Nutná fáze fundamentalismu

Lze události arabského jara považovat za revoluční ve smyslu změny sociální a politické skutečnosti, nebo jde pouze o výměnu vládnoucí vrstvy?

Společnosti arabských zemí zažily jen od konce první světové války tři základní modely politického vývoje – všechny diktované shora a vnějšími okolnostmi. Po válce se udržely některé klasické kolonie a protektoráty, například Alžírsko, Maroko, Tunisko, Jižní Jemen nebo státy Zálivu. Jiné se staly předmětem modernějších forem ovládání v podobě takzvaných mandátních území Společnosti národů. To byl případ Sýrie, Iráku a Palestiny. Vznikl také umělý státní útvar, zvaný Zajordánsko, plně závislý na Británii. Ve většině těchto států se evropské mocnosti pokoušely do ovládaných společností implantovat aspoň prvky parlamentarismu, vznikaly demokratické politické strany.

Po druhé světové válce se tento trend zcela zhroutil, protože parlamentní systém nefungoval, prozápadní sekularizované podnikatelské vrstvy byly odtrženy od reality, podporovaly rozbujelou korupci. V řadě zemí, konkrétně v Egyptě, Sýrii a Iráku, došlo k vojenským převratům s národně socialistickou orientací, jinde, jako v Alžírsku nebo Jižním Jemenu, vypukly osvobozenecké války a třeba v Maroku se zase monarchisté postavili do čela emancipačního procesu. Docházelo rovněž k revolučním krokům – pozemkovým reformám, modernizaci vzdělávacích systémů, industrializaci. Tyto snahy ale byly časem zdiskreditovány. V mnoha zemích vládly kruté vojensko­stranické diktatury, revoluce uvízly v půli cesty.

Někdy od počátku sedmdesátých let jsme svědky pozvolného uplatňování aktivistického islámu, který stále zřetelněji slouží jako obecný ideový rámec politické opozice. Vojenské republikánské diktatury, ale i osvobozenecké organizace naprosto selhaly, ideově, eticky i ekonomicky vyhořely. Jedinou skutečnou sociální revolucí podle všech historických kritérií byla ta íránská v letech 1978 a 1979. Írán představuje v mnoha ohledech stabilní systém, který navíc vykazuje řadu demokratických prvků, a nebýt západních sankcí, ani ekonomicky by si nevedl špatně.

Jací byli hybatelé arabského jara v Egyptě, Sýrii a Libyi? A jakou roli při tom sehrála proměna světa po zániku Sovětského svazu a nástup americké hegemonie?

Je nepochybné, že kdyby nedošlo k rozpadu bipolárního rozdělení světa, nedošlo by ani k tak dramatickému vývoji v arabském světě v roce 2011. Vnitřních impulsů pro revoluční procesy arabského jara byla řada – frustrace společnosti, hlavně mladé generace, ekonomická stagnace, nezaměstnanost, brutalita státní moci, ideologická vyčpělost režimů, konfrontace pokrytecké masové kultury se západní kulturou, třebas i tou pokleslou. Vývoj však podle odhadů odborníků – tehdy jsem také já platil za škarohlída – nevedl k nastolování demokracie a politického liberalismu. Snad jen Tunisko je určitou výjimkou, ale i tam je další vývoj velkou neznámou. Davy v ulicích Káhiry, Damašku nebo Saná nevolaly po demokracii, spíše po blíže nespecifikované svobodě, případně spravedl­nosti. Spontánnost a ideová nezralost protestujících spolu s brutalitou státní moci vedly ke konfrontaci, která má ovšem vzhledem k povaze arabských států postrádajících přirozeně vytyčené hranice za důsledek jejich dezintegraci. Jakkoli stál Irák v roce 2011 stranou těchto procesů, rozpad státnosti se tam dnes projevuje stejně dramaticky jako v sousední Sýrii nebo v Libyi. Jediné dvě společnosti, které mají rysy moderního, relativně homogenního národa, jsou egyptská a tuniská. Tam se také arabské jaro odvíjelo odlišně.

Devadesátá léta 20. století přinesla všeobecný šok z pádu „železné opony“ a zániku bipolárního rozdělení světa. Zatímco v USA ho krátce nahradila fukuyamovská euforie z „konce dějin“, země Blízkého a Středního východu celkem pragmaticky přehodnotily situaci a zvláště ty, které se dosud opíraly o východní blok, se zařídily po svém. Role jediné světové supervelmoci se zdánlivě paradoxně ukázala jako obtížně zvladatelná, jak ideologicky, tak ekonomicky. Pokud ji Spojené státy chtěly hrát, musely pro ni najít patřičné vysvětlení. V druhé polovině devadesátých let se tak obrodily původní ideologické koncepty a strategické plány republikánského neokonzervatismu, který mimo jiné přejal akademicky směšnou a neudržitelnou Huntingtonovu tezi o střetu civilizací. Navíc se na rozdíl od Reaganovy pragmatické éry nová koncepce „neokonů“ zcela zjevně inspirovala mesianistickými idejemi jižanského protestantského fundamentalismu. Začal se prosazovat projekt unilateralismu a spasitelské mise USA v mezinárodních vztazích. Že Spojené státy v říjnu 2001 za­útočily na Afghánistán, je ještě pochopitelné, jakkoli bychom se dnes mohli bavit o tom, zda to bylo efektivní a proč koncem letošního roku budou Američané z této země odcházet poraženi – jen to nikdo nechce přiznat. Mnohem horší dopad na další vývoj v oblasti měla ovšem intervence do Iráku v březnu 2003. K té nemělo nikdy dojít, a když, pak se zcela jiným průběhem, strategickým záměrem a perspektivou vojenského setrvání. Místo toho představitelé okupační správy předhodili diktátora Saddáma Husajna „ší’itské spravedlnosti“ a mysleli si, že je vyhráno.

Odvážil byste se předvídat budoucnost islámského světa? Stane se politický islám sjednocující ideou arabského světa?

Ne, já velmi nerad spekuluji, jakkoli je to lákavé. Pozor si musíme dávat už na takové výrazy jako „islámský svět“ nebo „arabský svět“. Jistěže je všichni používáme jako jakési zkratky, chceme­li vyjádřit cosi obecného. Ale každá generalizace zplošťuje vidění reality. Takzvaný islámský svět tvoří více než padesát států, které spolu mají často velmi málo společného – historicky i kulturně. Co mají společného Mali, Bosna a Malajsie? Arabský svět je etnicky a jazykově poněkud homogennější útvar – ale politicky? Zkusme dnes nalézt dvě arabské země, které k sobě mají nějaký mimořádně pozitivní vztah a navíc nejsou ve skutečném nebo potenciálním stadiu rozkladu své státnosti.

Už dlouho razím tezi, že arabský svět si musí prožít svou fundamentalistickou fázi. Nemám z toho radost, ale události arabského jara i vše, čeho jsme svědky dnes, tomu napovídají. Ale přiznávám, že před nějakými deseti lety jsem měl na mysli kultivovanější formy islámského aktivismu, jaký představují v řadě zemí Muslimští bratři. Mimochodem – vojenský puč z loňského července v Egyptě situaci vůbec neřeší, jen oddaluje její fundamentalistické vyústění. Historický čas je patrně na straně kultivovaných fundamentalismů, nikoli pragmatických vojenských diktatur, které už se ani nesnaží předstírat, že jim jde o pokrok a sekularismus. Skutečnost, že egyptská armáda za chápavého přihlížení Západu v červenci a srpnu 2013 zmasakrovala na dva tisíce stoupenců demokraticky zvoleného prezidenta a parlamentu, není vítězství egyptského lidu, a ani Západu. Možná je to oddálení problému o dvacet let.

Jakým způsobem reaguje na prohlášení Islámského státu o chalífátu a společném boji všech muslimů světa islámská veřejnost od Afriky až po Indonésii?

Islámský stát je na politické mapě islámského světa zcela novým fenoménem, který je třeba brát naprosto vážně, když už Západ nevzal vážně hnutí Boko haram. Nevím ale o žádném větším vyjadřování sympatií vůči této struktuře. Výjimku snad tvoří právě hnutí Boko haram, operující v severní Nigérii a dalších saharských oblastech, ale jeho ideologie je stejně chatrná, opřená o několik z kontextu vytržených a dezinterpretovaných pojmů islámského práva, jako rétorika Islámského státu. Přitom by se právě ono mohlo inspirovat kultivovanějšími reformačními fulbskými džihády z 19. století nebo mahdistickým hnutím v Súdánu. Dnes ovšem sledujeme naprostou devalvaci politických i mravních aspektů islámu, zneužití tohoto náboženského systému k čistě nenáboženským cílům. Muslimové ve světě jsou si vědomi, že kdyby se Islámský stát chtěl vracet k ideálům formativního období islámu nebo hodnotám jeho „zlatých století“, musely by se jednotky Islámského státu na dobytých územích chovat úplně jinak – ne na potkání vraždit, znásilňovat a zotročovat ženy, vypalovat křesťanské a dokonce muslimské sakrální stavby a ještě se tím chlubit na internetu.

Spekuluje se o vysoké míře podpory, kterou má Islámský stát mezi obyvateli na dobytých územích. Co si o této podpoře myslíte?

Na území Sýrie musí tato struktura a její praktiky působit odpudivě, a to i mezi klasickými syrskými radikálními muslimy – například v tamější větvi Muslimských bratří. Nevím ovšem, do jaké míry se změnily nálady mezi syrským sunnitským obyvatelstvem po třech letech válečných zločinů, páchaných na něm vládními jednotkami. V Iráku mohli bojovníci Islámského státu do jisté míry získat sympatie na územích, odkud mnozí z nich pocházejí a kde mohli lidé jejich příchod vnímat jako osvobození od jednotek státní irácké armády, které se tam, vedeny svou ší’itskou motivací, často chovaly jako na dobytém území, protože nechápaly severozápadní Irák jako součást své vlasti. Míra podpory, pokud nějaká je, musí ovšem klesat úměrně s tím, co se po tamním obyvatelstvu požaduje. Zprávy, které občas proskakují, hovoří jasně o tom, že milice Islámského státu se na ovládaných územích chovají podobně, jako se chovaly některé kmeny a bojovníci reformistických hnutí v polovině 18. století nebo v průběhu 19. století. Oddíly Islámského státu ničí nejen památky starověkých civilizací, babylonské a asyrské, nejen křesťanské – například chaldejské a arménské – kostely, ale také hrobky a mauzolea místních muslimských světců a muslimské mešity, které jim nepřipadají dost pravověrné. V Mosulu například rozbořili sunnitskou mešitu, v jejímž interiéru se nacházela fiktivní hrobka starozákonního Jonáše, po arabsku Júnuse, jenž je z hlediska konformního islámu uctívaným prorokem.

Je myslitelné, aby se Islámský stát rozšířil i mimo Irák a Sýrii?

Co je dnes vlastně reálné? Jestliže Islámský stát obsadí kurdské město Kobani, bude to jen další symbol cynismu a humanitární katastrofy, kterou Západ připustil. Ke jménům jako Sabra, Šatíla, Srebrenica a řadě dalších přibude Kobani. A tuto morální kocovinu ovšem Západ jako vždy přežije. Ale nemyslím si, že vedení Islámského státu je tak pošetilé, aby kvůli svému chimérickému cíli – vytvoření celosvětového chalífátu – napadlo území Turecka. Nezbývá než věřit, že se Islámský stát neobrátí ani proti Libanonu, kde je společnost politicky hluboce rozvrásněna, ale žádný Libanonec si patrně nepřeje komplikace tohoto typu. Ani křesťané, ani ší’itské hnutí Hizbulláh, ani sunnité. Podobně je to i s Jordánskem, které je sympatickou turistickou destinací, ale jinak je to země se strojově fungující tajnou policií a kvalitní armádou, naprosto věrnou režimu a navazující na tradice Brity vycvičené Arabské legie, která v roce 1948 jako jediná dokázala svést vyrovnané boje s izraelskou Haganou.

Pozornost Islámského státu by se mohla obrátit do syrského vnitrozemí, kde by se jeho oddíly patrně střetly jak s jednotkami Syrské svobodné armády, tak s vládními vojsky, což by Západ sledoval se znepokojením, protože by musel přijít Bašáru Asadovi na pomoc, a potvrdit tak status quo podobně jako v Egyptě. Ale Západ to zvládne, neboť principy reálné politiky vždy zvítězí nad ideá­ly demokracie a lidských práv. Podobně je tomu i ve vztahu k současnému iráckému režimu. Ale existuje vůbec ještě? Každý stát musí mít bojeschopnou armádu a kvalitní represivní aparát, jehož úkolem je hájit svrchovanost a územní celistvost země. To ale nynější bagdádský režim postrádá.

Islám je dnes bezpochyby také vnitropolitickým evropským tématem. Jedná se přitom nejen o růst počtu přistěhovalců, ale i o stoupající počet konvertitů. Svědčí to o přitažlivosti islámu jako alternativy ke konzumerismu a hédonismu Západu?

V evropských zemích nedochází k masovým konverzím k islámu. Jedna věc je, že v některých západních zemích žijí miliony muslimů, často již třetí generace někdejších gastarbeiterů, a něco jiného je, zda k islámu ve velkém konvertují příslušníci místních národů. Není to ale masový jev, i když v Británii nebo Francii jsou takových euromuslimů z místní populace tisíce, v Německu kolem dvou tisíc. Podle úsloví „Poturčenec horší Turka“ pak konvertité dodržují islámské věroučné a právní předpisy přísněji či poctivěji než většina přistěhovalců. Ale to platí i pro ortodoxní židovské komunity a příslušníky jiných náboženství.

Ti Evropané, kteří se chtějí opravdu vážně vymezit vůči západní konzumní a poživačné společnosti, poznamenané kulturou supermarketů a Santa Clause s láhví coca­coly v ruce, se uchylují spíše k různým novým náboženstvím, sektám, hnutí Hare Krišna a podobně, u nás částečně možná k tradičnímu katolicismu, který je v tom ohledu mnohem šikovnější než protestantské církve. Islám v tom smys­lu není tak atraktivní a romantický. Není ani tak lidový a odpouštějící jako katolictví, ani nepředstavuje tak eticky pevný a staletími prověřený návrat k základům jako protestantské církve. Sunnitský islám je příliš legalistický a zemitý. Chce po vás, abyste dodržovali předpisy, podřizovali se různým normám a zvlášť bolestné ústupky vyžaduje od žen. Podobně jako praktikované křesťanství vyžaduje naprostou víru v Boha, dodržování rituálů, soužití s náboženskou obcí. A navíc – na rozdíl od katolicismu i protestantismu – vyžaduje ještě větší spřízněnost s textem nejposvátnějším, Koránem, a také s náboženskou legislativou. Celkově požaduje větší míru poslušnosti vůči základním náboženským požadavkům a právním předpisům.

Každý, kdo se dobrovolně vzdá svého vlažného vztahu ke křesťanství nebo byl mnoho let agnostikem a náhle pozná Boha v podobě spřízněnosti s islámem, zavazuje se k dodržování celé řady předpisů, zvyklostí a zákazů – tedy pokud chce aktivně žít s praktikující muslimskou obcí. Přestoupit k islámu a žít jako „papírový muslim“ nemá smysl. Přestoupit z jednoho monoteismu k druhému vyžaduje zcela osobní motivaci, kterou zde nechci hodnotit a zobecňovat. Naprostá většina osob původem z islámských zemí, které u nás žijí a mají české občanství nebo povolení k pobytu, však prožívá své muslimství asi tak jako čeští křesťané svou víru, když slaví Vánoce, snad si dají o Velikonocích na stůl kraslice a při občasné návštěvě kostela pociťují určitou úctu k dané kultuře nebo si poslechnou koncert sakrální hudby. Podobně je to i s mnoha muslimy v Evropě.

Jakým způsobem by v této situaci Evropská unie měla své muslimské občany přesvědčit o hodnotách demokracie, emancipace a rovných práv?

Jsme opět u problému nepochopení muslimů žijících v Evropě. Naprostá většina z nich žije standardním způsobem života individuální rodiny se všemi problémy, jakým čelí nemuslimské manželské páry nebo rodiny. U nás pod tlakem médií panuje představa, že všichni muslimové na Západě tvoří jakousi antidemokratickou frontu, společenství, jehož cílem je západní civilizaci zevnitř rozložit. Těm, kteří si to myslí, navrhuji, aby zajeli do Berlína, Frankfurtu nebo Paříže a pohovořili tam s občany muslimského původu, kteří žijí jako Němci nebo Francouzi. Tím ovšem nechci zakrývat, že se v západních společnostech odehrávají procesy, které je třeba sledovat a čelit jim. Jsem přesvědčen, že Německo, Rakousko nebo skandinávské státy mají dané procesy pod kontrolou a chápou je spíše jako projevy kriminality. Kdyby muslimové chtěli opravdu zneužívat demokracie nebo parlamentarismu, aspoň někteří už by vytvořili společnou stranu nebo hnutí a dostali se do parlamentu v zájmu prosazování islámských cílů. Takhle ale otázka nestojí – naopak jsme svědky nárůstu islamofobních nálad, jakkoli je částečně lze chápat.

Jaký je vztah islámského světa k nastupujícím mocnostem světové politiky a ekonomiky, jakými jsou Čína, Rusko nebo Indie?

Jsme znovu u teze, zda lze hovořit o islámském světě jako homogenním celku. Není to tak, a pokud bychom měli na tuto otázku odpovědět, museli bychom se věnovat vývoji bilaterálních vztahů jednotlivých islámských zemí k novým ekonomickým tygrům. Například Rusko – na rozdíl od nás – své dobré svazky s mnoha islámskými zeměmi po konci studené války nezpřetrhalo. Dnes se na některé „islámské“ trhy snažíme pracně vrátit. To je kapitola sama pro sebe. Z nezodpovědných ideologických, často velmi osobních eskapád polistopadového období lze vinit mnohé z těch, kteří se tehdy motali kolem prezidenta Václava Havla, jenž sám měl upřímný úmysl islámský svět pochopit.

Čím si vysvětlujete, že se Česká republika v evropských průzkumech z posledních let opakovaně umisťuje jako nejvíce islamofobní společnost v Evropské unii?

To je téma na celou studii, ale obecně jistě platí, že Česko je jednou z mála zemí Evropy, které nikdy nepřišly do styku s islámskou kulturou a obyvatelstvem vyznávajícím islám. Kromě toho v době, kdy jiné evropské země pěstovaly čilé kontakty s muslimským Orientem nebo byly koloniálními velmocemi, my jsme byli součástí rakousko­uherské monarchie, uzavřeni v české kotlině, aniž jsme měli obecnější přehled o dění ve světě a aniž jsme se dívali dále než za hřebeny Šumavy, Krušných hor a Beskyd. Ani po druhé světové válce jsme neměli o národech Orientu či o muslimech zřetelnější představu. Gastarbeiteři z muslimských zemí k nám nemířili a ani dnes tomu tak není. Nemají k tomu ekonomické ani jiné důvody. Ještě dlouho pro ně nebudeme atraktivní ekonomickou nebo kulturní destinací. Tím směšněji vyznívají islamofobní úvahy českých intelektuálů, a dokonce špičkových politiků, o tom, jak by naše krásná demokratická země mohla padnout za oběť islamizaci. Tomuto provincialismu odpovídala i úroveň nedávné veřejné debaty o nošení islámského šátku nebo hrůzyplné výroky o tom, že „islamisté v černých pyžamech“ zanedlouho mohou stát za našimi hranicemi.