Koukají holky na porno?

Bez většího zájmu odborné i laické veřejnosti loni vyšla rozsahem spíše skromná kniha, která ne náhodou svým názvem připomíná erotický román – Hodné holky se dívají jinam. Ačkoliv se v ní autorka Kateřina Lišková věnuje poměrně atraktivnímu tématu – vztahu feminismu a pornografie, stala se publikace součástí pouze jedné časové úvahy nad možnostmi a ne/úspěšností případných státních restrikcí vůči pornu publikované na stránkách tyden.cz a jinak si vysloužila jen cudné mlčení. Neprávem.

Porno je základ státu

Hlavním cílem knihy je ohledávání argumentační situace těch feminismů, které se vyslovují pro zákaz pornografie (protože vůbec ne každý feminismus proti pornografii brojí, viz rozhovory na stranách 24 a 25), a to u nás i ve světě. Pornografie odpůrkyním z řad feministek nevadí primárně z konzervativněnáboženského hlediska jako to, co poškozuje morálku společnosti, zdravou výchovu dětí a mládeže nebo ohrožuje instituci rodiny (základu státu), a tedy tradiční patriarchální uspořádání společnosti jako takové. Feministky upozorňují na to, že porno paradoxně toto uspořádání podporuje, jelikož drží ženy v postavení podřízeném mužům. Porno zobrazuje ženy jako méněcenné bytosti, pouhé objekty mužské sexuální touhy, které je nutné násilím pokořit, aby měly ze sexu potěšení – stačí namátkou vybrat téměř jakýkoli titul mainstreamové produkce, jehož zápletka se většinou odehrává v duchu „co a jak ještě velké lze ženě kam strčit“. V rámci veřejné diskuse usilují feministky především o změnu náhledu na pornografii z právního hlediska (ostatně jedna z hlavních představitelek antipornografického feminismu Catharine McKinnon je teoretička práva). Porno je nebezpečné ne proto, že poškozuje společnost obecně, ale proto, že poškozuje polovinu populace významně více. Tolik background tématu knihy.

Kniha je členěna do tří, na první pohled tematicky disparátních částí, které by mohly fungovat jako samostatné studie. První dvě se obecněji zabývají celkovou situací: nejprve jsme seznámeni s osudy antipornografického feminismu ve světě – především v Evropě a USA, poté se pohled obrací do české kotliny, kde se boj mezi postojem vůči pornografii shovívavým nebo ji omezujícím řeší především v rámci sexuologie a kriminologie, a nakonec, coby pomyslný vrchol, přichází autorčin vlastní přístup k problému: kruhem se vracíme k argumentům pro zákaz pornografie, opakovaným feministickými odpůrkyněmi v průběhu obou předchozích částí, aby bylo ukázáno, že stojí v lepším případě na vodě. Části publikace se do sebe tedy neuzavírají zcela – Lišková velmi dobře využívá, co již vyložila, propojuje nově uvedené s předchozím a naznačuje, co bude následovat. Hodné holky se tak spíše než jako erotický román čtou jako detektivka, v níž čekáme s napětím, „jak to dopadne“, tedy na odhalení autorčina názoru.

Zbavit se biologismu

Její názor se dá tušit už z průběhu výkladu. Část Pojetí genderu a sexuality v antipornografickém feminismu je zralým plodem práce autorky, která se tématem dlouhodobě zabývá. Dozvíme se z ní peripetie osudů názoru, že jakýkoli sex je pro ženu znásilněním a pornografie zdrojem všeho mocenského zla páchaného na ženách. Přestože feminismus sexualitu začlenil do svého pojetí sociálně konstruovaného genderu hned od šedesátých let (třeba v klasické knize The Feminine Mystique z roku 1963 od Betty Friedan), v letech sedmdesátých se pojetí sexuality proměňuje ve shodě s obecným kontextem, kdy se sociální vědy hojně bratříčkují s biologií: mužství/ženství je chápáno jako biologická danost odpovídající ne/schopnosti rodit potomstvo, nadstavba přírodního základu. Východiskem z této situace se stává buďto osvobození se od břemene reprodukce (řešení radikálního feminismu), nebo naopak zdůraznění a zhodnocení role ženy v reprodukci (kulturní feminismus). Přirozenost a neproblematičnost sexuality, démonizované zmiňovanou Catharine McKinnon či Andreou Dworkin v letech osmdesátých coby přímá, hlavní (a jediná) cesta k porobení ženy, odhaluje, že přes proklamovanou sociální tvořenost genderu se mnohé teoretičky potýkají s představou mužského a ženského jako jednou provždy a hlavně biologicky daných esencí i nadále. S úspěchem ji zpochybňuje například Judith Butler se svou koncepcí performovaného (tedy hraného a odehrávajícího se, nikoli bezmocně trpěného a jednou provždy daného) genderu, a je patrné, že touto cestou se vydává i politický názor Liškové, která nechce zůstat jen u planého teoretizování, ale přiznaně se svým textem snaží zasadit o podobu feminismu, který se napojení na biologii zbaví.

Příroda nad sexualitou vládne i v českých odborných kruzích. Protože se, vzhledem k popsanému světovému kontextu překvapivě, feministky u nás tématem pornografie příliš nezabývají, obrací se pohled Liškové na dvě k němu nedávno vydané knihy z oblasti sexuologie (Radima Uzla Pornografie aneb Provokující nahota) a kriminologie (Jana Chmelíka Mravnost, pornografie a mravnostní kriminalita). Čtenáře v ní především zaujme, jak se „dělá“ sexuologie vědou – pomáhání si přirozeným základem, nezlomnou kauzalitou není omezeno pouze na tento obor studia lidského chování, ale je vtipnou glosou celého starého sváru mezi humanitními a přírodními vědami. Co se týče vztahu k pornografii, na půdě české kriminologie a sexuologie má jasné kontury – stejně jako u feministek je spojena s násilím, na rozdíl od nich se ale drží starých dobrých rad, jak má ženská sexualita vypadat, aby k němu nevedla: „neprovokovat“ lidské samce, kteří nemají kontrolu nad svou sexuální nabitostí. V diskusi nad ženskou sexualitou jsme odborně dobrých čtyřicet let pozadu.

Diverze pornem

Lišková při vlastní argumentaci proto navazuje na světovou, a nikoliv českou tradici. Zabývá se zakotveností společenských struktur (patriarchátu) v jazyce a v závěrečném oddílu Pornografie jako performativní akt a symbolická moc odhaluje možnosti pornografie při údajném vykonávání moci, z něhož je tato část filmového průmyslu některými dříve zmiňovanými feministkami obviňována. Lišková vtipně propojuje koncepce Johna L. Austina, Jacquese Derridy a Pierra Bourdieua. Aplikování Austina na Derridu možná zprvu působí lehce přitažené za vlasy, autorka ale dokáže toto spojení obhájit jako naprosto funkční. Přiznává, že je nezpochybnitelné, že slova, jako klasický Austinův příklad svatebního „ano“, konají, nicméně zásadním způsobem pochybuje, že takový mnohovýznamový a v nejrůznějším kontextu se objevující žánr, jako je pornografie, by byl jak muži, tak ženami vykládán jednomyslně a pouze jako vyjádření svrchované moci mužů nad ženami. Jak víme od Bourdieua, rituál, aby byl rituál, musí být jako takový uznán všemi účastníky a (o to zde jde především) účastnicemi.

Pornografie nejen že neuvaluje ženy v mlčení, samy odpůrkyně jsou dokladem toho, že může vést stejně dobře k nalezení řeči – a vyjádření odporu proti diskriminaci na základě pohlaví. Feministická pornografie, která dnes získává na čím dál větší popularitě v Americe i Evropě, je konečně důkazem, že ani odpor není jedinou možnou reakcí. Lišková proto svůj detektivní erotický román končí rozhodnutím: zákaz není řešením, feminismus má naopak iniciovat vznik diverzního diskursu na půdě pornografie, který zpochybní a delegitimizuje tu tvář mainstreamové pornografie, která je pro feminismus nepřijatelná.

Autorka je socioložka.

Ilustrace Eliška Plyš