Žár je hra

V roce 1978 v Itálii vrcholí anni di piombo, období politicky motivovaného terorismu radikálů obou politických pólů: bombové útoky na veřejných místech, atentáty na jednotlivce, „varovná" střelba do nohou, únosy a velkohubá politická prohlášení jsou denním chlebem každého italského čtenáře novin či televizního diváka sedmdesátých let. Rudé brigády, ultralevicová teroristická organizace, unášejí v březnu zmíněného roku všeobecně uznávaného předsedu vládnoucí křesťanské demokracie Alda Mora a o necelé dva měsíce později ho „odsoudí" a popraví. Celá Itálie je šokována záběry Morova těla zkrouceného v kufru auta zaparkovaného v jedné římské ulici.

Dokonale tvarovaný obraz

V knize Giorgia Vasty Hmatatelný čas (Il tempo materiale, 2008) jsou diváky těchto ­událostí také tři jedenáctiletí palermští chlapci. Pocházejí z dobře situovaných rodin, ve škole ani doma nemají žádné problémy, dívají se na fotbal a pak napodobují povedené góly, žijí obyčejně. Akce a komuniké Rudých brigád se však vpíjí do jejich dětského světa a poznenáhlu ho ovládnou a transformují na svět politického boje. Zakládají vlastní brigadistickou buňku NINJA neboli Nezávislou italskou nemravnou jednotku – nemravná je snad proto, že stejně jako politikou je jejich svět zamořen také komiksovou pornografií. Začínají se připravovat na vlastní politický boj. Oholí si hlavy, cvičí a skládají kódovanou „němocedu": soubor póz a gest nesoucích konkrétní význam (já, ty, strach, nebezpečí, smrt) a napodobujících notoricky známé pohybové kreace protagonistů dobové popkultury.

První část Vastova románu je z hlediska tempa o poznání pomalejší. Protagonista­-vypravěč vnímá skutečnost všemi smysly, s nevídanou intenzitou zapojuje i hmat či čich. Popisuje své okolí jako živoucí a hybný organismus, šramotící mluvícími, podivně znetvořenými zvířaty. Snaží se pojmenovat každý záchvěv svého myšlenkového světa, zaregistrovat a vyjádřit každý impuls a učinit z nich dokonale tvarovaný obraz. V popředí se tak objevuje jazyk, nástroj podmaňování světa. Vypravěč skrze něj prožívá i ten nejnepatrnější okamžik svého bytí, vrství obrazy, poodhaluje všudypřítomně bující svět. O zásadní roli jazykové roviny světa svědčí i odpor chlapců k dialektu, který je podle nich jen projevem tuposti a zaostalosti jejich okolí, opakem revoluční pospolitosti jazyka teroristů.

Zde je třeba ocenit vynikající překlad Alice Flemrové, který tlumočí stejně dobře složité abstraktní obrazy, nepatrné ­vypravěčovy ­vjemy i pohyby chlapeckých těl, z nichž vyrůstá jakýsi sekundární jazyk textu. Velmi vhodně jsou zvoleny i přezdívky trojice hlavních postav a citovaná zkratka jejich buňky. Překlad zachovává proměnlivý rytmus i lexikální „bujení" Vastova románu.

Nimbus, Volátus, Rádius

Než hoši přistoupí k „akcím", přijímají bojová jména. Vypravěč se stává Nimbem, jeho malí soudruzi Rádiem a Volátem. Chlapci shromáždí různé školní pomůcky a nedaleko školy je podpálí, vyrobí tři panáky, představující ředitele, školníka a žáka vyšších tříd, a oběsí je na stromě. Nakonec přistupují k únosu – únosu na zkoušku. Do dřevěné boudičky v zapadlé garáži zavřou nenápadného a poněkud přihlouplého spolužáka. Chodí za ním, do úst mu cpou sušenky, lijí vodu a tlakem vlastních těl jej deformují. „Volátus Moranu položí na zem a dá se do práce. Tlačí mu čelo k nohám, dlouho. Posadí ho do dřepu s hlavou mezi koleny, sedne si mu na záda, tlačí mu hlavu ještě níž (…) nutí ho mít hlavu sevřenou mezi koleny, kotníky jsou dole svázané vodítkem, pak zatlačí do vnějšího kolene a drtí kosti lebky…" Mučení slabšího jedince plní ve světě chlapců roli politického boje. K poslední akci, únosu němé kreolské holčičky Wimbow, kterou vypravěč od počátku na dálku miluje, už nedochází, protože zamilovaný své soudruhy zrazuje a démonu terorismu tak uniká.

Druhá část knihy je svižná. Útoky buňky jdou za sebou v rychlém sledu, čteme zvrácený dobrodružný román. Vypravěčovo zpřítomňování nuancí prožívané skutečnosti ustupuje, objevuje se znovu až v závěrečné scéně. Častější jsou naopak Nimbovy imaginární rozhovory se zvířaty či kreolskou holčičkou. Do protagonistovy duše se vlévá špatné svědomí, za probdělých nocí ve svých představách tápe mezi halucinací a realitou, vše je však sdělováno překotně, jako by se hlavní hrdina chtěl zbavit břemene svých činů a doputovat na konec příběhu, k úlevným slzám. Zásadní roli v obou částech vyprávění plní užití přítomného času: nejdříve činí bezprostředním jazykové ohmatávání světa, později dynamizuje akce vrcholící únosem.

Jazyková past

Giorgio Vasta věnuje značnou část románu Nimbovu vnitřnímu světu. Strhává čtenáře artikulací nejnepatrnějších počitků, vyvolávajících v protagonistově hypersenzitivní imaginaci originální obrazy. Autorova jazyková nápaditost a představivost má však jednu vážnou vadu: je propůjčena dítěti. Tak obrovská míra abstrakce je u vypravěče, který prožívá jedenáctý rok života, nepředstavitelná, působí falešně, uměle stylizovaně. Diskurs teroristických prohlášení ho ovlivnil, vyprovokoval, ale jen stěží mu mohl vdechnout abnormalitu génia.

Ještě méně věrohodně působí z tohoto hlediska dialogy mezi chlapci. Kromě toho, že kopírují jazyk pseudomesianistické bojovnosti brigadistických komuniké, který se chlapcům zdá později dokonce omezený, opakovaně pronášejí věty jako: „Žár je hra. Občanské vzrušení, etické burcování je přetvářka. Rozhořčení se okamžitě institucionalizovalo, institucionalizoval se strach." Nebo: „Nám záleží na strategiích, na tvarech, na souostrovích a souhvězdích. Na tom, jak dokáže myšlenka objevit v chaosu vesmír, v pralese stezku." A do třetice: „Rudé brigády (…) jsou jediné, kdo pochopil, že když sen zůstane osamělý, uschne." Chlapci postupně přesahují mantinely patetického revolučního jazyka a pasují se do role interpretů neexistujícího metafyzična teroristických prohlášení. Čtenářova fascinace reliéfností jazyka ustavičně naráží na věk hrdinů.

Vasta se tak sám zachytil do jazykové pasti své knihy. Vypráví příběh přepolitizované Itálie konce sedmdesátých let, kdy radikalita nabyla takové síly, že mohla nakazit a otrávit dokonce i svět jedenáctiletých kluků. Ukazuje, jak se zlo stává předmětem komplikovaně kruté dětské hry. Chlapce síla zla okouzluje skrze jazyk a v rovině řeči začínají rozvíjet i svou hru. Jenže právě spojení strhujícího jazykového umění s vyprávěním o zranitelnosti dětského světa zbavuje Vastův román rovnováhy. Jazyková kvalita a síla příběhu jej přesto činí mimořádným dílem, které v čtenářově paměti zůstane vtisknuto s příměsí bolesti.

Autor je italianista, hispanista a komparatista.