Proč se emancipovala literatura

Knihu Pravidla umění. Vznik a struktura literárního pole (Les Règles de l’art. Genèse et structure du champ littéraire, 1992) napsal Francouz Pierre Bourdieu už coby světově respektovaný sociolog, který se pyšní nejen akademickým, ale především celospolečenským úspěchem knih La Distinction (Distinkce, 1979), věnované otázkám sociální podmíněnosti estetického vkusu, Teorie jednání (Raison pratique, 1994, česky Karolinum 1998 v překladu Věry Dvořákové) nebo Homo academicus (1984, beroucí si na mušku francouzskou vysokoškolskou elitu).

Přitažlivější podtitul přítomného svazku než ten současný by mohl znít: „Jak se umění osvobodilo od politiky a našlo způsob, jak ji ovlivňovat.“ Nesl by v sobě totiž naději, již by dnešní čtenář uměl ocenit. V knize nejde ani tak o vznik (který je pouhou podkapitolou části knihy) a strukturu (která je za posledních dvě stě let poměrně stabilní) společného vydavatelského, autorského a čtenářského světa (Bourdieuho slovy literárního pole), jako spíše o postupný a mnohdy bolestivý vývoj, jímž si (nejen) francouzská (a nejen) literatura hledala od velké revoluce až do nepříliš vzdálené minulosti cestu k politické, ekonomické a kulturní moci.

Může literatura formovat světonázor?

Bourdieu se ve svém erudovaném výkladu neštítí sáhnout do archivů pro zaprášené historické prameny – právní dokumenty, osobní dopisy, katalogy galerií –, aby doložil své hypotézy o ustavujících se vazbách mezi aktéry, jejichž přičiněním k emancipaci literatury a umění v porevoluční Francii došlo; při analýze situace uměleckého pole dvacátého století zase oslovuje zapomenuté galeristy, zkoumá aukční tabulky a prodejnost knih, aby zřetelně načrtl proměňující se poměr mezi ekonomickými a kulturními aspekty produktu na trhu, jakým umělecké dílo (byť zamlčeně) je. To dává dohromady velmi přesný obraz jednoho specifického diskursu, Bourdieuho slovy „pole“. Text se může zdát mnohdy až zahlcen podrobnými a velice konkrétními detaily o tom kterém nakladatelství či druhořadém umělci. Díky formálním úpravám – poznámkovému aparátu a, což je méně obvyklé, pasážím tištěným menším písmem – a především velmi přehledně strukturované myšlenkové výstavbě, kdy z textu vždy vysvítá základní záměr autora, se ale nestane, že by se v nich čtenář ztratil.

Pole obecně společenského prostoru, mocenské pole „výrobců“, tedy těch, kteří rozhodují o tom, že se dílo dostane k publiku, pole veškeré kulturní výroby, do níž patří jak novinové romány na pokračování, tak avantgardní plátna, a pole pravého umění (svobodného umění pro umění) jsou podmnožinami, v jejichž konečném průniku se nachází autor a jeho dílo. Bourdieu při svém výkladu postupuje nenápadně v podobných soustředných kruzích: začíná na velmi konkrétním případu sociologické interpretace Flaubertovy Citové výchovy, pokračuje přes otázku autorských generací ke vztahu souputníků i rivalů – literatury a výtvarného umění – až k nakladatelským strategiím. Ambivalentní vztah mezi ekonomickým kapitálem, který vznik umění chtě nechtě podmiňuje a minimálně skrytě vždy ovlivňuje, a symbolickým kapitálem, který je zdrojem pravého smyslu umění, ukazuje jako poměrně moderní vynález. To, co bereme téměř jako samozřejmou sílu, roztáčející koloběh kulturního průmyslu – dělení tvorby na komerční a tu skutečně uměleckou, která „povinně uznává nezištnost“ jako podmínku sine qua non –, a to, na co mnohdy zapomínáme, tj. na možnost, jak může literatura a umění obecně ovlivňovat světonázor společnosti, ukazuje Bourdieu ve fázi zrodu. Právě pro svou zamlženost (hranice mezi tím a oním jsou ještě méně zřetelné než v soudobé situaci a o to viditelnější je pak samotný pohyb, který je tvoří) umožňuje ona doba odhalit, jakým způsobem funguje svět umělců, nakladatelů, čtenářů, mecenášů (sponzorů) a státu dnes, kdy pro samozřejmost zaběhnutých pravidel nevnímáme, jaký byl vlastně jejich původní smysl a kam nás dnes zavedla.

Když nemá lid na chleba, ať jí koláče

Oblast umělecké tvorby (podobně jako rodina a mezilidské vztahy, v nichž se uplatňuje filia) je podle Bourdieuho výsostným společenským prostorem, v němž zůstává zakonzervována ona neuvěřitelná doba, kdy se nesázelo na všemocnou ruku trhu a všespásný kapitalismus. Bourdieuho zásadní přínos na poli sociologie mimo jiné spočívá v nevšedním nápadu, který se však velmi rychle ujal: pojem kapitálu neomezoval čistě na ekonomickou oblast, protože měl za to, že symbolická moc, kulturní pohyblivost (daná především vzděláním) a společenské styky mohou životní cestičku jednotlivce umetat stejně obratně jako tučné konto. Dnes se však zdá, že se umění osvobodilo nejen od ekonomického jha, ale rovněž svým směřováním devalvuje symbolično, a sdělení, které v sobě původně dílo neslo, nahradila spíše složka kulturní – jak dosáhnout uznání mezi zasvěcenými, jak se definovat vůči předchozí generaci, jak polemizovat s využitelností těch kterých forem. Umělec, který měl coby demiurg stát nad svým fikčním světem a zapomenout na sociální či ekonomické vazby k „realitě“ právě proto, aby ji byl schopen důsledněji vytěžit pro své účely, nyní plýtvá tvůrčím gestem rozmařile jen na to, co pobaví jeho referenční skupinu.

Obrovité kolo, které v druhé fázi roztočila emancipace tvorby coby hodnoty o sobě nezávislé na tématu (či motivaci), semlelo umění do mouky, z níž se v důsledku nasytí jenom pár vyvolených. Hra vynucená především potřebou odlišit se od předchozí generace i souputníků vede ke spiklenectví, které vytváří z umělecké tvorby rauty pro uzavřenou smetánku. A zbytek společnosti? Řečeno okřídlenou větou osoby, jež v době Francouzské revoluce žila mimo historickou skutečnost, která ji nicméně posléze krutě doběhla: „Když nemá lid na chleba, ať jí koláče.“ Možná by nebylo od věci si spolu s Bourdieuho knihou připomenout, proč původně literatura o svobodu slova usilovala, a objevit onu ztracenou část symbolična – moc, jež kdysi měla sice kradmý, ale neoddiskutovatelně blahodárný vliv na formování světonázoru davů.

Autorka je socioložka.