Inscenace nového uměleckého šéfa pražského Divadla Na zábradlí Davida Czesanyho Ambrózie pohlíží na současnou společnost s pochopením. Hra v Česku populárního německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga přibližuje běžnou zábavu moderního Evropana – opilost.
Ambrózie (Ambrosia, 2005) má podtitul satyrské drama. To bylo jako historický žánr v antickém Řecku součástí každoročních divadelních slavností a hrálo se jako odlehčení tragédií. Hru Rolanda Schimmelpfenniga (nar. 1967), jejímž jediným dějem je konzumování lihovin v hospodě těsně před zavíračkou, můžeme chápat jako nezávaznou hříčku, kde o nic nejde: osm postav sedí u stolu a vede hospodské řeči, přibývajícím množstvím alkoholu téměř surrealistické, a kdo přebral, sem tam spadne pozvracený a pomočený pod stůl.
U vedlejšího stolu
Alkohol zde slouží jako ventil, umožňuje figurám reflektovat svou životní situaci, a to ve značně kondenzované a lehce pokřivené podobě. Starší manželé (Miloslav Mejzlík a Marie Spurná) se hádají, jako patrně celý život, o hloupostech, megalomanský podnikatel s lodní dopravou Petra Čtvrtníčka pitím zahání smůlu, když se mu potopí loď a tím i plány. Nešťastně zamilovaná hospodská Kristiny Maděričové svou situaci okamžitě řeší vypitím láhve vína.
Na dušezpytném upíjení se, jak je líčí působivá autobiografie Jacka Londona Démon alkohol nebo americká psychologická dramata od Eugena O’Neilla až třeba po Tracyho Lettse (jeho Srpen v zemi indiánů, August: Osage County, 2007, uvádí Národní divadlo Praha), však inscenace nestaví. Představuje pouze fragmenty lidských osudů z běžného života jinak spořádaných občanů. Režisér David Czesany zesílil konkrétní repliky jakoby zaslechnuté útržky z vyprávění u stolu, neslyšíme víceméně nic důležitého. Společnost se především baví o tom, co už vypila, a o dalších objednávkách. Režie zároveň dává skupinové zábavě popíjejících rytmus zpěvem odrhovaček nebo společným bušením do stolu. Alkohol (v jehož spotřebě jsou Češi na vrcholu světového žebříčku) tu také není, jako tomu bylo například u básníka a hudebníka Jima Morrisona, popřípadě u generace hippies, nástrojem k rozšíření vědomí nebo prostředkem na cestu do světa lásky a radosti. Je to pouze a jedině rozptýlení.
Proč z nebe padají hořící holubi
Scénu Petra B. Nováka po celou dobu tvoří jeden masivní stůl, přeplněný prázdnými, nedopitými či plnými půllitry, sklenicemi, popelníky. Kolem sedí všichni protagonisté. Stůl se točí, jak ubíhá čas v hospodě – světě ve světě –, a nad ním se naklání obrovské zrcadlo, takže lze vidět každý detail ze stolní desky. Herci berou skleničky, odklepávají popel z cigaret a něco si vyprávějí. Je zrcadlo ironickým připomenutím scénografického nápadu Josefa Svobody? Namísto jich samých zrcadlo divákům nastavuje pohled na opilé, často pro sebe si breptající figurky. Opilecké samomluvy bez sebemenšího ohledu na partnery už zpracovává také jiná Czesanyho inscenace Schimmelpfennigova dramatu, Calypso (2007) ve Strašnickém divadle.
Statičnost situace však dává na Zábradlí prostor pro znamenité herecké výkony, jež vede Igor Chmela svým milovníkemignorantem Heringem. Ten, než by si měl vybrat mezi dvěma ženami, se nakonec raději velkolepě rozhodne pro další sklenku. Stejně jako alter ego Charlese Bukowského Henry Chinaski, umrtvuje svou křehkou duši v chlastu. Chmelova interpretace „lovecké písně“ autora hudby Jana Moravce sugestivně připomíná jednoho z nejvýraznějších českých hudebníků devadesátých let minulého století Filipa Topola, respektive jeho umělecky problematické období, kdy s Psími vojáky vydal album podivných vizí Hořící holubi (1996). Hudba, Heringův zpěv a klavír, na který dovedně hraje hospodská, podtrhuje melancholický ráz inscenace a zároveň ji paroduje.
Autorka je teatroložka.
Divadlo Na zábradlí Praha – Roland Schimmelpfennig: Ambrózie. Přeložila Veronika Musilová-Kyrianová, režie David Czesany, dramaturgie Lucie Ferenzová a Ivana Slámová, scéna Petr B. Novák, kostýmy Katarína Hollá, hudba Jan Moravec. Premiéra 17. a 18. 10. 2010.