Trh tě vidí!

all good children go to heaven!

Lennon – McCartney: You Never Give Me Your Money

(z alba Abbey Road)

V Dějinně filozofických tezích z roku 1939 (Geschichtsphilosophische Thesen, česky vyšly v souboru Dílo a jeho zdroj, Odeon 1979) se Walter Benjamin opírá o následující podobenství: „Jak známo, byl kdysi sestaven automat, který měl na každý tah šachového hráče odpovědět takovým protitahem, aby si zajistil vítězství v partii. (…) Ve skutečnosti seděl uvnitř hrbatý trpaslík, který byl mistrem v šachové hře a pomocí provázků vodil loutce ruku. Protějšek k této aparatuře si lze představit ve filosofii. Vyhrát má vždycky loutka, které se říká ,historický materialismus‘. Může si to beze všeho rozdat s každým, vezmeli do svých služeb teologii, která je dnes, jak známo, mrňavá a škaredá a tak jako tak se nesmí ukázat na denním světle.“

I dnes žene Benjaminův vichr Pokroku lidstvo Dějinami bez ohledu na oběti. Šachovou partií je tentokrát ekonomie, a loutkou, která vždycky vyhrává, „neoliberalismus“. V nitru loutky se opět ukrývá teologie, pro účely „vědecké“ ekonomie dobře skrytá, v jiných, zdánlivě nesouvisejících kontextech však hrdě vystupující na denní světlo a hlásající své evangelium. Na rozdíl od Benjaminova příkladu už vůbec není mrňavá.

Osvědčená značka Naomi Klein

Hledala-li Naomi Kleinová (nar. 1970) v legendární knize Bez loga (No logo, 2000, česky Argo 2005 v překladu Pavla Kaase), co se skrývá za blyštivým image značkových výrobků, pak Šoková doktrína (The Shock Doctrine, 2007) v pátrání pokračuje a ptá se: co za sílu stvořilo robotárny třetího světa, v nichž ožívá dickensovský kapitalismus; odkud vychází kolonizace veřejného prostoru komerčními zájmy?

Autorka není teoretička, ale angažovaná novinářka, píšící z pozice, která už z definice nemůže být akademicky nezaujatá. Proto ani Šoková doktrína, byť působí sevřeněji než Bez loga, není postavena na analýze pojmů kapitál, trh, vládnutí apod., nýbrž na sugestivním vyprávění příběhu – jakkoliv je to z velké části příběh vzestupu (a snad i blížícího se konce?) jedné teorie. Rámcový pojem šoku je tu zpravidla spíš podobenstvím, které propojuje lokální kontext Pinochetových a jiných mučíren s kontextem ekonomické globalizace.

Největší riziko takového přístupu je snadno odhadnutelné: čtenář může nabýt dojmu, že ekonomové neoliberální chicagské školy, Miltona Friedmana nevyjímaje, nesou bezprostřední vinu za oběti režimů, které uváděly jejich „šokovou terapii“ do praxe. Našel jsem v knize několik míst, kde autorka příliš rychle podléhá své touze spojit konkrétní případ s rámcovým symbolem celého vyprávění. Jsou ale spíš ojedinělá a Kleinovou nelze vinit ani z vytváření nějaké globální konspirační teorie. Při vzniku a vzestupu „komplexu kalamitního kapitalismu“ zkrátka došlo k souhře okolností, kdy agilně prosazovaná a značně zaslepená teorie velice vyhovovala jistým zájmům, které z ní udělaly svůj nástroj; spojenectví se ukázalo být možná úspěšnější, než čekali sami jeho aktéři, a mělo některé neplánované důsledky, které se těmto aktérům pozoruhodně podařilo využít ve svůj prospěch.

Onu souhru okolností pak lze (dez)interpretovat dvojím jednostranným způsobem. Buď budeme tvrdit, že prorok Friedman a jeho chicago boys vůbec za nic nemohou, protože myšlenky nelze vinit za jejich politické aplikace. Anebo můžeme udělat pravý opak a uzavřít, že volný trh vede nutně ke genocidě, snad dokonce naplánované. Stoupenec první (dez)interpretace se při četbě Šokové doktríny asi rozčílí natolik, že ji ani nedočte; což je pouze a jenom jeho chyba. Stoupenec té druhé varianty najde v knize pro svůj názor mnoho argumentů a může se v něm utvrdit; pokud lze autorce vznést nějakou závažnější námitku, pak tu, že její kniha klade takovému předem přesvědčenému čtení příliš málo překážek.

Lenin by záviděl

Mezi přínosy knihy patří detailní vylíčení jednoho specifického rysu prezidentské éry George W. Bushe. Kleinová zde navazuje na svůj předchozí bestseller a popisuje, jak se v souvislosti s takzvanou válkou proti teroru dařilo realizovat postupnou korporativizaci americké politiky, a to zhruba v tom duchu, v jakém britský politolog Colin Crouch popisuje prorůstání velkého byznysu s politikou v knize Post-democracy (Postdemokracie, 2004). Jádrem procesu je i u Kleinové privatizace těch veřejných služeb, které mohou „efektivněji“ realizovat soukromé korporace. To bylo též podstatou Rumsfeldovy reformy amerických ozbrojených sil, jejichž výsledkem je mimo jiné nárůst zisků a vlivu společností jako Blackwater, která formou outsourcingu zajišťuje pro vládu dokonce i některé vojenské operace. Nejen že tyto firmy, jejichž bývalí či budoucí představitelé seděli na klíčových postech Bushovy administrativy, neuvěřitelným způsobem vysávají státní rozpočet; důsledkem navíc je, že státní administrativa ztrácí schopnost sama takto zadávané služby vykonávat, což si vynucuje jejich další přenášení na privátní sektor. Souběžně se snižují firemní daně a prohlubuje se zadlužování státu, který na to reaguje nikoli snížením vojenského rozpočtu, ale odbouráváním sociálních výdajů.

Kleinová v té souvislosti dává za (varovný) příklad Izrael, v němž přestalo platit pravidlo, že válka nesvědčí obchodu (právě naopak!). Dále pak spekuluje, že odpor korporací proti teorii globálního oteplování může souviset s tím, že růst průměrné teploty přinášejí větší počet katastrof, což se „komplexu kalamitního kapitalismu“, obchodujícího s různými formami bezpečnosti, náramně hodí. Máme tedy před sebou poněkud emotivnější variantu Beckovy rizikové společnosti, v níž se podle německého sociologa vynořují různé politiky strachu, prodávající zabezpečení proti hrozbám, jež mohou být i uměle přiživované.

Navzdory dogmatům Miltona Friedmana, který v příběhu hraje spíš roli užitečného idiota než zloducha, jsme svědky sloučení „volného“ trhu s kolektivismem: společnost se šikuje pod vlasteneckými prapory a proti společnému nepříteli a stát ji současně odmítá zabezpečit proti rizikům (to by byl přece socialismus, nelze konat dobro s cizími penězi!). Na jedné straně jsou korporátní zisky dány jejich propojením se státní mocí a svého druhu monopolem, což je z hlediska neoliberalismu přinejmenším problematické; na druhé straně je výsledkem stav, kdy nezbývá téměř nic, co by bylo možné opatřit si jinak než „na trhu“ – a když na to nemáš, uklidíme tě do ghetta, v zájmu bezpečí obyvatel privilegované „zelené zóny“. Jako by stát sehrál vpravdě revoluční úlohu a téměř dosáhl sebezrušení.

Ideál „svobodné společnosti“, o kterém psal Friedman, se po převrácení z hlavy na nohy jeví jen jako rétorika ospravedlňující nadvládu korporací. Zájmem vládnoucí třídy lze tedy vysvětlit, že se neoliberální ideje staly v naší historické konstelaci vládnoucími idejemi. To ale nestačí k porozumění, čím tyto ideje jsou a co v nich vidí ten, kdo je vyznává. K tomu potřebujeme Šokovou doktrínu domyslet.

Člověk bez vztahů

V úvodu knihy Kleinová píše o psychiatrických experimentech s elektrickými šoky a smyslovou deprivací, prováděnými v padesátých letech a později využitými CIA. Nejdůležitějším poznatkem z tohoto exkursu je, že v nich šlo o snahu dostat jednotlivce do jakéhosi původního stavu, vymazat lidskou paměť tak, aby zbyla „nepopsaná deska“. Z takto „resetovaného“ – a příznačně: ze sociálních vazeb vyňatého – jednotlivce pak mělo být možné vychovat konečně zdravého, sebevědomého, svobodného člověka pro náš krásný statečný svět…

Umanutost, s níž stoupenci ekonomické „šokové terapie“ ve všech situacích opakovali mantru o nutnosti deregulovat podnikání, privatizovat přírodní zdroje a zrušit sociálně motivované intervence vlády do ekonomiky, si neumím vysvětlit jinak než fixací na podobnou ideu původního stavu, do nějž je třeba uvést společnost – a vlastně ji tak „odspolečenštit“, redukovat na soubor jednotlivců; pak vyvstane čistý, nezkreslený Trh, Velký fenomenolog, který nám ukáže Pravdu. (Michel Foucault to v případě poválečného německého neoliberalismu připisoval snaze vymanit se z dějin, navždy prokletých nacismem.)

Co je to vůbec trh? Je to sdílený prostor (může být soukromý, ne však výlučně), v němž nejméně dva jednotlivci uspokojují své potřeby prostřednictvím druhého, přesněji řečeno prostřednictvím statku, který druhý vlastní a jehož je ochoten se vzdát výměnou za jiný statek, nabízený prvním účastníkem. Roli statku může samozřejmě hrát i nějaká služba. Klíčové je, že k výměně potřebuji druhého a že ve vztahu k druhému musí být přítomna aspoň minimální míra solidarity a zodpovědnosti, bez nichž obchod není férový a bez nichž by byl narušen nikoli momentální zisk či užitek, ale samotný vztah, který je umožňuje. K tomuto bytostně sociálnímu faktu nutně náleží i možnost, že druhý podvádí, to jest že hodnota, kterou mi nabízí, je falešná. Aby mě ovšem vůbec napadlo, že druhý může podvádět, musí možnost podvodu přijít na mysl mně samotnému. Což si nemusím uvědomovat, vlastní touha podvádět se ukáže až skrze její projekci do záměrů partnera, motivovanou i strachem z toho, že mne prohlédne (vidění je přímo konstitutivní rys druhého).

Pochopitelně by každý byl rád, aby se riziku falešné hodnoty vyhnul – tedy aby znal pravdu. Tomu ale brání jednak materialita statků, jejichž užití nemusí odpovídat očekávání, a pak socialita onoho směnného vztahu, v němž uspokojujeme své potřeby jedině prostřednictvím druhého.

Co věští neviditelná ruka?

Trh, o nějž hlavně jde v Šokové doktríně, je burza. Ta hraje v situaci zemí procházejících ekonomickou transformací roli vzdáleně připomínající delfskou věštírnu; je však daleko autoritativnější, protože často nejen radí, ale i přímo rozhoduje za ty, kdo nesou politickou zodpovědnost. Chcete převést podniky na zaměstnance? Pozor, trhy by mohly mít šok! Chcete investovat do rozvoje zdravotní péče? Trhy řekly ne! Trhy se zlobí, rychle přineste smírčí oběť!

Co jsou to ty „trhy“? S trochou nadsázky jde o institucionalizovanou sociální patologii spočívající ve frenetickém nákupu a prodeji „cenných papírů“, tedy hodnot, jež jsou vyňaty ze svých sociálních souvislostí, ale i zbaveny pomíjivé užitné hodnoty, která je příliš subjektivní, singulární a materiální, málo obecná a abstraktní, špatně kvantifikovatelná. Z druhého už zde zbyla jen jeho temná stránka – notorická nedůvěryhodnost. Aktéři na burze nepotřebují vědět, co to konkrétně znamená, že akcie jejich podniku rostou nebo klesají, zajímá je jediné: aby jim při příštím krachu nezůstal v ruce černý Petr falešné hodnoty. Není snad třeba dodávat, že toto obchodování s čísly je na hony vzdálené vzájemně obohacující směně materiálních statků. Šílené je, že mu připisujeme takovou autoritu.

Epidemická nejistota, jež burzu pohání, je nutným důsledkem touhy po jistotě „čistého trhu“, který říká pravdu (a jen ten, kdo zná pravdu, může být svobodný). Není v tom žádná zavilost, když Milton Friedman opakovaně odmítá „společenskou zodpovědnost“ podnikání. Jakékoliv jiné ohledy než ohledy na zisk by prostě zkreslily vypovídací hodnotu tržních věšteb. Na jedné straně je to cynické. Na druhé straně je o to patetičtější přesvědčení, že komunismus a nacismus byly především odklonem od pravdy – a proto každý zásah do trhu, byť dobře míněný, staví svého původce proti „svobodné společnosti“, víceméně po bok zmiňovaných režimů ztělesňujících Zlo.

Skutečná šoková doktrína

Jestliže se Kleinová pokusila postavit neokonzervatismus z hlavy na nohy tím, že za jeho příklonem k neoliberální ekonomii ukázala přízemní zájmy korporací, můžeme učinit i pravý opak a promítnout do způsobu, jímž jsou tyto zájmy artikulovány, otevřeně náboženské rysy bushismu – a to právě jako náboženské. Katastrofy, na nichž vydělává „kalamitní kapitalismus“, jsou totiž i nástroji očišťující pravdy: na konci stojí proti sobě zatracení a vyvolení. Trh umožní jejich jasné rozlišení a tím konečně zruší společnost. Její hříšnost je totiž v tom, že míchá nezasloužilé s dětmi Božími (Bůh od slova bohatství).

Bible ostatně skýtá nejeden prolog kalamitního kapitalismu. Jedním z nich je děsivá zvěst o Jobovi. Její poselství je jasné: Bůh, hypostázovaný Druhý, miluje na všechny způsoby, včetně toho sadistického, doslova šokujícího, který nám má ukázat, že nemáme svůj život ve vlastních rukou, a to ani pokud jde o porozumění jeho smyslu – jsme zcela vydáni na milost a nemilost, neboť do Boží mysli nevidíme. Zato Jeho zrak proniká vším a jednou zvedne závoj nevědomosti a vše odhalí. Spočítá nás. Právě to je význam uložený ve starém slově apokalypsa – a právě to je skutečná šoková doktrína.

A tak zápas s ní nemůže probíhat jen na rovině politické či na poli ekonomie, nýbrž je to i zápas se škaredou teologií, jež se do ekonomie skryla a mluví jejími ústy. Klíčové téma je ovšem filosofické. Nenechali jsme si ukrást slovo „svoboda“ lidmi, kteří mu dávají přinejmenším omezený význam? Jsme opravdu nejsvobodnější tehdy, kdy jsme maximálně vyňati ze solidárních vazeb k druhým?

Autor je filosof.