„Lidé dělají jednoduché věci,“ říká jedna z postav debutu Apichatponga Weerasethakula Záhadný předmět o polednách (Dogfar nai mae marn, 2000). Jednoduchost má však mnoho podob a v podání tohoto thajského režiséra a umělce se blíží buddhistické mantře, jejíž smysl se jasně vyjeví teprve poté, co se zklidní přemítající mysl.
Apichatpong Weerasethakul, jehož poslední film Strýček Búnmí (Loong Boonmee raleuk chat, 2010, recenze v A2 č. 20/2010) získal letos Zlatou palmu v Cannes, byl pomyslně pasován na takzvaného festivalového tvůrce. Neutuchající snaha zařadit jej do genealogie cinefilské „rodiny“ prozrazuje, že přes onu jednoduchost, kterou Weerasethakul vyznává, jsou jeho filmy zprvu enigmatické.
V recenzích se objevují nejrůznější pokusy k něčemu tyto filmy přirovnat. Nelineární vyprávění, téma každodennosti, kterou může kdykoli narušit náhodný zvrat, dlouhé záběry či nekonvenční střih nejsou dostatečnými styčnými body, aby byl Weerasethakul řazen mezi tvůrce „thajské nové vlny“ (například Nonzee Nimibutr, Pen-Ek Ratanaruang) nebo „nového asijského filmu“ (například Hou Hsiao Hsien, Jia Zhang Ke). Zmiňováni jsou dokonce i režiséři a režisérky, jejichž filmy spojuje pouhá „mlčenlivost“ postav (například Bruno Dumont – rozhovor v A2 č. 7/2010, Claire Denisová – rozhovor v A2 č. 17/2009). Kvůli hororovým prvkům a mystice předváděné s jistou dávkou ironie je často srovnáván s Davidem Lynchem (vedle Františka Fuky v pořadu Rádia 1 Odvážné palce se srovnáváním obou tvůrců zabývá také James Quandt v textu Resistant to Bliss: Describing Apichatpong – Vzdorující slasti: Popis Apichatponga, uveřejněném ve sborníku Apichatpong Weerasethakul, Wien 2009). Jenže zatímco Lynch střídá napětí a vtip v sofistikované hře blízké procházení labyrintem, Weerasethakul naznačuje, že co jsme se naučili chápat jako temné, ve skutečnosti takové být nemusí.
Nespoutaná narace, množství autoreferencí, multimediální projekty, prolínání reálného se surreálným, experimentální postupy a zároveň téměř primitivní filmové triky a slabost pro kýč – to vše by mohlo nasvědčovat, že se jedná o typického postmoderního tvůrce. I této „škatulce“ se však vzpírá. Jeho tvorba představuje daleko spíše to, co by se dnes v umělecké terminologii označilo jako „glokální“. Kombinuje moderní západní jazyk vizuálního umění s tradičními kořeny své rodné země. Zřejmé kinematografické reference bychom našli spíše k thajským televizním obdobám soap oper, hororů, duchařských příběhů, talk show, lidových pohádek a buddhistických bájí. Jeho nepředstíraný zájem o emoce, mezilidské vztahy, rodinu a rodný kraj se staví proti samoúčelné intelektuální hře. Ačkoli na Weerasethakula během studií filmu na Art Institute v Chicagu zapůsobil odkaz takových ikon moderního umění a experimentálního filmu, jako jsou Marcel Duchamp, Andy Warhol či Bruce Baillie, jeho vlastní styl jako by se stále více vyčišťoval a osvobozoval od jakýchkoli západních i východních konvencí.
Daleko větší zážitek z Weerasethakulových filmů tak přináší „prosté“ sledování. Otevřenost například režisérovi umožňuje zařadit úvodní titulky až po první půlhodině filmu a vybídnout diváka, aby to akceptoval, a zaujal tak podobně otevřenou pozorovatelskou pozici.
Neusilovat, nepředjímat, sledovat, jak věci plynou, jsou obtížné úkoly, které bychom neměli zaměňovat s apatií či lhostejností. Weerasethakulovy dlouhometrážní filmy i instalace určené pro galerie vyvolávají těžko identifikovatelné vnitřní napětí mezi příjemným a znejišťujícím, mezi pocitem bezpečí a ohrožení. Uvolněnost a přívětivost, pro niž v thajštině existuje speciální výraz „kwan sabai“, podrývá Weerasethakul zvláštní melancholičností a tlumenou agresivitou, která o sobě dává vědět skrze symboly nemoci, smrti, ohně a dalších forem destrukce. Loni započatý projekt Primitive, jehož součástí je mimo jiné také film Strýček Búnmí a videoinstalace Fantomy vesnice Nabua, aktuálně vystavená v pražské galerii tranzitdisplay, věnoval Weerasethakul své rodné provincii Isan, kterou poznamenaly krvavé boje mezi armádou a rebely. Narážky na politickou situaci země, které pronikly skrze cenzuru už v jeho předchozích filmech, teď začínají přecházet v otevřený politický aktivismus.
Autorka je doktorandka na katedře filmových studií FF UK.
Apichatpong Weerasethakul: Fantomy vesnice Nabua. Galerie tranzitdisplay (Dittrichova 9, Praha 2), 30. 9. – 31. 10. 2010.