Vždy jsem jen s povzdechem kroutil hlavou nad tažením, které v prvních desetiletích 20. století rozpoutal pozdější ministr kultury Zdeněk Nejedlý proti Antonínu Dvořákovi a následně i Leoši Janáčkovi. Jejich odkaz prý představoval „vážné kulturní nebezpečí“ pro ducha národní hudby, ztělesněného v díle Bedřicha Smetany.
Ne že by nemělo smysl hledat rozdíly mezi jmenovanými tvůrci, včetně spojitostí s jejich politickým smýšlením. Sám jsem člověk dosti politický a podobné souvislosti považuji za důležité. Jestliže však zatemní muzikologův mozek natolik, že není schopen vnímat hudební kvality samotné a má pro kritizovanou stranu jen slova pohrdání a odsouzení, přestává rozumět a myslet; už jen kádruje a diriguje (ve smyslu pohříchu nehudebním).
Destruktivní vliv Zdeňka Nejedlého na českou kulturu, k němuž náležely i zákazy některých Dvořákových děl, se bere jako všeobecně přijímaný fakt, svědčící o povaze totalitního režimu, jehož se stal spolutvůrcem. Jenže duch ješitného ideologa, zdá se, nepatří zcela minulosti. Zpod vyšehradského náhrobku nedávno vystoupil, aby se zjevil na ještě „posvátnějším“ místě české státnosti. Do role národního škůdce ovšem nebyl dosazen již sotva zpochybnitelný Dvořák, ale „ničitel lidové hudby“ Jura Pavlica. Smetanu národní autenticity tentokrát slízla Jarmila Šuláková. (Lze se ovšem domnívat, že si oné pocty nebude cenit ani zdaleka tolik jako titulu „Valašská koroptev“, který jí před lety udělilo Jeho Veličenstvo Bolek Polívka; už proto, že autorita byť jen lokálního monarchy musí mít větší váhu než autorita globálně provařeného prezidenta, který musel být do své funkce demokraticky zvolen, navíc lidmi bez šlechtického titulu!)
Mohl bych zase kroutit hlavou nad nesmyslným a násilným protikladem. Jenže on tak nesmyslný není. Dvořák a Smetana stejně jako Pavlica a Šuláková se samozřejmě nevylučují, ostatně v obou případech platí, že dotyční se navzájem znají, respektují a příležitostně i spolupracují. Protiklad má však logiku z hlediska stereotypů, na které je naroubován. Smetana byl lisztovsky a wagneriánsky programový, a tedy by se mohlo zdát, že podřizoval hudební řeč cílům národního hnutí. Napsal přece Mou vlast, Libuši a „Prodanku“. Dvořák měl blíže k Brahmsovi a jeho důrazu na klasickou formu, která je ze své podstaty univerzální, kosmopolitní, jakýkoliv program podřizuje hudební řeči. Napsal Novosvětskou a Americký kvartet, ale spousta jeho děl se ani nijak „programně“ nenazývá, vystačí si s označením formy a tóniny a s opusovým číslem. I tance napsal nikoliv České, ale Slovanské, tiskem vyšly v Berlíně a hitem se staly v Anglii. Tam byl Dvořák vůbec populární a i díky tomu se později stal šéfem newyorské konzervatoře. Při pobytu za oceánem jej mj. zaujala lidová hudba Afroameričanů (promiňte tu politickou korektnost, pane prezidente), stejně jako osud původních obyvatel Ameriky, reflektovaný v Longfellowově Písni o Hiawathovi. Ve třetí části Amerického kvartetu prý skladatel zachytil zpěv jakéhosi iowského ptáčka a ve čtvrté větě Novosvětské snad hřmí Niagarské vodopády…
Možná jsou to jen legendy, ale i tak si troufnu tvrdit, že Antonín Dvořák psal world music. Dělal totéž co dnes Jura Pavlica. Není to „ničení lidové hudby“, ale snaha znovu si ji osvojit tam, kde se náš život nevyhnutelně vzdálil od svého rodiště a pojal spoustu jiných motivů, úměrně tomu, jak do něj vstupují jiní lidé a jejich země. Snaha vylučujícím způsobem hájit to „rodné“ proti tomu „cizímu“, tak nápadná u Nejedlého, pocházejícího ze stejného města jako Bedřich Smetana, nesvědčí zrovna ani o osobní, ani o národní vyzrálosti.
Od každého Smetany vede cesta k Dvořákovi (Janáčkovi, Martinů…), od každé Šulákové nejen k Fleretu, ale i k Pavlicovi (Bittové, Kočkovi…). Naše maminka není ta jediná a nejlepší a nejkrásnější na světě, a my nejsme její nejmilejší miláčkové. A písničky, které nám zpívala, nejsou jediné, jež stojí za poslech. Ani když rádoby tatíčkovi připadají ty ostatní tak nějak nejedlé.
Autor je filosof.