Revoluční sny a realita v Chiapasu

Mexický spisovatel Carlos Fuentes označil zapatistický boj za „první postmoderní povstání“. V jaké fázi se toto povstání nyní nachází?

Zapatisté žijí stále takřka po celém Chiapasu, zpravidla ve smíšených vesnicích společně s nezapatistickými rolníky. Jejich vliv je značný, nabízejí jednu z životních alternativ, kterou si může rolník zvolit. Otevřené povstání trvá už sedmnáct let, k čemuž je třeba přičíst ještě třináct let utajených příprav. Existují tedy dvě generace rolníků, které prošly zapatistickýma rukama. Může se zdát, že povstalci v poslední dekádě tak trochu odešli, respektive byli odejiti z veřejného mediálního prostoru, jenž pro ně byl vždy klíčový. Část mexické veřejnosti o nich mluví v minulém čase – jako o historickém mezníku. Sice je glorifikují v souvislosti s bojem za indiánská práva, ale svou roli podle nich už sehráli a dohráli. Když v roce 2005 vznikala Jiná kampaň (La otra campana) jakožto alternativa k prezidentským volbám a zapatisté vyzývali k bojkotu všech kandidátů včetně levicového Lopeze Obradora, mnoho lidí to rozladilo. Zároveň se ale jasně ukázalo, že zapatisté – a subcomandante Marcos zvláště – si svůj význam v celém Mexiku stále udržují. Po celé zemi je možné najít lidi, kteří se hlásí k inspiraci zapatismem. Co se týče počtu autonomních municipalit, v prvních letech povstání jich existovalo kolem třiceti, dnes jich je přes čtyřicet. Počet konkrétních zapatistů lze pouze odhadovat, ale jistě se na něm mohla negativně podepsat rozvojová politika státu.

Je podpora zapatistů v Mexiku tak velká jako v alterglobalizačním hnutí?

S jistou mírou nadsázky lze říci, že čím dále od Chiapasu, tím větší prostor pro imaginaci a snění o zapatistické revoluci. V Chiapasu jde o veskrze pragmatický pohled na danou situaci. Romantizovaným hrátkám se podvolují nejvíce Američané a Evropané, místy samozřejmě i Mexičané. Rozdíl je v tom, že mexická občanská společnost sdílí se zapatisty horizont společného státu. Státu se společnou historií, o jejíž interpretace se vedou boje, se společnou vládou, která zavádí nové legislativní prvky ve vyhlášeném boji proti terorismu a drogám, či se společným sousedem na severu, který z Mexika činí geopoliticky klíčový region kontaktu Severní a Latinské Ameriky.

S tím souvisí obrovská vlna světového mediálního zájmu o zapatisty a jejich podpory, která se vzedmula v prvních letech povstání. Jak tento zájem vypadá dnes?

Jeho vrchol z devadesátých let už je za námi. Pro existenci hnutí jsou ale podstatné složité, komplexní podpůrné struktury, které mexická antropoložka Xochitl Leyva Solanová nazývá neozapatistickými sítěmi. Rozdíl mezi devadesátými lety a současností je v tom, že podpůrné sítě se jaksi usadily a pro případného zájemce o zapatisty je vše mnohem jednodušší a zřetelnější. Může to znamenat, že se trochu vytrácí počáteční entuziasmus a živelnost. Povstalci už také nejsou na stránkách novin každý měsíc, ale jednou za rok. Zrovna v poslední době po dvou letech mlčení vydalo vedení Zapatovy armády národního osvobození – EZLN – komuniké k úmrtí výrazné, ikonické postavy Chiapasu, biskupa Samuela Ruize.

Zapatisté mimo jiné požadovali půdu, dosažitelnou lékařskou péči a vzdělání. Jak to v tomto směru vypadá v jejich komunitách dnes? Lze vůbec vývoj ve svobodných vesnicích srovnávat s vývojem ve vesnicích, které na rozdíl od zapatistů využívají rozvojových programů vlády?

Pokud bych přistoupil na rozvojový diskurs kvality života a modernizace, tak se stavím do role obhájce protipovstalecké vládní strategie, jíž jsou tyto programy nedílnou součástí. Stát velmi brzy zjistil, že se mu kvůli mediální strategii zapatistů nevyplatí tvrdá vojenská ofenzivní akce. Musel vymýšlet nové a nové strategie, jejichž prostřednictvím se snaží zapatistické hnutí oslabovat. Dnes se jedná o pestrou a vzájemně provázanou protipovstaleckou politiku, z nichž jedna je dominantní – snaha o polarizaci vztahů mezi rolníky ve smíšených vesnicích. Představte si hypotetickou situaci, kdy ve vesnici žije čtyřicet zapatistických rodin, čtyřicet priistických, tedy stoupenců politické strany PRI (Partido Revolucionario Institucional, Revoluční institucializovaná strana), a dvacet, které se nestavějí na žádnou stranu. Stát rolníkům za určitých podmínek umožňuje registrovat si ejidální půdu – jde o mexickou obdobu družstev –, a tím ji privatizovat do vlastních rukou. Ale jen v případě, že získají podpisy celé vesnice. A už nekontroluje, zda sehnané podpisy opravdu patří lidem z vesnice anebo nastrčeným sousedům z okolí. Zapatisté přitom už druhé desetiletí trvale nespolupracují se státem a odmítají si nechávat uznat půdu razítkem státního úřadu. Nezapatistické části vesnice se často podaří nějakým způsobem sehnat požadovaný počet podpisů, aniž by získala podpisy povstaleckých rolníků. Oficiálně dostane přidělenou půdu a začínají konflikty mezi sousedy, spojené s vyhrožováním, vyháněním, útočením na děti a tak dále. Této strategii se říká despojo legal – legální vyhoštění. Kromě půdy se stejným neuralgickým bodem stávají právě rozvojové programy. Není náhoda, že právě v posledním desetiletí vláda do Chiapasu sype zdaleka nejvíce peněz ve srovnání s ostatními státy. Před povstáním šlo o jeden z vůbec nejopomíjenějších mexických regionů. Problém je, že z celého rozvoje Chiapasu přímo trčí instrumentalita programů, a proto lze konstatovat, že jednou z hlavních funkcí státního rozvoje je funkce válečná. Značná část rozvojové pomoci je vysílána do míst s největší přítomností zapatistů.

Další funkcí rozvojové intervence je snaha o adaptaci indiánů na kapitalismus a individualistický systém západního střihu. Indiánské vesnice jsou založeny na kolektivním fungování. Když přijde státní úředník a začne konkrétním vytipovaným rodinám nabízet projekt pro postavení obchodu, tak se ve vesnici objeví rodina s pěti prodejnami a zcela odlišným ekonomickým kapitálem. To generuje nové typy konfliktů, od závisti až po úplné převrácení zavedených pořádků vesnice. S rozvojovou pomocí státu přichází také kontrola dění v Chiapasu. Skrze ni se stát ujišťuje, že povstání se už nebude nikdy opakovat, a snaží se konkurovat zapatistickému projektu autonomie svým projektem modernizace.

Zapatistické komunity si budují svou autonomní politickou správu. Jedná se o paralelní systém, který je na státu zcela nezávislý. Zapatisté si to mohou dovolit i díky široké materiální, finanční, vědomostní i psychologické pomoci z Mexika i celého světa. Zároveň se snaží být soběstační, co se týče produkce kávy, fazolí, chilli a oděvů. Některé výrobky navíc jdou na „fairtrade export“. Školy, kliniky a menší zdravotnická zařízení stále vznikají za podpory spřízněných nevládek, ale nejsou zatím samozřejmé ve všech lokalitách.

Jak vypadají podoby aktivismu spojeného se zapatistickým hnutím?

Lze hovořit o starém a novém typu solidarity. V prvním případě jde o jednosměrnou pomoc různých organizací, kterou známe z dob studené války například v podobě thirdworldismu. V pozadí staré solidarity lze vysledovat jak postkřesťanský fenomén charity, tak koloniální myšlení, zrcadlící nerovné postavení ve světě. Nová solidarita, která se kolem zapatistů rozvinula v podobě skupin jako italská a německá Ya basta!, se kromě podpory v roli pozorovatelů, finanční pomoci a účasti na velkých brigádách snaží přeložit zapatismus do politických aktivit ve vlastním, lokálním kontextu. Sami povstalci říkají, že to hlavní, co pro ně lidi z celého světa mohou udělat, je bojovat své místní boje. Ve Španělsku se aktivisté například snaží zapatistickou autonomii překládat do urbánních prostředí, je tam řada obsazených domů, v nichž se snaží o soběstačnou existenci. V Německu je tato inspirace spojená s přímými akcemi, s imaginací revoluce a symbolikou maskování. V Turecku existuje silné spojení s fotbalovými hooligans. O podobné způsoby organizování vesnic jako v Chiapasu se zajímají rolníci v Indonésii. Zapatistický vzor je zejména pro indiánské národy zajímavý v tom, že umožňuje jednat mimo stát a autonomně.

Přináší revoluční turistika v Chiapasu peníze jen zapatistům, nebo na ní může vydělávat každý?

San Cristóbalu de Las Casas, které je hlavním městem podpory zapatistů, se díky jejich povstání v roce 1994 začalo turisticky velice dařit a řada lidí převážně z Evropy si na tom postavila byznys. Koloniální město prošlo procesem proměny v revoluční baštu, do níž proudí tisíce turistů, což má samozřejmou odezvu ve vzniku nejrůznějších služeb. Může jít o argentinskou steakovou restauraci nebo bar Revoluce, kde si lze objednat předkrm Jimi Hendrix a bagetu Emiliano Zapata. Tyto podniky, stejně jako celá řada stánků se suvenýry, spíše těží z celé situace a nemají žádné vazby na zapatisty samotné. Existují ale i takové, jež s nimi ekonomicky provázány jsou a umožňují jim například prodávat vlastní výrobky.

Zapatisté se už dlouho hlásí k nenásilnému povstání. Zbraně sice neustále ukazují fotografům a kameramanům, ale podle všeho je jinak nepoužívají. Funguje ozbrojená EZLN alespoň jako domobrana?

V roce 2003 EZLN, což je vojenská složka zapatistů, delegovala moc na správu zapatistických komunit, tedy přímo na rolníky, kteří podléhají takzvaným Radám dobré vlády. Subcomandante Marcos a EZLN zbraně sice stále mají, ale používají je pouze pro zachování své vlastní bezpečnosti a mediální reprezentaci. Zkrátka ke šlechtění audiovizuální zapatistické image, jež k hnutí připoutala mnoho příznivců. Když dojde k nějakému urgentnímu konfliktu, vždy se na místo rychle seběhne několik desítek zapatistů, kteří možná mají praky a mačety z pole, ale jinak jsou zcela neozbrojeni. Pušky tito rolníci vůbec nepoužívají. Konflikty se snaží řešit přes své Rady dobré vlády, za kterými přijíždějí zástupci nespokojené strany. Bylo by naivní se domnívat, že Rady vše rozsoudí a spory se nebudou opakovat. Někdy jsou neřešitelné, pak to vede k intervencím pozorovatelů lidských práv nebo dokonce nejrůznějším migračním procesům a vyhoštěním.

Jaká je v současnosti reálná míra násilností v Chiapasu?

Bývalý prezident Mexika Vicente Fox vyhlásil, že bude vojenskou přítomnost zcela redukovat a splní tak jeden z dlouhodobých požadavků zapatistů. Ve skutečnosti sice některé základny zrušil, ale strategická místa nikdy nebyla vojáky opuštěna a někde došlo k navýšení stavu jednotek. Přímé intervence až na úplné výjimky nepodnikají, ale jejich přítomnost v regionu má na míru a podobu násilí samozřejmě značný vliv. Existují celé studie o tom, jak v místech s vojenskou přítomností vzniká nová socioekonomická dynamika, jež se projevuje sexuálním zneužíváním dívek ve vesnicích, prostitucí či destruktivní rolí alkoholu.

Co se týká paramilitárů, situace je dosti nečitelná, neboť tyto jednotky často mění jména a ze své podstaty jsou téměř neviditelné, ale v regionu pořád operují. Největší paramilitární skupinou v současnosti je OPDDIC (Organización para la Defensa de los Derechos Indígenas y Campesinos – Organizace na obranu indiánských a rolnických práv). Bohužel nyní v Chiapasu už neexistuje nevládní organizace, která by se přímo monitoringem různých druhů násilí, pohybů paramilitárů a provázaností vojáků, paramilitárů, místních elit i politiků zabývala. Různé podoby násilných a konfliktních situací jsou každodenním chlebem zapatistických rolníků. Permanentní strach, který často mívají, vypovídá o tom, že válka v Chiapasu rozhodně neskončila – drží si ale svou neviditelnou podobu.

Jakou roli v eliminaci násilí hrají mezinárodní pozorovatelé?

Dobrovolníci zviditelňují konflikty, k nimž dochází v této válce nízké viditelnosti, a jsou integrální součástí chiapaského konfliktu. Stát si je jejich pozice moc dobře vědom a snaží se jim působení v Chiapasu co nejvíce znepříjemnit. Těsně před koncem tisíciletí neuplynul týden, kdy by některý z pozorovatelů nebyl deportován, včetně známého případu vyhoštění více než stovky Italů. Dnes dochází spíše k jakési mikrošikaně a stát se například snaží dostat do vnitřních struktur nevládních organizací své lidi. Vznikají i nejrůznější migrační opatření určená speciálně pro mezinárodní pozorovatele. Ti teď nově musejí žádat o jinou formu zvláštního víza, na jehož základě mohou v zemi zůstat pouze několik dnů a musejí přesně uvést, kde se budou pohybovat a co tam budou dělat. Stát tedy pátrá po lidech, kteří provádějí pozorování a mají jen turistická víza. Jako v ostatních případech se tedy flexibilně mění taktika, ale tlak neustává.

Zdá se, že se změnila strategie obou stran konfliktu. Subcomandante Marcos mohl například roku 2005 beztrestně řečnit na veřejných shromážděních Jiné kampaně po celém Mexiku…

Oba tábory jsou velice flexibilní. Na vše se ale musí nahlížet v kontextu. V téže době, kdy vláda nechala Marcose a další zapatisty vést Jinou kampaň, neustále trpělivě pokračovala ve válce nízké viditelnosti v Chiapasu. Pro mexický stát je dvojí tvář v celém konfliktu typická – na jedné straně politici v oficiálních reklamách státu velebí zapatisty pro všechnu tu práci, kterou pro Chiapas udělali, na straně druhé neustále promýšlejí nové a nové strategie s cílem postupně eliminovat jejich vliv.

Zapatisté jsou často označováni za anarchisty, jejich rétorika byla ale zpočátku čistě marxleninská. Až později přešla k důrazu na boj za práva indiánských národů. Lze vůbec o nějaké konkrétní ideologii v případě zapatistů mluvit?

Marx-leninská a klasická guevarovská terminologie byla používána pouze v prvotních dokumentech. Hlavnímu překladateli indiánských světonázorů – subcomandantu Marcosovi – se brzy podařilo celý diskurs proměnit a postavit jej kolem bytostně morálních témat důstojnosti a respektu, byť s revolučním přesahem, kdy revoluce má být garantem možnosti žít důstojně. Proměna do vágního, ambivalentního, poetického a zcela nově i sarkastického (levice začala být konečně směšná) a příběhového diskursu umožnila kdekomu z různorodých sociokulturních prostředí najít v zapatismu cosi, co konvenuje jeho vlastním jedinečným zkušenostem a lokálním souvislostem jeho života.

Jak se v důsledku dlouhotrvajícího povstání změnila pozice indiánů v Mexiku?

Díky zapatistům se politika vůči indiánům zdánlivě zlepšila, respektive začalo se o ní více mluvit. Obecně došlo k změně toho, jak stát s představou indiána zachází. Vznikají například obrovské turistické projekty jako Mundo Maya, které indiánům konečně přiznávají předkolumbovskou tradici. Mexický stát se nyní tváří, že je na tuto minulost hrdý. Paradoxní je, že právě uznání indiánů minulosti má mnohdy velmi negativní dopad na indiány současné. Tento moment se mi krásně zpřítomnil, když jsem vyjel do turistického města Tulum v mexickém Karibiku na východní straně poloostrova Yucatán. Tam u moře stojí krásné staromayské ruiny. Před vstupem do areálu jsem se tam dal do řeči s lidmi, kteří tam turistům opravovali toalety. Ukázalo se, že jde o současné yucatánské Maye, kteří opustili domovy, rodiny a vesnice a s vidinou lepšího života se přestěhovali živořit na pokraj drahého Tulumu. Pracují na místech, na kterých se potkávají a zároveň bytostným způsobem míjejí s turisty, kteří do Mexika přijeli obdivovat bohatou historii starých mayských kultur.

Objevují se spekulace o tom, že ikona zapatistického hnutí a její nejsilnější hlas subcomandante Marcos může být po smrti. Co by to případně pro zapatistické hnutí znamenalo?

San Cristóbal de Las Casas je mimo jiné město drbů. Jak už to u drbů bývá, je velmi těžké se dopídit, zda mají reálný kořen. Tyto spekulace se objevují, protože se velení EZLN odmlčelo a ticho bylo přerušeno teprve nedávno. V posledních letech se navíc nekonalo žádné z velkých shromáždění, což otevírá prostor nejrůznějším výmyslům protichůdného ražení. V San Cristóbalu člověk každý druhý den narazí na nový drb. Podle některých Marcos zemřel nebo udělal tolik chyb, že byl zbaven velení, podle jiných se zas odstěhoval z Chiapasu.

Marcosova ztráta by byla především mediální ztrátou. V novinách se v současné době z většiny otiskne jen to, co napíše on, El Sup, dnes nepochybně jedna z hlavních postav revolucionářského pantheonu. Svou slávou začíná překonávat Ernesta Che Guevaru nebo se minimálně dostává na jeho úroveň. V tomto kontextu by jeho nepřítomnost jistě byla trhlinou, ale nemělo by to vliv na chod celého zapatistického autonomního projektu. Mluvíme o desetitisících zapatistů, kteří jsou roztroušeni po celém Chiapasu, mají zabráno šesticiferné číslo hektarů půdy a rozvíjejí systém vzdělávání a zdravotnictví. Jedním z úskalí sociálních hnutí obecně je neschopnost reprodukovat své politické projekty další generaci. Povstalcům v Chiapasu se to povedlo. Možná by tedy Marcosova absence měla jakýsi vliv na podobu revolučního turismu a prodej pouličních suvenýrů. El Sup byl ale v podstatě posledních patnáct let víceméně organickým intelektuálem, jenž úspěšně překládal život indiánů do jazyka, jemuž jsou schopni rozumět lidé na celém světě. Autory příběhu jsou rodiny zapatistických indiánů.

Nebylo by tedy nutné najít dalšího překladatele?

Hledal by se spíše způsob, jak jiným nebo podobným způsobem formulovat komuniké, jejichž obsah přesahuje Chiapas. Existuje celá řada intelektuálů, kteří stojí na straně zapatistů, jiní se od nich naopak odvrátili. Specifickou skupinou jsou také někteří antropologové, kteří těží z koloniálních tradic své disciplíny a extrahují u zapatistů data pro své kariéry bez jakékoli zpětné vazby ke zkoumaným lidem nebo dokonce předávají informace státu, jenž je poté využívá ve válce proti povstalcům. I z těchto důvodů jsou zapatisté velmi kritičtí a ostražití k intelektuálům obecně, i když si podpory některých váží.

Jeden fotograf mi kdysi říkal: „Ten, kdo přijede do Chiapasu na týden, napíše o zapatistech knihu, ten, kdo přijede na měsíc, napíše článek, a ten, kdo přijede na rok, si možná dovolí napsat glosu na svůj blog.“