Nejlepší film loňské karlovarské soutěže, který se počátkem května objevil v našich kinech, stojí podle mnohých na hereckém výkonu představitelky hlavní role Maggie Gyllenhaalové a jeho přílišná civilnost vyvolává jen minimální emocionální odezvu. Co když ale hraný debut SherryBaby režisérky Laurie Collyerové vyžaduje empatičtější divácký přístup?
Laurie Collyerová se narodila a vyrůstala v New Jersey, pracovala v San Francisku s dětmi ze sociálně slabých rodin. V posledním ročníku na univerzitě zatkli její drogově závislou kamarádku, která už v té době měla malé dítě. Příběh mladé ženy, jež se kvůli drogám dostane do vězení, kde prodělá odvykací kúru, aby se po propuštění konečně stala matkou své dceři, je také hlavní linií snímku SherryBaby, do něhož režisérka vložila motivy i ze své minulosti.
Indián a Lolitka
Třiadvacetiletá Sherry Swansonová (Maggie Gyllenhaalová), s walkmanem na uších a úsměvem plným očekávání, přijíždí autobusem do New Jersey. Za zpěvu typické americké písničkářky je život krásný a snadný jako ve videoklipu. Pár hodin za branami věznice se budoucnost zdá bez pochybností. Naivně sebejisté opojení však roztřese hned první náraz, když do hrdinky na ulici vrazí cizí muž. Prudká Sherryina reakce prozrazuje, že není připravena na aroganci a lhostejnost „bezúhonné“ společnosti. Tato scéna, která je na jedné straně součástí onoho civilního filmařského stylu, je však zároveň dramaturgickým odstartováním pomalého ubíjení hrdinčina odhodlání začít lepší život.
Jelikož byla Sherry propuštěna za dobré chování na podmínku, musí se ubytovat v jakési mezistanici – v domě pro čerstvě propuštěné, kde platí striktní pravidla, ale i vztahy podobné vězeňské šikaně a intrikářství. Žádné noční vycházky, pokoj, který nejde zamknout, a pravidelná hlášení jsou hrdinčiným omezením i pevnou regulí. První den na svobodě nedá autorka filmu Sherry vydechnout. Dlouhá cesta, nástup do Genezis House, hádka se spolubydlícími, sex ve sklepě s místním kooperátorem a nakonec návštěva bratra, jenž se s ženou po celou dobu staral o Sherryinu dceru Alexis. Setkání poznamenává vzájemná nedůvěra: Je Sherry už čistá? Jak chce vychovávat dítě? Jak Alexis, citově zcela adoptovaná strýcem a tetou, přijme matčin návrat? Co ví Alexis o své matce, co jí o ní napovídali? Navzdory tomu všemu Sherry stále věří. Cíl, na který se upjala ve vězení, jí nasadil klapky na oči. Nevidí kvůli nim ani svoji zarputilost a sobeckost. Chce být k dceři upřímná, ale přitom si ji kupuje dárky. Jediným výsledkem zůstává, že je dcera z přehnaných projevů matčiny lásky chvilkově šťastná, ale častěji vystrašená. Ačkoli má postava Sherry předlohu v režisérčině kamarádce, Laurie Collyerová ji nijak neidealizuje.
Sherryin egoismus a vnějšková přímočarost mají však své hlubší kořeny. Muži, které Sherry potkává, vidí jen přitažlivé tělo. O tom, jak ji vnímají, nemá Sherry nejmenší iluze. Dovede toho využít pro své potěšení i zisk. Suverénní a citově prázdné jednání s muži však představuje pouze ochranný plášť, ve skutečnosti je Sherry nejistá. Touží po někom druhém: dceři, partnerovi, oddaném bratrovi a nejvíc snad po milujícím otci. Její nedospělost poznává jen o mnoho let starší Dean. Danny Trejo, jindy zjizvený a potetovaný drsňák z filmů Desperado nebo Od soumraku do úsvitu, se v SherryBaby objevuje v nezvyklé roli. Laurie Collyerová nevybírala představitele Deana podle typové škatulky, ale podle hercovy osobní zkušenosti. Danny Trejo si odseděl jedenáct let ve vězení, zbavil se závislosti na heroinu a sám začal v odvykacích programech pomáhat jiným. Stejný osud sdílí i jeho šamanský indián, který pracoval jako kuchař v prvním baru, kde Sherry tančila. Tehdy jí tam říkali malá Lolitka.
Soudit, či pomáhat?
Vztah, jaký spolu navazují, vzdáleně připomíná pouto otce a dcery. Dean dává na Sherry pozor a ona mu okamžitě důvěřuje. Je-li Sherry s Deanem, zůstává uvolněná a v klidu. Naproti tomu, když se setká se svým otcem, provází její radost zvláštní křeč. Laurie Collyerová inscenuje scénu setkání s otcem identicky jako setkání Sherry s Alexis. Sherry skáče radostí po kanapi úplně stejným způsobem jako pětiletá Alexis na začátku filmu. U třiadvacetileté ženy to ale trochu zaráží a prozrazuje nezdravou závislost, před níž pravděpodobně začala kdysi Sherry utíkat k drogám.
Jakmile na Sherry začíná doléhat skutečnost, že její „happyendový videoklip“ byl jen sen, získává zaměstnání, které si přála. Práci ve školce pro děti ze sociálně slabých rodin. S nimi je šťastná, ale jakmile vyjde ze světa dětí do světa intrik a podezíravosti, pomalu ji začne svádět alkohol a nakonec i drogy. Collyerová ovšem mezi únikem k alkoholu a únikem k drogám rozlišuje: prvním hrdinka řeší vztek, druhým zmatení, které ji stíhá od té doby, co ji otec začal zneužívat. To, co je pravděpodobně základem všech hrdinčiných problémů, filmem prolétne v podobě několikaminutové scény, v níž místo útěchy začne otec svou dospělou dceru opět osahávat. Událost později není nijak komentována. Ani Sherry si totiž ještě nepřiznala, o co tu jde.
Sherryina osobnost jako by v lecčems zamrzla ve věku té šestnáctileté holky, jež utekla z domova. A tak i Maggie Gyllenhaalová ztvárnila Sherry plandavou chůzí. Dlouhé kroky, máchavé pohyby rukou, nahrbená ramena, která jako by měla skrýt její ženskost. Pubertální pohybové návyky, které nejdou dohromady s odhodláním být zodpovědnou matkou, jsou klíčem k postavě i celému příběhu. V jejím chování je vždy něco sympatického a vzápětí odpudivého. Collyerová se nesnaží vyvolat umělý soucit, ale jako by svým přístupem říkala, že Sherry nepotřebuje soud, nýbrž pomocnou ruku. Sherry chce svůj život mermomocí urovnat, ale zdá se, že kdyby dala věcem volnější průběh a svému okolí více času, nenarážela by tak často na nedůvěru a neochotu. Když je však s někým, před kým nemusí hrát napravenou matku, jsme jí úplně nejblíže. Takovým přítelem jí je Dean, a právě proto od něj přichází skutečná podpora, která spočívá jednak v trpělivém opatrování, ale především v upřímné radě: přestaň být sobecká.
Nestačí jen chtít, aby se náš sen stal skutečností. Na konci snímku Sherry dospívá – to když si dovede říci o pomoc. Teprve pak její odhodlání získává pevnou půdu pod nohama. Snímek, který by mohl být plný dramatických scén, křiku a zoufalství, Collyerová pojala nejen jako civilní, ale především citlivé a nepřikrášlené pozorování člověka. Člověka, kterého, jak sama režisérka říká, byste po počáteční apatii chtěli v závěru poznat.
Autorka je doktorandka na katedře Filmových studií UK.
SherryBaby (SherryBaby). USA 2006, 96 minut. Režie a scénář Laurie Collyerová, kamera Russell Lee Fine, hudba Jack Livesey. Hrají Maggie Gyllenhaa