlastní důstojnost.
Před důlní katastrofou
Přesto v průběhu 20. století, jehož podmínky se často podobaly životu v dole před důlní katastrofou, žily různé citlivé bytosti, jako například Bertha von Suttner, Mahátma Gándhí, Dr. Martin Luther King, Betty Friedan, Nelson Mandela a k nim patřil i Václav Havel. Plnily sociální funkci jako pověstní kanárci horníků, již upozorňují na hraniční podmínky života.
Nedostatek svobody byl pro tyto osobnosti podobně životně důležitý jako vzduch pro barevné pěvce, které si v malých klíckách brali s sebou horníci až do v první poloviny 20. století. Když fárali, barevně zbarvené ptactvo je různými způsoby upozorňovalo na nedostatek kyslíku, ale i na nebezpečí důlních plynů, které i když nejsou jedovaté, způsobují dušení, jež vede k bezvědomí.
Václav Havel získal svou citlivost především díky sociálnímu a kulturnímu prostředí, kde určité, pro mnohé lidi zdánlivě podprahové hodnoty však byly podobně důležité a nezbytné jako pro kanárky vysoká koncentrace čistého vzduchu. Tuto citlivost projevoval již v šedesátých letech především různými uměleckými formami, psaním básní a absurdních divadelních dramat.
Protože nepatřil k hlavním postavám reformního komunistického Pražského jara, mohl se po okupaci 21. srpna 1968 a následné husákovské normalizaci stát kanárkem v dole, neboť byl daleko citlivější na úbytek společenských hodnot než například reformní komunisté, neboť jeho nárok na svobodu byl bytostně celostní – sahal od svobody umělecké, přes duchovní, až po politickou. V tehdejší době prosazoval něco neslýchaného – pluralitu politických stran.
Když jsem se v sedmdesátých letech stal součástí undergroundové kultury, a tehdy hrozila předním undergroundovým umělcům kriminalizace, byl kromě psychologa Jiřího Němce právě Václav Havel jedním z těch, kteří dokázali zalarmovat malou skupinu českých, slovenských i mezinárodních umělců, intelektuálů a politiků, aby se postavili proti represivním praktikám komunistického režimu. Právě mocenský postih proti undergroundu inspiroval Havla a další disidenty ke zrodu nejdřív samostatnému prohlášení Charta 77 a následně i k jejím významným dlouhodobým společenským aktivitám.
Počínaje rokem 1977 se pro společnost, jež se nacházela v temném dole, stal Václav Havel jedním z nejviditelnějších citlivých kanárků neustále na něco živě kriticky reagující, neustále poskakující na svém disidentském bidélku, a tím vzbuzující obecný respekt, neboť dokázal velice přesně detekovat stav nesvobody a společenského ohrožení.
V disentu jsme sdíleli navíc přesvědčení, že kdo se ocitl ve vězeňské kleci, tak tam vlastně sedí i za nás. Takové sdílení solidarity otřesených bylo podobné zvláštnímu poutu, jaké se vytvořilo mezi horníky a kanáry, kteří byli v jistém smyslu mučedníky, sloužící k ochraně komunity, a kteří v extrémních podmínkách někdy pomáhali vyhledávat i zavalené horníky v rozmetaných a zavalených štolách.
Zříceninka Havel
Právě díky své extrémní sociální citlivosti byl Václav Havel schopen napsat na Hrádečku v roce 1978 svou slavnou esej Moc bezmocných, která není jen kritikou tehdejší husákovské post-totalitní společnosti, ale zároveň i kritikou současné demokratické společnosti:
„Nezdá se, že by tradiční parlamentní demokracie nabízela způsob, jak zásadně čelit „samopohybu“ technické civilizace i industriální a konzumní společnosti; i ony jsou v jeho vleku a před ním bezradné; jen způsob, jímž manipulují člověka, je nekonečně jemnější a rafinovanější než brutální způsob systému post-totalitního. Ale celý ten statický komplex ztuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti; celé ty složité struktury skrytě manipulujících a expanzivních ohnisek akumulace kapitálu; celý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury a celá ta povodeň informací, to všechno – tolikrát už rozebráno a popsáno -opravdu lze asi těžko považovat za nějakou perspektivní cestu k tomu, aby člověk znovu nalezl sám sebe“.
Se svou zvláštní citlivostí disidentského kanárka byl ještě pouhé tři měsíce před Listopadem 1989 schopen zformulovat v samizdatovém časopise v interview s příznačným názvem „Terén, na který nikdy nevstoupím“ následující prorocká sebekritická slova: „Společnost, která je schopna svou totální frustraci a totální nespokojenost se situací artikulovat větou: ‚Ať žije Havel‘, je společnost bez politické kultury. (....) Ta zříceninka Havel to nemůže táhnout natrvalo. Pakliže k tomu budu odsouzen, tak je to chyba této společnosti.“
V nevlastní roli ikony
Politické události roku 1989 však Václava Havla „odsoudily“ vstoupit na politický terén, o kterém vždy tvrdil, že na něj nikdy nevstoupí. Tímto okamžikem se však odsoudil do existenciálně nevlastní role, v které přestal být už oním citlivým kanárkem v dole společenského života.
Jeho vliv se stal po roce 1989 spíš jen symbolický. Byl víc akceptován jako ikona v zahraničí, zatímco ve vlastní zemi ztratil auru citlivého člověka například tehdy, když obhajoval spojenecké bombardování zemí NATO v bývalé Jugoslávii cynickými slovy, že jde o „humanitární bombardování“.
Přelom z konce 20. století do 21. století zastihl Václava Havla v podobné situaci jako když z dolů vyřazení kanárci byli nahrazeni moderními detekčními přístroji. 21. století vyžaduje jiný druh citlivosti než 20. století. Metaforicky řečeno: budoucnost 21. století je založena na citlivosti kanárků v sociálním mikročipu. A takovým druhem citlivosti se Václav Havel již nevyznačoval. Byl kanárkem společensky kalibrovaným pro svoje 20. století.
Autor je feminista.