Jednou z rozšířených strategií uměleckého provozu, jak se otevřít širšímu publiku a expandovat mimo mnohdy elitně uzavřený galerijní či muzejní prostor, jsou takzvané window galerie. Jde o výstavní prostory s vitrínami „namířenými“ do ulice. Vymykají se pravidlům uzavřených síní: poplatkům, otevírací době či ritualizovanému chování návštěvníků. A vlivem rozvoje nových technologií se též čím dál častěji dostávají do symbiózy s pohyblivým obrazem, který už dávno nedominuje pouze kinosálům, ale obklopuje nás na každém kroku.
Takto zaměřené (nejčastěji malé) galerie soukromého či nezávislého sektoru, jež hostí především mladší generaci umělců, můžeme pojímat v kontextu takzvaného site specific umění. To má kořeny v šedesátých a na počátku sedmdesátých let minulého století, kdy díla minimalistů, záměrně zasazených do konkrétního prostředí, zviklala paradigma modernistického umění spočívající v autonomním uměleckém díle, nesvázaném ani s časem, ani s místem prezentace, a v předpokladu univerzálního diváckého subjektu. Etickou motivací této změny byla snaha o překročení institucionálních limitů, jejich kritika a touha po vymanění se z kapitalistické tržní ekonomiky ovládající umělecký provoz. Tradiční umělecká vyjádření jako malba a socha byly proto nahrazeny „prchavějšími“ formami, například performancí a videem. Postupně se však v galerijní a muzejní praxi vyvinuly nové strategie, jak taková umělecká vyjádření vrátit pod kontrolu uměleckých institucí a trhu, včetně window galerií, které oslovují nepřipravené kolemjdoucí, ale za svou zdánlivou transparentností se opírají o pevné mechanismy uměleckého provozu – stejně jako klasické „white cube“ galerie.
Symptomatickým případem je nárožní výstavní prostor Vernon Projekt v PrazeHolešovicích, založený v roce 2009 organizací Vernon Consulting. Holešovická „vitrína“ po dobu své existence dává příležitost českým i zahraničním mladým umělcům, jejichž díla spadají do široké oblasti postupů typických pro site specific, například performance, instalace, videoart. Z těch, kteří zde oslovovali kolemjdoucí a potenciální publikum pomocí „pohyblivého obrazu“, jmenujme například dnes již svými „videomalbami“ známého Jakuba Nepraše (Reaktor, projekce, 2009), Lukáše Machalického, jenž se zabývá pamětí společnosti a architekturou (Sebrané spisy, instalace, 2010), a nyní také Lindu Čihařovou, jejíž Migromat je v Holešovicích k vidění od 16. února do 19. března. Čihařová (podobně jako Jakub Nepraš) dává ve svých projektech najevo fascinaci možnostmi nových technologií, jež propojují umělecké vize s přírodními vědami, a zároveň (což je blízké také Lukáši Machalickému) zdůrazňuje význam korelací mezi lidmi a místy. Na vitrínu promítá specifický fikční svět, který vznikl přetvořením záběrů reálných míst a situací pomocí digitální postprodukce. Do městského prostředí tak „vysílá“ sice synteticky vytvořené obrazy, ty však paradoxně v myslích náhodných diváků evokují vzpomínky, asociace a představy organické přírody. Meditativní lyrické krajiny Lindy Čihařové mají symbolickou moc náhodného kolemjdoucího na okamžik „transportovat“ z urbánního prostředí, ale tato schopnost nijak nezávisí na místě prezentace. Vernon Projekt je tak typickým příkladem window galerie, která za koncept „otevřenosti publiku i umělcům“, jímž se vyznačovalo právě site specific umění ve svém počátku, schovává svou skutečnou povahu – povahu „vitríny“, suplující tak trochu obchodní katalog mladých umělců a umělkyň, jejichž projekty by však vyzněly stejně dobře nebo špatně kdekoli jinde.
Autorka je doktorandka na katedře filmových studií FF UK.